I
Tentokrát několik osobnějších poznámek o způsobu poslouchání, o tom, jak člověka a jeho názor na hudbu ovlivňuje médium, ze kterého zvukové vlny vycházejí. Podobné meditace zavánějí banalitami, téměř pokaždé to svádí k tvrzení, že posluchači jsou hudbou přesyceni, nejsou už schopni poslechnout si celé album na posezení a neustále přeskakují z jedné skladby na druhou, z kompilačního alba na raritní EP. Singl si poslechnou jen do půlky, pokud se za tu polovinu vůbec dostanou – často už totiž dávno hledají remix nebo videoklip na YouTube.
Důsledky všeobecné dostupnosti prakticky veškeré hudby, která kdy byla nahrána, jsou samozřejmě především pozitivní, stejně tak jako je pozitivní rozšiřování obzorů v každém oboru lidské činnosti. Člověk se přívalem nové hudby udržuje ve střehu, brání sám sobě v zakrnění a navíc snadná dostupnost nahrávek podporuje i vznik nové hudby: sami hudebníci si prohlubují inspirační zdroje, ze kterých jsou poté schopni uplést opět o něco zajímavější muziku.
Přesto ale dochází ze strany posluchače k apatii, k pocitu, že hudba už není zajímavá a že se celý sonický environment propadá do hlubin znuděnosti. Je to jako s drogou, resp. s klišé, které se s jejím užíváním pojí. Hledáme pořád lepší a lepší skladby, a pokud nás neudeří do uší opravdu atomový motiv, přepínáme.
Lék na vystoupení z tohoto hypnotického kruhu je ale poměrně jednoduchý. Jakkoli to zní banálně, nejsnadnější je vrátit se ke kořenům a pořídit si gramofon. Je to jediná věc, která mě donutí poslechnout si album, které bych ve foobaru překlikal po dvou minutách. Tak jsem po dlouholetém snažení díky gramofonu pronikl do hudby Rolling Stones, která mě vždycky nudila. Zdá se trochu násilné poslouchat hudbu jenom proto, že se vám nechce otáčet desku, ve výsledku to ale přináší samá pozitiva.
Pokud má tedy někdo pocit, že už jej hudba neuspokojuje tak jako dřív a že při jejím poslechu nedokáže udržet pozornost, není nic lepšího než se znovu naučit poslouchat hudbu „správně“ či „postaru“. Vaše lenost vám k tomu pomůže.
II
Nová deska rapera Kanye Westa dostala před pár dny na respektovaném serveru Pitchfork absolutní hodnocení 10.0, a ačkoliv se může zdát, že je to pro milého Káně více než dobrá reklama, u určité skupiny lidí představuje takové hodnocení spíše škraloup – může se člověk vůbec veřejně hlásit k něčemu, co se podle recenzí bude líbit naprosto všem? Neshodí kritik mimoděk svoji pracně budovanou pověst hudebního znalce, když na první místo v žebříčku nejlepších desek roku 2010 postaví album, které tam budou mít tisíce jiných? A není to nakonec spíš známka toho, že nebyl schopný v zákoutích obskurních blogů vykutat stejně dobrou nahrávku, která získává navíc přidanou hodnotu tím, že ji skoro nikdo nezná?
Na diskusních fórech a sociálních sítích se vždycky najde někdo, kdo se zuby nehty brání hudbě, která je všeobecně přijímaná. Nerozhodují kritéria kvality, originality, a jakkoliv to chceme nazývat. Hudba je tu už jenom pro posluchače, ovšem ne jako stimul nebo jako univerzální prostředek komunikace, ale jako stavební kámen image. Někteří lidé se nejvíc ze všeho bojí souhlasit – a nic je neděsí tolik jako situace, která je vymrští z věčné opozice a přiřadí k zástupu spokojených posluchačů. To je další z kousků absurdní stavebnice, kterou pomáhají skládat sociální sítě, hudební blogy a servery určené ke stahování hudby. Tento mikrosvět se neustále tvoří a rozpíná a jeho svébytná pravidla už jsou natolik suverénní, že je skoro nemožné nepřenášet je i do soukromého života.
Autor je hudební publicista.