Letos začaly Vánoce předčasně. Přinejmenším pro některé historiky, politology, novináře, diplomaty, pracovníky tajných služeb, obhájce lidských práv a možná i velkou část světové populace. Skutečná velikost a přesný obsah dárku, který jim všem koncem listopadu a začátkem prosince po částech nadělil zakladatel serveru WikiLeaks Australan Julian Assange, nebyly ve chvíli, kdy píšu tento komentář, ještě zcela známy. Jasné ale je, že je opravdu ohromný a svým významem přesahuje všechno, co si bylo dosud možné jako datový prezent vyrobený americkou vládou představit. V tomto případě ovšem výrobce zjevně není šťastný, že se jeho produkt dostal do tolika rukou. „Hluboce litujeme úniku přísně tajných diplomatických informací. A tvrdě potrestáme jakékoliv porušení zákonů, které při vyšetřování odhalíme,“ vyjádřila se americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Ministr spravedlnosti Eric Holder oznámil, že zveřejnění více než 200 tisíc dokumentů, v převážné míře depeší americké diplomacie, bylo porušením amerických zákonů a že prokurátoři budou viníky stíhat. Republikánský senátor, předseda Komise pro národní bezpečnost Peter King přímo prohlásil, že by se s Wikileaks mělo zacházet jako s teroristickou organizací. A australský ministr spravedlnosti Robert McClelland pak do USA vzkázal, že pokud Spojené státy zahájí trestní stíhání, jeho země se k nim přidá.
Zatímco je momentálně Assange psancem, na nějž Interpol na žádost Švédska vypsal mezinárodní zatykač, a jeho pravděpodobný zdroj dokumentů, americký rozvědčík Bradley Manning, je už v americkém vězení, je na místě ptát se po tom, co vlastně s nimi spojovaná tzv. Cablegate dosáhla. Je jistě pravda, že v krátkodobém horizontu poškozuje zájmy bezpečnostních složek i diplomacie USA. Tvrzení o ohrožených životech informátorů amerických úřadů mohou být nadsazená, zmíněné riziko se ale nedá vyloučit. Nepochybně byla otřesena důvěra k představitelům americké diplomacie především ze strany jejich partnerů, o nichž vypovídá řada dokumentů nelichotivě či je ukazuje v negližé. Americká diplomacie je nucena přepracovávat svou taktiku ve strategických jednáních. Potvrdily se obavy některých bezpečnostních expertů, že datová infrastruktura Siprnet, v níž má přístup k tajným informacím na 2,5 milionu Američanů, je neudržitelná ve své současné podobě a je nutné ji předělat.
Důsledky aféry ve střednědobé a dlouhodobé perspektivě se pro státní administrativu a bezpečnostní složky zdají být ještě závažnější. Mnoho z dokumentů ukazuje americkou administrativu jako neschopnou správného vyhodnocení informací či téměř bezmocně přihlížející vývoji na mezinárodní scéně, a to i v otázkách, které sama označuje za strategické a první důležitosti. V této souvislosti je možné zmínit například konstatování jedné z depeší o úspěšném provezení raket středního doletu z ostře sledované Severní Koreje do neméně ostře sledovaného Íránu, přiznání zkorumpovanosti a neschopnosti podporovaného afghánského vládce atd. Takové poznání, podložené oficiálními dokumenty, otřásá postavením světové supervelmoci i důvěrou Američanů v moc vlastní vlády.
Zatím nejdůležitější přínos aféry Cablegate je obsažen ve faktu, že americké úřady nedokázaly zabránit zveřejnění rozsáhlého objemu utajovaných informací, přestože o jejich úniku věděly řadu měsíců. Tato skutečnost se dá ale chápat jako dobré vysvědčení o svobodě slova v USA. Publikaci dokumentů totiž první den podpořily velké noviny typu New York Times – i když právě jmenovaný deník nejprve rozsah zveřejnění konzultoval s americkými úřady a na základě jejich doporučení některé ze statisíců dokumentů zcenzuroval. Je také příkladem mezinárodní spolupráce novinářů, kdy dokumenty zřejmě NY Times předal britský Guardian, aby tak společnou publikací zabránil stíhání vlastního vydavatelství.
Dá se ovšem také interpretovat jako zásadní přelom v demokratizaci našeho digitálního věku. Nejen americké úřady se v posledních letech tajně pokoušejí o dohled a kontrolu nad globálním šířením a výměnou informací. Namátkou je možné zmínit odposlouchávací projekt Echolon, krádeže dat o bankovních operacích v systému Swift, sbírání dat o pasažérech letového provozu či biometrických dat lidí po celém světě. Nové technologie, které tuto snahu o informační hegemonii umožňují, však v případě WikiLeaks ukazují, že jsou schopné fungovat i v opačném směru. Poskytují příležitost odhalovat nepravosti vlád i firem a poníženým či frustrovaným kolečkům v odlidštěných aparátech dávají možnost získat světovou pozornost a pocit výjimečnosti. Trhlinami v monopolech na informace proudí moc zpět do světa a přináší novou nadílku.