Letos na podzim uplynulo jedenáct let od „bitvy v Seattlu“ a deset let od „války v Praze“. Alespoň takovou terminologií označovala média dvě významné protestní události. Obě měly něco společného. Za použití konfrontační taktiky narušily setkání mocných. A obě události byly pro média (obzvláště ta česká) synonymem pro nesmyslné a zuřivé násilí ze strany demonstrantů. Násilí rýsovalo kontury mediální debaty o protestech proti ekonomické globalizaci.
Českými médii neustále vyzdvihovaná podobnost masových protestů zhruba padesáti tisíc lidí v Seattlu proti důsledkům ekonomické globalizace (které vedly ke zrušení zasedání Světové obchodní organizace, World Trade Organization, WTO) a pražských demonstrací u příležitosti zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky je zcela povrchní. Blokády summitu WTO v Seattlu byly nenásilné, lidé svými těly blokovali Kongresové centrum a násilná byla především policie, která do sedících střílela gumovými projektily a zblízka jim do očí stříkala slzný a pepřový sprej. Důsledné nenásilí ze strany demonstrantů mohlo někdy vyvolat až dojem masochismu. Jen malé skupiny demonstrantů použily násilí, nikoli proti policistům, ale proti soukromému majetku velkých korporací jako Nike či McDonald´s. K rozbíjení výloh a zapalování kontejnerů došlo mimo hlavní blokády. Média, která protesty zarámovala násilím a hořícími barikádami, ve snaze kriminalizovat alterglobalizační hnutí tak ale zviditelnila a zpopularizovala určitou taktiku. Seattle i a hořící barikády se staly symbolem konfrontace globalizujícího se kapitalismu. V Praze se zase násilná taktika stala součástí blokád a již se neomezovala jen na rozbíjení výloh, ale i na střety s policisty.
Veškeré mediální pokrytí protestů u příležitosti zasedání nejrůznějších mezinárodních institucí symbolizujících globální kapitalismus bylo od té doby rámováno tématem násilí. A také rétorikou, tvářící se, jako kdyby současná kapitalistická společnost byla nenásilná a násilí se týkalo jen Bin Ládina, války proti terorismu, totalitních režimů někde na Kubě – nebo pouze kriminálního jednání v podobě vražd, domácího násilí či anarchistických demonstrací.
Násilí v množném čísle
Abychom se vyhnuli této moralistní rétorice postavené na binární opozici zlo/dobro, je nutné si uvědomit, že násilí (v množném čísle) jsou součástí každodenního života moderní společnosti. Násilí v množném čísle můžeme rozdělit (například podle antropologa Philippa Bourgoise) na čtyři typy. Přímé politické násilí, prováděné ve jménu nějaké státní moci, ideologie či hnutí, které může zahrnovat fyzickou represi, politické mučení či ozbrojený odpor. Strukturální násilí, týkající se politicko-ekonomického uspořádání společnosti a světa, v němž jsou institucionalizovány podmínky nerovnosti a vykořisťování – počínaje levnou pracovní silou a nerostnými surovinami v zemích „třetího světa“, až třeba po nastavení domácího trhu práce, který dělá z lidí čím dál tím flexibilnější lidské zdroje.
Třetím typem je symbolické násilí, jež podle sociologa Pierra Bourdieua odkrývá, jak funguje dominance na té nejniternější rovině. Symbolické násilí funguje tak, že si ti ovládání a bezmocní ve společnosti své ponížení a legitimizaci nerovností zvnitřní. Společenské uspořádání posuzují prostřednictvím kategorií, které jim, právě třeba skrze mediální reprezentace protestů v Seattlu, dodávají mocní. Symbolické násilí pak třídní, rasové a sexuální nerovnosti či sociální vyloučení ve společnosti naturalizuje jako cosi běžného, ba neviditelného.
Posledním typem je každodenní násilí, s kterým se setkáváme v běžném životě, domácí násilí, vandalství, kriminalita. Toto každodenní násilí je často úzce provázáno s násilím strukturálním (například kriminalita a chudoba) a symbolickým (legitimizace nerovnosti pohlaví a sexuální či domácí násilí).
Násilí má tedy různé podoby, je jím nejen dlažební kostka ve výloze banky, ale je vtěleno i do sociálních vztahů, z nichž někdo profituje, například z levné a nechráněné pracovní síly, a někdo tratí, ve formě sociálního vyloučení, deprivace a ponížení. Můžeme se tak vyhnout planému moralizování, že nenásilí je dobré a násilí špatné, to je vytrženo z kontextů a jen posiluje status quo, tudíž moc mocných a bezmoc bezmocných.
Jsme tady a odmítáme
Demonstrace proti globalizujícímu se kapitalismu v Seattlu, v Praze, v Janově či Göteborgu přitáhly pozornost k black bloc (černému bloku). Black bloc není žádná organizace, ale určitá taktika, kterou začaly používat autonomové v osmdesátých letech v Německu, v Holandsku či Dánsku. Vyznačuje se vizuálně jednotným černým oblečením, maskováním často černými lyžařskými kuklami, sevřeným šikem (odtud označení blok) a především odhodláním ke konfrontační taktice v pouličních demonstracích, která může zahrnout i násilí namířené buď proti policii, neonacistům anebo proti symbolům kapitalismu (banky, nadnárodní korporace). Jednotné černé oblečení a maskování má vedle instrumentálního důvodu osobní bezpečnosti také určité ikonické funkce. Taktika černých bloků tak vedle vyjádření jasného antagonismu vůči státu a kapitalismu vytváří určitou kolektivní identitu, kolektivní solidaritu, budovanou pomocí oblečení i odhodlání k případnému konfrontačnímu jednání. Okrajové akce černého bloku v Seattlu média ve snaze hnutí ostrakizovat zveličila… ale také celosvětově zpopularizovala a pomohla dynamice hnutí. Taktika černého bloku ožila, poselství bylo vysláno do světa.
Jakkoli se černý blok uchyluje k násilí, je to násilí symbolicko-expresivní. Jde v něm o komunikaci a dramatizaci důležitých sociálních myšlenek a hodnot. Když černý blok rozbíjí výlohy banky, útočí symbolicky na soukromé vlastnictví, na němž stojí kapitalismus. Když hází kameny na „opancéřované“ policisty, symbolicky odmítá a zpochybňuje represivní moc státu, která podle nich chrání především kapitalismus. Když útočí na neonacistické pochody, symbolicky ukazuje, že postavit se neonacismu musí lidé sami a nemohou se spoléhat na represivní složky státu. Nejedná se tak o násilí prakticko-instrumentální, cílem černých bloků není pozabíjet policisty, dokonce ani neonacisty, ani rozbitím všech výloh bank a korporací přivodit pád kapitalismu. Zpravidla i „násilníci v černém“ si uvědomují, že sociální vztah se dlažební kostkou nerozbije. Taktika černých bloků představuje především symboliku a vyjádření, reprezentuje antagonistický vztah vůči dominantním formám moci. V časech, kdy vládne kapitalistická hegemonie, tak přichází černý blok a říká: „Jsme tady a odmítáme!“
Vnucená logika (ne)násilí
Konfrontační taktika takzvaných černých bloků (demonstrantů se zakrytým obličejem), která přitáhla pozornost k některým tématům a která především dodala energii některým radikálnějším antikapitalistickým částem alterglobalizačního hnutí, měla ale i druhou stranu mince a přináší dvojí nebezpečí. Vedle určité fetišizace násilí v rámci kolektivní identity radikální části hnutí slouží ke kriminalizaci hnutí. Vládnoucí establishment používá symbolicko-expresivní násilí k tomu, aby konstruoval obraz nebezpečných kriminálníků či šílenců, kteří chtějí pomocí prakticko-instrumentálního násilí rozvracet „naši“ společnost. Snaží se tak hnutí rozdělit, separovat rozumnou většinu od radikálního křídla ve snaze nasměrovat aktivisty na reformní cestu, kde by se „konstruktivně“ podílela na proměně stávajícího kapitalistického systému, namísto aby „nekonstruktivně“ usilovala o jeho radikální přeměnu. Jakmile je „rozumná“ většina kooptována, je možné radikální křídlo hnutí kriminalizovat. A kriminalizace funguje, jakmile se úspěšně postaví zeď mezi části hnutí a zbytek společnosti, když strach z represe, z přímého i symbolického násilí ze strany systému, zažene lidi zpět do soukromí jejich domovů. Kriminalizace rozděluje hnutí na dobrou a špatnou část na základě postojů k symbolicko-expresivnímu násilí, třeba v podobě akcí černých bloků. Hnutí se tak zvenčí vnucuje logika (ne)násilí. Jenže to není otázka dobra a zla, ale zodpovědnosti a nezodpovědnosti. Zodpovědnost je především vztah k druhému. V debatách uvnitř hnutí se tak začal prosazovat přístup „diverzity taktik“, který by umožnil lidem vybrat si taktiku, ať již černého bloku nebo nenásilného protestu, při zachování vzájemného respektu. Aby nedocházelo k tomu, že aktivisté černého bloku házejí kameny zpoza pacifistických demonstrantů sedících na zemi.
Řada lidí v hnutí si uvědomila, že vnucená logika (ne)násilí, která zviditelňuje symbolicko-expresivní násilí demonstrantů a zamlčuje strukturální a symbolické násilí kapitalistického systému páchané na lidech a životním prostředí, je logika falešná. A že hnutí spojuje mnohem víc, než aby je tato falešně moralizující logika (ne)násilí rozdělovala. Otázka je, nakolik bude antikapitalistické hnutí této logice úspěšně vzdorovat. Válka proti terorismu v posledním desetiletí ukázala, že logika (ne)násilí skutečně může úspěšně zahnat spoustu lidí do soukromí jejich domovů.
Násilí je mocný kulturní a ideologický konstrukt. Spor o tom, co je to násilí a kdy je legitimní, je zásadní. Je to spor o tom, jak bude společnost vypadat a jakými prostředky a do jaké míry ji budeme moci přetvářet.
Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.