Je demokracie skutečně stav, kdy stát chrání soukromé vlastnictví? Nebo spíše situací, kdy má společnost moc soukromé vlastnictví narušit?
Smíření demokracie se soukromým vlastnictvím je jedním z největších paradoxů současnosti. Demokracie je vnímána jako režim srostlý s kapitalismem a soukromým majetkem, jako jakési jejich siamské dvojče. Široce rozšířený blud dokonce říká, že rozšíří-li se v některé společnosti tržní vztahy a majetnická kultura středních vrstev, demokracie již stojí před branami. Tak byla dlouhodobě vykládána také Čína, než si i většina ideologů všimla, že divoký kapitalismus v této zemi rozhodně nepotřebuje demokracii, ba spíše naopak.
Vláda lidu jako ohrožení
Historicky vzato je vztah demokracie a soukromého vlastnictví vzdálen harmonii. Požadavky na demokratizaci se prosazovaly ruku v ruce s požadavky na vyvlastňování velkých majetků, na pozemkovou reformu či socialismus. Samotný základ moderní zastupitelské demokracie, všeobecné volební právo, byl v řadě zemí prosazen především jako taktický nástroj v boji za zespolečenštění výrobních prostředků – dobová sociální demokracie, hlavní zastánkyně zrušení majetkových bariér v přístupu k politickým právům, počítala s tím, že většina neprivilegovaných posléze bude volit ve svůj vlastní prospěch a parlamentní většina socialistů umožní dalekosáhlou společenskou změnu. Demokracie se stala náhražkou revoluce – majetkové vyrovnání, masivní přerozdělení od bohatých k chudým bude umožněno právě prostřednictvím volebního hlasu.
S tím souvisí i nejčastější kritika demokracie – známá jako školácká poučka o tom, že nadvláda většiny se může zvrhnout do útlaku menšin. Pod pojmem menšina si obvykle představíme menšinu národností, rasovou, genderovou, sexuální… menšinu často skutečně utlačovanou a hodnou ochrany. Klasická podoba tohoto argumentu, použitá v jisté podobě už Platónem, ale odkazuje k menšině poněkud jiného druhu. Demokracie může být podle Platóna nástrojem k tomu, aby se chudí domohli majetku bohatých: kdo jim v tom zabrání, nebude-li jejich moci nic stát v cestě? Ochrana menšin tak není jen dodávání moci bezmocným a utlačovaným, ale také krytím určité podoby sociální moci.
Demokracie vs. soukromé vlastnictví – 2 : 0
Sociální demokracie po všeobecném volebním právu nevybojovala socialismus, jistou formu vyvlastnění ale přece jen ano. Neuspěla v okamžitém vyvlastnění, v převzetí majetku bohatých celou společností. Coby chabé náhražky se jí podařilo dosáhnout alespoň kontinuálního, každoročního cyklického „vyvlastňování“ prostřednictvím progresivního zdanění financujícího veřejné výdaje v evropských sociálních státech. Výměnou za to se stala součástí společenského konsensu ochrana menšiny bohatých před hrozbou vyvlastnění – právo na soukromé vlastnictví se stalo součástí katalogu akceptovaných lidských práv. Omezení možnosti vyvlastnit v důsledku rozhodnutí lidu znamená omezení demokracie, omezení, které se v epoše sociálního státu kompenzovalo relativním blahobytem. Ten dnes končí v nejistotě.
Zároveň s tím se ozývají variace na staré známé Platónovy obavy – s moderním dořeknutím. Bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek, biolog Stanislav Komárek i premiérův poradce pro lidská práva Roman Joch se v uplynulém půlroce shodli na zásadní kritice všeobecného hlasovacího práva. To prý představuje znevýhodnění západní civilizace v evolučním soupeření, nechal se slyšet Komárek. Volit by měli jen plátci daně z příjmů, uvedl konkrétní návrh Macek. A Roman Joch by ještě doplnil povinnost vojenské služby (u mužů) a rození dětí (u žen). Stát, ve kterém mají hlas jen plátci daní, se stává další akciovkou, další firmou. Nabízí se zuřivé odmítání podobných návrhů, které ostatně vyvolaly. Jenže nepředstavují spíše coming out už existující situace? Všeobecné hlasovací právo se vybojovávalo jako nástroj k tomu podstatně ovlivnit politiku – co ale můžeme reálně ovlivnit nyní? Zda bude reformy, které likvidují sociální stát, provádět pravice nebo levice? Jestliže dané právo mělo být nástrojem participace, ale reálnou participaci nepřineslo, nebylo by koneckonců na místě se jej vzdát?
Jestliže je česká pravice dnes v takové pozici, že si její extrémní část může dovolit naznačovat možnost vypovědět svůj díl demokratického konsensu, jak je na tom česká levice? O vyvlastňování hovoří nemnozí – a s jakými následky? Komunistický svaz mládeže několik soudů nižší instance nepravomocně zakázalo poté, co hovořil o svém cíli nahradit soukromé vlastnictví výrobních prostředků vlastnictvím společenským. A důvod? Tento požadavek (už jen svým hlásáním, patrně) popírá lidská práva vlastníků.
A nejen to. Topolánkova vláda zastavila ono faktické mikrovyvlastňování bohatých progresivním zdaněním a pod heslem „rovné daně“ zavedla faktické degresivní zdanění chudých. Někdo se vyvlastňovat smí – a to může být i poučení pro ekology udivené z toho, že posvátný princip soukromého vlastnictví bere v „demokracii a právním státě“ za své, stojí-li v cestě mocnějším zájmům. Je to logické – a v zásadě, obecně vzato, je to i správné. Vlastnictví těžko může stát v cestě skutečnému veřejnému zájmu – a ekologové také ve skutečnosti nehájí zájmy soukromých vlastníků, ale využívají záminky vlastnictví k rozehrávání toho, co právem považují za pravý veřejný zájem proti zájmu falešnému. Těžko se však mohou divit, že je nakonec převálcuje ten, kdo má k definování veřejného zájmu větší moc.
Autor je politolog a publicista.