Světová výstava Expo 2010 v Šanghaji překonává rekordy v návštěvnosti. Mezi diváky byla i naše reportérka.
Koncem října se završí fenomenální půlroční Expo 2010 v Šanghaji s heslem „Lepší město, lepší život“. Jeho maskotem je modrá okatá obludka ve tvaru čínského znaku „člověk“, jejíž načerno vykšeftovanou plyšovou verzí se malí Číňani nadšeně mlátí po hlavách a která světovou výstavu poměrně výstižně symbolizuje, i když snad jinak, než bylo zamýšleno. Jde o největší, nejdražší a nejnavštěvovanější Expo v historii, z jehož zatím asi šedesáti milionů návštěvníků je přes osmdesát procent z Číny (podle neoficiálního zdroje). Bezpečnostní kontroly jsou také bezprecedentní, příchod do výstavního prostoru se podobá nástupu do letadla. Známá, pracující v litevském pavilonu, nás předem upozornila, ať nic nečekáme, ale konečný dojem jakákoliv letmá očekávání rozmetal. Původní představa, že lidé, kteří se v životě nepodívají za hranice vlastního státu, mají konečně možnost si aspoň narychlo prolétnout trojrozměrné vydání encyklopedie zemí světa, se záhy ukázala jako víc než naivní.
Krteček hvězdou pavilonu
Každá země pojala propagaci po svém. Ty africké často stavějí na odiv panelovou výstavbu či vybavení nemocnic a návštěvníky u vchodu pravidelně vítá portrét hlavy státu, jinak se toho člověk kromě několika vystavených tradičních předmětů příliš nedozví, zvlášť ne o historii. Pavilony zemí, které se rozhodly investovat, zuřivě blikají a pyšní se nabobtnalými tvary a atrakcemi, které obvykle se zemí samotnou moc společného nemají, samozřejmostí je vítaná možnost nákupu předražených suvenýrů a národních pokrmů. Česká republika se kromě tolik přetřásané zlaté slzy chlubí vyspělými nanotechnologiemi, točeným Budvarem za devadesát korun a kreslenými večerníčky, takže Krteček suverénně připravuje opodál postávajícího Jana Nepomuckého o status hvězdy pavilonu.
Některé pavilony vypadají zvenku opravdu monumentálně, o to úspornější je pak jejich vnitřek: „Měli jste vidět obličeje lidí poté, co vystojí tříhodinovou frontu na vstup do britského pavilonu a zjistí, že tam vůbec nic není,“ škodolibě povídá litevská průvodkyně a ukazuje na obřího svítícího britského ježka, před nímž se tísní několik set Číňanů. Její škodolibost se brzy vysvětluje – jako na předchozích Expech i tady obdrží návštěvníci Expo pas, do nějž v každém pavilonu dostávají razítko. Vzhledem k čínské vášni pro razítka se z toho stává závod o život: nejrychlejší člen skupiny dostává všechny pasy a běží na lov, po několika pavilonech předává pasy dalšímu, a tak Expo pas za den prolétne celým světem. Vyškolené, většinou plynně čínsky hovořící cizí hostesky se kvůli tomu mění v podřadnější poštovní úřednice a nadšení z nich po pár týdnech vyprchává. Znuděné osazenstvo kapverdského stánku na otázku, jak se jim tu líbí, odpovídá opatrně, že docela ano, ale že půl roku tak akorát stačí. Slečna ve slovenském pavilonu se o politickou korektnost ani nepokouší a rovnou si vylije srdce. „Oni si nás tu fotí jak zvířátka v zoo, třistakrát za den s bleskem, už skoro nevidím, a to jsme tu vyvěsili cedule.“ U toho razítkuje jako kulomet. „A aby zajistili rekordní návštěvnost, nahnali sem plné autobusy zaměstnanců z nějakých fabrik, všichni tu plivali, házeli odpadky, a ten smrad po nich! Takové asociály jsem neviděla,“ ukončuje Slovenka plamennou řeč.
Apolitičnost jako povinnost
V litevském pavilonu visí chronologická osa a mezi lety 1940 a 1990 zeje nepojmenovaná mezera. „To proto, že principem Expa je apolitičnost a nesmí se tu prezentovat nic, co by mohlo urazit jinou zúčastněnou zemi. Takže nemůžeme napsat o ruské okupaci, protože by to mohlo urazit Rusko,“ vysvětluje hosteska, zatímco do pavilonu vcházejí buddhističtí mniši.
Celé vyšperkované a bezobsažné Expo 2010 tak mimochodem dobře ukazuje, jak úspěšně se konkrétní státy potýkají s celosvětovou „oficiální“ sebepropagační politikou, utvářenou převážně ekonomickými zájmy. A ze všeho nejvíce vypovídá o moderní Číně, která tuto formu sebeprezentace ovládá mistrovsky (pokud ji dnes už přímo neurčuje), takže navoněnou zdechlinou zaplevelila celou zemi a následně i svět podobně úspěšně jako předtím olympijskými hrami. Lehkost, s níž západní média její hru přijala, už asi nikoho nepřekvapuje.
Autorka studuje sinologii.