Před několika týdny vyšla v americkém deníku Variety zpráva, že společnost Warner Bros. upustila od záměru uvést první část posledního dílu fantasy ságy Harry Potter – Harry Potter a Relikvie smrti (Harry Potter and the Deathly Hallows: Part I, 2010) – ve 3D. Své rozhodnutí zdůvodnila tím, že jednoduše nezbyl čas na převedení filmu do jiného formátu, aby se stihla listopadová premiéra. Harry Potter, v současnosti nejcennější akvizice Warnerů, se tak stal prvním velkorozpočtovým filmem, u kterého výrobce odvolal už dříve oznámenou konverzi do 3D. Druhá část, která bude mít premiéru v červenci 2011, už by ale měla být trojrozměrná.
Zpráva rozladila řetězce kin, které přišly o možnost účtovat si více na vstupném. Variety ale krok Warner Bros. zhodnotil pozitivně. Nejde o varovný signál, že by bylo něco shnilého v království 3D, ale naopak o pozitivní zprávu, kdy společnost dala po fiasku se Soubojem Titánů (Clash of the Titans, 2010) přednost žádnému 3D před „mizerným“ 3D. Nicméně, rozhodnutí Warnerů je možné interpretovat i jinak: jako umíráček 3D, alespoň coby univerzálního formátu plošně a rutinně používaného u všech filmů.
James Cameron připravuje pokračování Avatara (2009, recenze v A2 č. 2/2010) a George Lucas potvrdil, že v roce 2012 ukáže Epizodu 1 Hvězdných válek (Star Wars: Episode I – The Phantom Menace, 2001) s třetím rozměrem. Přesto začíná být zřejmé, že 3D vlna, která začala zhruba před dvěma roky, doprovázena sebevědomými prohlášeními výrobců technologií i marketingovým vizionářstvím filmařů, se pomalu blíží ke konci a střídá ji racionálnější etapa otázek, co vzedmutí 3D vlastně znamená pro budoucnost filmového/audiovizuálního průmyslu.
Mezi 3D v padesátých a osmdesátých letech a 3D současnosti lze najít logické paralely – všechny tři jsou reakcí na změny v konzumaci audiovizuálních obsahů s nástupem televize, videa či internetu a snahou filmového průmyslu o odlišení nabídky. Sdílejí tedy statut ozvláštnění. A životnost ozvláštnění je omezená. Existuje ale možnost, že současné 3D bude mít o něco delší trvání, i když stále s nejistou budoucností. Rozhodnutí Warnerů je možné vnímat jako začátek úzce selektivního, exkluzivního využití daného formátu: tyto filmy mají šanci existovat jako doplněk k 2D filmům, za předpokladu, že poměrně malá skupina tvůrců/společností – Cameron, Lucas, Pixar – bude schopná posunout 3D někam dál, než je pouhý způsob ozvláštnění na velmi omezeném množství filmů.
Komerční bitva se teď symbolicky přesunula z kinosálů do obýváků. Příznačně pro stav, v němž se celý sektor 3D televize nachází, se demarkace bojových linií udála víceméně mimo zájem samotných spotřebitelů – nákup 3D televizí je v Evropě zatím zanedbatelný. Zatímco v případě filmů jsme byli svědky sprintu, kdy se společnosti snažily naskočit do rozjetého vlaku a co nejrychleji zkasírovat publikum, u 3D televize jde o maraton naslepo, kdy není úplně jasné, jak dlouhý vlastně bude.
Investice nadnárodních gigantů jako Sony naznačují, že i přes nízký zájem zákazníků, minimum nabídky programů a technické problémy idea 3D v domácnostech v nejbližší době nevyšumí do ztracena. Společnosti se předhánějí v předvádění nových technologií, projektorů a vytváření databází a dohadují se na sladění technologií – aby obsahy od jedné byly kompatibilní s televizním přijímačem od druhé. Některé přiznávají, že nejsou ani zdaleka připraveny na masové využívání. Zákulisní dolaďování doprovází nicméně stále sílící tlak na spotřebitele s cílem přesvědčit je, že jde přesně o ten zážitek, který v jejich životech chybí. A tím pádem je přimět, aby investovali nemalý obnos do nové televize a dalšího vybavení poté, co si zrovna koupili novou LCD přes celou stěnu.
Tady možná leží podstata tvrzení, že 3D současnosti má v porovnání se svými předchůdci o něco větší šanci na přežití. Není to ani tak tím, že filmaři mají k dispozici digitální kamery umožňující větší kreativitu a že se snížilo riziko nepříjemných bolestí hlavy, které trápily diváky v minulosti a přispěly k opakovanému pádu „trojrozměrných“ snímků. Důvodem bude spíše fakt, že zde dnes více než kdy předtím hraje roli kultura sebestředného hyperkonzumu v kombinaci s technologickou vzdělaností a saturací. Za předpokladu relativně solidní kvality může být 3D součástí životního stylu, vyjádřením osobnosti nebo statusu. Navzdory vzletným prohlášením, že trojrozměrný obraz je zážitek sladěný s moderní existencí, se situace nepřekvapivě vyvíjí podle zákonitostí trhu. Zatím to tedy vypadá, že 3D televize bude při nejlepším alternativní nabídkou pro úzce vymezený segment zákazníků. Na audiovizuální revoluci si ještě budeme muset počkat.
Autorka je filmová publicistka a historička.