Kulatá a neforemná figura někdejšího představitele filmových bouřliváků Gérarda Depardieua hledající na pláži mince pomocí detektoru kovů nebo sbírající na poli rozházené dokumenty v novém filmu dvojice Delépine/Kervern Na mamuta! (2010, recenze viz výše) zapadá do stále početnější skupiny obrazů hereckých hvězd stavějících na odiv příznaky svého fyzického chátrání. Nejkurióznější a zároveň velmi příznačné jsou podobné tendence v současném americkém akčním filmu, kde „zaváté“ herecké hvězdy osmdesátých let vystavují svá časem, ale i jinými způsoby poznamenaná těla coby divácké atrakce.
Kulty akčních herců, které v americké kinematografii kulminovaly právě v osmdesátých letech, stály především na tělesnosti jednotlivých aktérů. Nešlo jen o kulturisticky vypracované figury některých z nich, ale v případě snímků s bojovými uměními také o koordinaci tělesných pohybů vyjádřenou demonstrací zvládnutých soubojových technik. Důraz na tělo jako hlavní atrakci byl také původcem toho, že nekritičtí diváci (typicky nezletilí chlapci) vzhlíželi skrze vymyšlené příběhy fiktivních hrdinů přímo k jejich hereckým představitelům, jejichž kvalitám se chtěli přiblížit. Jejich hrdinou byl např. Steven Seagal, nikoli Nico Toscani (hlavní postava Seagalova debutu Nico, 1988).
Současná vlna návratů starých bijců vychází právě z tohoto naivního obdivu k dokonalé tělesnosti akčních hvězd. Odráží se v ní nostalgie diváků, kteří na těchto filmech vyrůstali, a zároveň ironický odstup od jejich někdejších idolů. Podobně jako v šedesátých a sedmdesátých letech nastoupila vlna revizionistických westernů, které zpochybňovaly idealismus starších žánrových zástupců, se dnes nové akční filmy kriticky stavějí k přímočarosti svých předchůdců z osmdesátých let. Revize se tu ovšem neděje skrze přehodnocení příběhů a postav těchto snímků, jako tomu bylo u westernu, ale novým pohledem na jejich herecké hvězdy, a to primárně na jejich tělesnost. Vývoj akčního žánru, přinejmenším v oblasti hollywoodské produkce, k této revizi vybízí ze dvou důvodů. Za prvé stárne generace hereckých hvězd, která v osmdesátých letech založila tradici amerického akčního filmu, a za druhé se celý žánr ve své čisté podobě stále výrazněji stahuje na okraj diváckého zájmu.
Vůdčí osobností celého trendu se stal Sylvester Stallone, jehož aktuální autorská trilogie (Stallone v těchto filmech nejen hrál, ale také je režíroval a psal k nim scénáře) ukazuje pozoruhodný vývoj pohledu na stárnutí akční hvězdy. První z trojice snímků, Rocky Balboa (2006, minirecenze v A2 č. 38/2007), je nejčistší ukázkou akčního revizionismu, pro který je typické, že jednotlivé snímky nebývají prakticky vůbec akční. V tom se ovšem podobají vztahu revizionistických westernů k jejich klasickým předchůdcům. Jako jsou nové westerny prodchnuté steskem po spravedlnosti vázané na dokonalé morální kvality postav, tak se i nová akce nostalgicky ohlíží po dynamických bojových scénách vázaných na dokonalou tělesnost herců. V Rockym Balboovi hlavní postava (a s ní pochopitelně i hlavní hvězda) akceptuje ztrátu vlastních fyzických sil a tato ztráta je ústředním tématem filmu. Sebelítostivý snímek, kde se Stallone dokonce pouští do půvabně naivních psychologických analýz, reviduje hercovu sešlou tělesnost v žánru sportovního melodramatu (do nějž ostatně jednoznačně spadají přinejmenším i první a pátá epizoda Rockyho). Následující Rambo: Do pekla a zpět (Rambo, 2008, recenze v A2 č. 9/2008) už staví stáří do příkrého konfliktu vůči nové generaci. Stalloneho tělo jako atrakce je tu zasazeno do kontextu ideologického a estetického sváru starého a nového. Proti současné akci, která klade hlavní důraz na rychlost, přichází Rambo s radikální statičností, která kompenzuje nedostatek pohybu brutalitou. Celý snímek vrcholí mnohaminutovou pasáží, v níž hrdina pouze stojí na místě a pomocí kulometu rube na kusy zástupy nepřátel. Sveřepý protipohled vůči „změkčilosti“ současné kinematografie demonstruje i základní postoj hrdiny, který říká, že nejlepší reakcí na agresi je neméně surový protiúder. Hercův nový film Postradatelní (The Expendables, 2010), pojatý jako revival starých akčních hvězd (vedle Stallonea zde hrají i např. Dolph Lundgren či Jet Li) pokračuje v chlapácky surovém zaměření Ramba, ale spojuje ho s humornou nadsázkou. Komerční úspěch filmu ukazuje, že tato kombinace na diváky zabrala. Je až zarážející, kolik přispěvatelů ČSFD ve svých komentářích k filmu vyjadřuje radost nad návratem „testosteronových radostí“ (uživatel Cival). Sebeironický odstup spojený s nebývalou sebejistotou se odráží i na Stalloneho těle – herec se na snímek intenzivně fyzicky připravoval a ukazuje se zde ve formě, která je na jeho věk mimořádná.
Všechny polohy Stalloneho sebezpytující trilogie najdeme i ve snímcích s jinými akčními „vysloužilci“. Kromě Stalloneho se ale zpravidla jedná o poměrně krátkodechá zjevení, následovaná zpětným pádem do okrajových nízkorozpočtových titulů či přímo do nečinnosti. Sešlá těla akčních hvězd jsou atraktivní jen do té míry, do níž evokují vzpomínky na staré, a proto dobré časy. Stalloneho triptych v čele s Postradatelnými dokázal divácky prorazit především díky tomu, že divákům poskytoval stále přesvědčivější iluzi, že něco z poetiky staré akce lze převést i do současnosti.