Umění pěstované v galerijní zahradě

Rafani, kteří jsou jednou z nejviditelnějších tuzemských skupin vyjadřujících se svým dílem ke společenským problémům (mj. česko-německým vztahům, problematice rasismu či komunistické minulosti), svá díla rozmístili v klatovské galerii v instalaci, vycházející z metafory zahrady. Fragmenty (včetně kusů zdí, té zeleně přemalované Lennonovy – akce Láska, 2000, postavené najatými dělníky v NoDu – Sergej, Dušan, 2003, pomalované dětmi v galerii ETC – Obrys, 2005, anebo kolotoče z instalace Český les) i záznamy z akcí jsou rozmístěné v mnohotvaré geometrické struktuře, vycházející ze zatemnělého středu, osvětleného kruhem coby novým symbolem „geometrické” rafanské identity, metamorfovaným z původních ostrých psích tesáků. Jediným novým dílem je videozáznam se členy skupiny, stojícími v proudu řeky zády k divákům, instalovaný v místnosti, jejíž podlahu pokrývá labyrint z písku.

Proč jste se rozhodli pro retrospektivu a co jste chtěli docílit metaforou zahradní architektury v instalaci obsahující díla původně vytvořená pro úplně jiný kontext?

Pro nás je to rekapitulace. Starší věci jsme z nyní ztraceného kontextu dali do nové logiky. Často se původně odehrály venku, ve veřejném prostoru, v jiné politické, sociální, naší osobní skutečnosti, koneckonců ani skupina nebyla stejná. Skutečnost se proměnila, a tak se změnil i náš přístup ke starším dílům.

Když ale použijete věci, které komentovaly nějakou společenskou situaci, a zasadíte je do galerie, není to jejich komodifikace? V galerijním prostoru mají vždycky jinou funkci. Nebo jiný význam…

Naším vyjadřovacím prostředkem vždycky byla galerie, takže na tom není nic neobvyklého. Pro nás je galerie médium stejně jako performance ve veřejném prostoru. Valného rozdílu v tom nevidíme a snažíme se postupovat se stejnými kritérii na kvalitu. Principy zůstávají stejné, proměňují se výrazové prostředky. A ty už nejsou tak jednoznačné jako kdysi. Proto jsme také zvolili retrospektivu, práci s minulostí, práci v galerii, kde jsme pracovali úplně volně, podle nějakého klíče.

Tím klíčem byla tedy představa zahrady, geometrické struktury?

Obhospodařujeme imaginární skupinu Rafani, to, co obsahuje, co z ní vyrůstá. Jako v zahradě. V podstatě je ta retrospektiva do určité míry iniciační záležitost, člověk musí projít iniciačními stupni a naším cílem vždycky bylo proměnit nás samotné skrze umění, které vytváříme. Ta výstava ale není výčet toho nejlepšího podle nějakého kurátora. Spíš jsme se snažili přijít na kloub pojmu retrospektiva.

Vaše seskupení vždy značně vysvětlovalo vlastní díla. Před několika lety jste ale prohlásili, že už nechcete nic komentovat. Proč?

Já bych ani neřekl, že jsme vysvětlovali, my jsme provedli nějakou akci, která se často odehrávala ve veřejném prostoru a zanikla v čase. A pro někoho, kdo nebyl přímý účastník, byla těžko reprodukovatelná. Takže jsme je většinou dokumentovali popisem a nějakým teoretickým textem lehce manifestačního charakteru. Napětí mezi těmito dvěma textovými složkami nám připadalo přitažlivé.

Pak jsme zjistili, že to kulhá, protože vždy to, co bylo zajímavé, nebylo zajímavé pro veřejnost. To znamená, že jsme začali být obětí vlastní ambivalence, a to byl jeden z důvodů, proč jsme to chtěli změnit. Vymanit se z toho jednoduchého čtení skupiny, která má lehké politické zacházení s tématy.

Už je to dost dávno, kdy jsme si říkali, že to hlavní politikum se skrývá v jazyce. Protože my se vyjadřujeme skrze umění, a umělecký jazyk je politikum. Často jsme pracovali s textem a měli jsme pocit, že jsme se to do určité míry naučili. A to jsme považovali za nebezpečné, „umět s tím zacházet”. Tak jsme se to pokusili dekonceptualizovat skrze ztrátu textu. Když člověk ztrácí text, tak ztrácí moc nad tím sdělením. Nad obrazem sebe sama, a to nám připadalo jako velmi politický čin.

Takže retrospektiva, která nebude ve vaší režii, bude to konečné stadium, kdy se vzdáte nejenom textu, ale i vlastních věcí a toho, jak budou uspořádané v kontextu výstavy?

To bych ani neřekl. Nás samozřejmě zajímá pohled někoho jiného, zajímá nás pohled bilanční. Potom je to žánr, takže nás zajímá, jak jsme s tím schopni naložit jinak, než se s tím obvykle nakládá. A potom je to samozřejmě věc provozu umění: že tady funguje umění, které má stupně, jimiž člověk získává na relevanci, a tato retrospektiva je jedním z těch stupňů…

Dá se říci, že je to určitá institucionální kritika? Jaký je váš vztah k institucím, jak vás ovlivňuje, kdo přijde s jakým impulsem, jaká galerie nabídne výstavu, prostor, prostředky, jakým způsobem si vybíráte místa, kde budete vystavovat, a jakou roli v tom hraje podnět zvenčí?

Samozřejmě zvažujeme pro a proti. Ale k té institucionální kritice, já myslím, že je to už pojem, který se sám vyprázdnil, že už nevím ani, co to je. Vždycky se říkalo, že je to pes, který kousá do ruky, která mu dává kost, ale když už ta ruka ví, že ten pes do toho bude kousat, je to pořád institucionální kritika? My tenhle pojem neřešíme, řešíme sami pro sebe, jestli má cenu tam vystavovat. Například nám bylo nabídnuto Expo, a zjistili jsme, že to není nabídka, která by byla pro nás vhodná.

Proč jste začali fungovat jako skupina? Většina lidí, kteří chtějí fungovat v nějakém kritickém modu, řešit společensko-kritické otázky, vytvoří skupinu. Je méně jednotlivců než skupin. Je člověk nějakým způsobem bezpečnější, chráněný za skupinovou identitou, něčím širším, než je on sám?

Naše první motivace byly samozřejmě úplně jednoduché, že ve větším počtu lidí máme více sil. Byli jsme si sympatičtí a měli jsme pocit, že nacházíme společnou řeč, což je asi nejdůležitější. Potom se skupinová identita vyvíjela dál. Zjistili jsme, že pro nás je důležitý rozhovor. Hovorem se předmět zájmu objektivizuje, oseká od toho emotivního a příliš individuálního, což někdy může být škoda a někdy je to dobré.

Těch aspektů bylo víc, ale ten ekonomicko--společenský hrál velkou roli, to je pravda. Ale roli hrála také věková spřízněnost, my jsme se seznámili ve škole a byli jsme všichni trošku starší a nebavilo nás jenom vysedávat po hospodách jako mladší kolegy, chtěli jsme prostě něco dělat.

Také témat moc není, a když chcete být ze začátku razantní, začnete řešit problémy, které společnost úplně řešit nechce, a dostanete se k tomu velmi rychle. To člověk velice rychle přijme, ale rychle se vyčerpá. Protože někdo je kritický, ale jakmile bude stereotypně kritický, tak je tím prostředím jednoduše absorbován a stane se to společenskou stafáží. A tudíž to kritické není, v koncovce.

Úskalí spočívá právě v objektivizaci, to radikální ve spoustě ohledů oseká, ale zase je možné dosáhnout radikálnosti jiného druhu.

Je vaším cílem vytvářet kritické umění?

Naším cílem je vytvářet dobré umění. Zjistili jsme, že co zbývalo z toho, o co jsme se snažili, je vlastně jen ten lakmusový papírek, to nejsrozumitelnější, to nejjednodušší. Politikum jako černá kronika. Všechny ty věci kolabovaly na mediálních dezinformacích a začali jsme si uvědomovat, že tudy cesta nevede, že nás to ničí, protože nám to bere vyjadřovací prostředky. Proto jsme se rozhodli, že nebudeme dělat ústupky mediálnímu světu, ale mediální svět, aby nám rozuměl, bude muset přijít k nám. Je to sice možná ještě větší demagogie, ještě větší ústupek, ale je to mnohem radikálnější. To neznamená, že jsme se politicky zřekli vlastního názoru, ten názor je mnohem pevnější, ale není už tak zneužitelný.

Takže z důvodu, že vaše věci byly interpretované jinak, než jste si představovali…

Dezinterpretované. To byla totální dezinterpretace.

S tím jste museli počítat, ne?

Já bych ani neřekl, že jsme žili v nějaké deziluzi dezinterpretace, spíš jsme nechtěli hrát tu samou hru, kterou jsme hráli doposud. Chtěli jsme zkusit mluvit zásadně odlišným způsobem. Všechno je dezinterpretovatelné, to je jasné. Jako „Rafani se zřekli textového vyjádření”, na to už jste si všichni zvykli. Je pro nás výzva vymyslet něco dál. Média jsou zaměřená na atrakce. Většinou. Kritické umění se většinou vyjadřuje prostřednictvím atrakcí, které se snaží podvracet. Ale v koncovce je to také atrakce. A my jsme se najednou snažili mluvit jazykem, který bude mimo ten systém atrakcí. A to pro nás bylo na určitou dobu zajímavé.

Rozhodli jste se odejít z veřejného medializovaného prostoru do světa galerií, vystavujete bez komentáře, což znamená sice, že se toho nechopí novináři, hledající nejviditelnější věci, ale zase je to oblast pro kritiky a kunsthistoriky, kteří to budou chtít nějakým způsobem interpretovat.

Důsledek je asi vždycky stejný. Novináři z většinových médií zkrátka opsali tiskovou zprávu, na které jsme byli tenkrát hodně, hodně štědří. Tím jsme předcházeli deziluzím, ke kterým ale stejně docházelo, protože texty se jim zdály dlouhé anebo široké. Nebyly to interpretace, byly to popisy, oni opsali popis. A někdy i ten špatně. Pro nás být kritický znamená hledět pozorně na skutečnost a přemýšlet u toho. Což znamená, že hledáme pozorného diváka. Jestli je pozorným divákem kunsthistorik, tak je to kunsthistorik. To se přece nedá takto škatulkovat. A naším médiem je, ano, v poslední instanci galerie, protože jsme umělci.

My jsme samozřejmě často dělali mediálně atraktivní věci, ale ty měly odkazy, třeba k historii umění, které pro nás byly nesmírně důležité, a většinou jsme je nesdělovali. Nakonec jsme si řekli, že předpokládáme u diváka nějakou sumu vzdělání. A zřeknutí se textu do určité míry znamená také zřeknutí se odkazů na tyto hypertextovosti. A to nás také zajímalo, že to sdělení snižujeme na určitý základ. Současnost je založená na vývojové charakteristice růstu. Lineární pohyb vpřed a víc a líp a tak dále. Beztextovost nás často přivedla k určité cykličnosti, která jde proti lineárnímu uvažování. Snažíme se vytvářet otevřené strutury, které nás baví a podněcují.

I částečně poučený divák je zvyklý vnímat konceptuální umění nějakým způsobem: vejde do galerie, rozhlédne se, podívá se na instalaci a hledá text, to je stereotyp. My jsme ho měli také. Vrátili jsme se k tomu, že tady je prostor, tady je věc, a tady jsi ty. Je to vlastně krok zpět, ale tam, kde je to strašně zajímavé…

Ale ta retrospektiva není úplné opuštění textu, na začátku je text, který jasně říká, že je to metafora zahrady, geometrického prostoru, to je také jistá interpretace.

Beztextovost je spíš ideál, který se nám tu více, tu méně podařilo naplnit. Měli jsme výstavy, které byly absolutně bez textu. Text jsme považovali za součást výstavního celku, do jisté míry, a najednou se člověk zbaví toho pařátu, toho pasu. Výstava je avizovaná jen puntíkem, bez data, musíte chodit mezi lidmi a říkat, výstava je tolikátého a tolikátého. To jsou přece radikální věci, mnohem radikálnější, než kdybychom rozdávali letáky s „hákáčem” a se srpem a kladivem…