Medialita totalitarismů - literární zápisník

Badatelé se nemohou zbavit dojmu, že dosud nejsou hotovi s pokusy o pochopení totalitních režimů 20. století. S výkladem chodu novodobých diktatur se přitom začalo hned v době jejich aktivit, i u nás (vzpomeňme Jana Slavíka). Výzkum se donedávna ale zaměřoval hlavně na vůdce – monografie Hitlera a Stalina neberou konce – a na srovnání nacismu s komunismem, další zavedené dominanty výzkumu jsou perzekuční aparáty Státní bezpečnosti, militaristická a vězeňská mašinerie, ekonomické aspekty a mezinárodní souvislosti vysoké politiky.

Koncem 20. století se výrazněji prosadil obrat k otázce, jak vlastně žili v dobách teroru normální občané, kteří nepatřili k establishmentu ani k opozici, k aktérům ani obětem režimu. Jednu ze slavných knih o tom vydala Sheila Fitzpatricková z chicagské univerzity pod titulem Everyday Stalinism. Ordinary Life in Extraordinary Times: Soviet Russia in the 1930s (Každodenní stalinismus. Běžný život ve výjimečné době: sovětské Rusko
ve 30. letech, 1999). Podobným způsobem zaměřil ostatně už roku 1985 svůj osmihodinový dokumentární film Shoah Claude Lanzmann, který nechal o holocaustu vyprávět třeba polské vesničany z okolí koncentračních táborů. A výstava Hitler und die Deutschen, otevřená od poloviny letošního října v Historisches Museum v Berlíně, se také ptá, jak se k Hitlerovu režimu stavěli „normální“ Němci. Ještě dál zašel Jochen Hellbeck, který se ve své knize Revolution on My Mind. Writing a Diary Under Stalin (Revoluce v mé mysli. Psaní deníku za Stalina, 2006) snaží zjistit na základě analýz deníků, jak lidé subjektivně, niterně prožívali komunismus, respektive stalinismus.

Pro právě končící desetiletí je příznačný ovšem ještě specifický zájem o to, jakými mediálními prostředky se totalitní režimy prezentovaly, jakými technickými aparáty, případně zvuky a obrazy prováděly svůj program. Nejde o studium propagandy, nýbrž o výzkum mediálních polí. Tak Cornelia Epping-Jägerová tvrdí ve své práci z roku 2003 (ve sborníku Medien/Stimmen, Média/hlasy), že reproduktor a jeho prostřednictvím vysílaný vůdcův hlas zajistily v Německu třicátých let „mediální konsolidaci“, která obyvatelstvo přetvořila ve společenství posluchačů (Hörgemeinschaft). Pojetí rádia jako novodobé verze bubnu, plnícího v archaických kmenech magickou funkci a vytvářejícího společný „sluchový prostor“, naznačil už v šedesátých letech Marshall McLuhan. Úlohou rádia v raně sovětské epoše se v poslední době zabývá slavista Jurij Murašov. Ve sborníku příspěvků z konference konané roku 2009 v Kostnici pod názvem Totalitarian Communication. Hierarchies, Codes and Messages (Totalitní komunikace. Hierarchie, kódy a zprávy – v redakci Kirilla Postoutěnka, 2010) Murašov dokládá, že rádio připravilo cestu socialistickému realismu, respektive nová sovětská estetika se právě díky rozhlasovým vlnám měla stát opravdu masovou a překonat „buržoazní“ médium písma. I pro mobilizační potenciál národního socialismu byly sluchové vjemy stěžejní, tvrdí to alespoň Inge Marszoleková v snad až příliš pestře koncipovaném sborníku Hörstürze. Akustik und Gewalt im 20. Jahrhundert (Sluchové převraty. Akustika a násilí ve 20. století) z roku 2005.

Německo-ruský badatel Dmitrij Zakharine oproti tomu připravil konferenci (2007) a následnou publikaci (2009) o pojetí zvuku v sovětské epoše (pod názvem Stumm oder Vertont, Němý nebo zvukový) soustředěně a promyšleně. Zvuky v sovětských filmech od konce dvacátých let podle něj měly za úkol potvrdit autenticitu dějů, i industriální zvuky (například ve filmech Dzigy Vertova) jako by vycházely z živých bytostí, svět díky zvukům ožil a stal se organickým. Tím se vlastně moderní technologie propojuje s folklorem a zvukům se připisují primordiální, to jest prvotní významy. Kromě toho docházelo ve „zvukové krajině“ k symbolickým ideologickým záměnám: například tovární sirény měly nahradit zvony pravoslavných chrámů. Velký význam zvukové stránce prvních sovětských muzikálů připisuje v tomtéž sborníku také Natascha Drubeková: zatímco v amerických muzikálech hrála hudba spíš doprovodnou roli, v sovětských přímo zprostředkovala stěžejní významy a děj.

Do manipulací se zvukem vkládal sovětský totalitarismus i čistě militaristické naděje: jak Zakharine dobrodružně líčí, během třicátých let se v přísně utajovaných laboratořích vedly dalekosáhlé výzkumy využití zvuku, hlavně ultrakrátkých vln, k likvidaci „biologických objektů“, tedy lidí.

Totalitní režimy, které chtěly násilně vychovat „nového“ člověka, badatele magnetizují. Nejde jen o dosud utajované archiválie nebo spory, jak totalitní nebo autoritativní režimy vůbec vymezit. Právě sborník, který redigoval Kirill Postoutěnko, nabízí různorodé výhledy: Je legitimní uvažovat o totalitních praktikách v některých obdobích moderních dějin Francie nebo USA (de Gaullův etatismus nebo „new deal“ Franklina Roosevelta či věznice Abu Ghraib)? A co neevropské případy? Totalitarismus chtěl změnit skoro všechno, proto i pozornost jeho analytiků musí být doširoka rozevřená.

Autor je rusista.