Z předpeklí

Kolem ní cosi rachotí. Když se vdávala její sestra, matka naskládala stříbrné příbory do plechové mísy na hliníkovou fólii. To vše zalila vařící vodou se solí. Očištěné příbory se po nějaké době vyndaly a nechaly oschnout: rachotilo to přesně takhle. Kdopak se to vdává? Pokouší se otevřít oči. Chyba. Nechce víc než otevřít oči. To není tak moc. Slyší však velice zřetelně matčin hlas. Aha, takže přece jen ty příbory! Co to matka povídá?

Pravou ruku má ale mnohem studenější než levou, říká, a pravou nohu zrovna tak.

Proč má matka studenou pravou ruku?, ptá se sama sebe. Usměje se, když si představuje, jak zkoumá teplotu jejích nohou.

Usmívá se, prohlásí matka.

Jen protáhla obličej.

To řekl otec? Ale ano, to byl nepochybně hlas jejího otce. Teď by ale skutečně ráda otevřela oči. Co pohledává v kuchyni rodičů, kde rachotí příbory a zkoumá se teplota rukou a nohou a ona nedokáže otevřít oči?

O, where do you come from? From London?

To řekla svojí dceři. Skutečně? Dokáže otevřít jedno oko. Udělá to. Dívce je čtrnáct a dnes má odjíždět na jazykový pobyt do Anglie. Proč je už zase zpátky? Brečí. Z jakéhosi důvodu brečí. Proto s ní chtěla promluvit anglicky, aby ji povzbudila. Nezdá se jí, že by dobrá nálada pomohla. To děvče se trápí. Ale proč? Koho by se měla zeptat? Putuje pohledem. Tady! Vedle dcery stojí její muž. My husband, řekne. Tomu by se snad zasmát mohli….

Nic.

Usměje se alespoň muž. Čím déle ho pozoruje, tím podivnější jí ten úsměv připadá. Visí napnutý mezi lícními kostmi jako slaná okurka.

Salt cucumber, říká.

Existuje to v angličtině vůbec?

… narozená 3. 12. 1972, bytem v Hückel-hovenu…

Dost! To přece není ona! Proč to nemůže zakřičet tak nahlas, jak by chtěla? Sakra, to musí jít!

Teď se hezky uklidněte, za chvilku jsme u vás!

Kdo to řekl? Ten mladík tam? Dokáže, myslí si, otevřít obě oči najednou. Jde to trošku ztuha, jako by jí cosi leželo na víčkách. Mladík se usmívá, ale to ji sotva uklidní.

Vždyť to není ona! Je o čtrnáct let starší a nebydlí v Hückelhovenu!

I don´t…. I don´t…

Proč nedokáže s tou větou pohnout? Teď mladík povídá dalším mužům v modrých pláštích, zní to skoro, jako by se pokoušela mluvit anglicky, jak je tu a tam při smyslech. Muži se smějí. Hledá nějakou ženu. Za muži jedna stojí, ale zdá se být něčím zaneprázdněná.

Jeden z mužů se nad ni nakloní.

Slyšíte mě?

Přece mu nebude vykládat, jestli ho slyší. Jen ať si řve klidně dál.

Zavřít oči.

Ten hlas zná. To je Inga. Zřejmě s sebou někoho přivedla. Pojďte klidně dál!, zazní jakýsi bas, po něm však zvuky pádu a škodolibý smích. Proč jenom nedokáže otevřít oči! Musí si sama domyslet, co se tam stalo. Kamarádka Inga ji chtěla navštívit, kdosi ji pozval dál, ale za dveřmi je zřejmě jako past nastražená hluboká jáma. A ona se do ní zřítila. Zmocňuje se jí neklid. Leží vůbec? Proč? Neúspěšně se pokouší zvednout paže, nohy a hlavu. To ji zneklidní ještě víc, uvědomí si. Co se stalo s její kamarádkou, jejíž hlas tak zřetelně slyšela? Ach, tady je, samozřejmě se rozčiluje. Dostat se z té jámy nebylo nic snadného, co? Pojďte klidně dál, povídá bas.

Po chvíli se však stejně podiví: Kde ta Inga je? Že ona spadla zase zpátky do té jámy?

Jede! Připadá si jako Kulihrášek. Jako malá paní Kulihrášková. To je fajn. Takhle by to mohlo i zůstat. Jen to světlo oslňuje. Že je Měsíc zblízka tak jasný, by měla vlastně vědět. Ale nikdy předtím ji to nenapadlo.

Jede.

Jede!

Opět dokáže otevřít jen jedno oko. Jaké štěstí, žena! Usmívá se a zřejmě jede po jejím boku, trup má, na rozdíl od ní samé, vzpřímený. Ráda by jí řekla, ať si klidně také lehne, že je to fajn, takhle jet. Má cosi v ústech. Vůbec ta ústa nemůže zavřít. Chtěla by se zeptat té ženy, co jí vidí v puse, ale žena ji bere za paži a připojuje ji k jakési hadici. Připojuje ji do sítě? Aby ji mohli dálkově ovládat? Chtěla by se bránit, ale oko se zavírá.

Už nějakou dobu kolem ní hospodaří jakási mladá hlučná žena. Bez ustání povídá. S kým tak strašně mluví? Je tu ještě někdo? Ona nedokáže otočit hlavu, je to tak… Teď už ale musí opravdu otevřít oči, neboť něco se mění, narovnávají ji, zvedají, usazují. Udělá se jí špatně. To asi snědla něco hodně divného. Příval ženiných slov je neustále blíž.

… Slyšíte mě, Heleno? No ano, to se těžko říká, co? Každopádně vás budeme muset brzy začít dávat častěji do svislé polohy. Dneska to byl první pokus, slyšíte? Slyšíte? Mám pocit, že slyší…

Ta slova platila jí? Neví to. Chce se jí spát. Zvládla to.

Tomu, že se jmenuje Helena, kupodivu věří.

Co to ten muž tam drží v ruce? Vypadá to jako kardiostimulátor. A skutečně, drží jí přístroj pod nosem a říká, že ho konečně našel a vyoperoval. Pročpak jí odebírají kardiostimulátor? Nedokáže tu otázku vyslovit. Muž se zasměje, škodolibě se směje, má ji v hrsti, má v hrsti tlukot jejího srdce. Musí se bránit, hlavně neusnout. V noci určitě zatápějí, ovšem, vždyť včera v noci bylo takové horko, že měla pocit, že hoří. Proto jí určitě berou ten kardiostimulátor, neboť zůstala jako jediná naživu a oni se tomu divili!

Když už má někdo takový přístroj, srdce mu bije pořád pryč, i když už je tělo mrtvé. Tak mile se na ní všichni tady usmívají, přitom je to nějaký vraždící spolek, zabít ji chtějí jako všechny ostatní, musí to okamžitě říct manželovi. Snad přijde ještě před večerem. Kde to vlastně je? Už dokáže mít docela dlouho otevřené oči, ale kde se nachází, na to prostě nemůže přijít.

A už jsou tu opět rodiče! Ráda by se posadila, poptala, kdože to slavil svatbu. Proč máš pravou ruku studenou, mami? Nejde to. Ani si sednout, ani se zeptat.

Vzmuž se.

Zatni zuby. Otevři oči.

Skutečně, jsou to rodiče! Otec vypadá stejně jako tehdy, když sestra sjela na koloběžce horu Geissenberg. Jak už je to dlouho? Počítá. Máme rok 2002? Sestra se narodila v roce 1961 a v době toho koloběžkového závodu jí mohlo být tak šest let. Tedy 1967. Je to tedy pětatřicet let. Taková doba! Jakto, že si pamatuje, jak tehdy otec vypadal? Tati, nebuď smutný!, šeptala mu tehdy a on ji tiskl k sobě a brečel radostí, když jim lékař vrátil sestru, aby si ji mohli odvést domů. Ne, v nemocnici si ji nechat nechtěli.

Nemocnice? Ten dům, v němž se nyní nachází, by mohl být i…

Matka ji přeruší. Ptá se ženy vedle sebe, kdy bude opět schopná jíst. Typické, jídlo ji vždycky zajímalo. Vždyť ona nemá vůbec hlad!

To ještě potrvá, říká žena. Zatím ji vyživujeme sondou, vidíte?

Sondou, vidíš? Klidně zavírá oči.

Jeden mladík nalevo, druhý napravo. Pokukují po ní, připadají jí povědomí, ale nechce se jim dívat do očí.

Jenže, vlastně by stejně ráda věděla, co jsou zač. Usmívají se, potichu spolu rozprávějí, kdesi nad její hlavou. Přemýšlí. Chtěla by toho, co stojí nalevo od ní, požádat, aby jí to – stáhl trochu níž, aby jí to podpíralo kříž, ale nedokáže si vzpomenout na to zpropadené slovo, jak se to jenom jmenuje? Dává mladíkům najevo, oběma dvěma, co by chtěla, totiž aby jí – stáhli trochu níž. Nevypadají, že by jí rozuměli.

Jak jim vlastně dala znamení? Rukama? Levou ruku má přikurtovanou, vychází z ní hadička. Jestlipak není ještě připojená do sítě, neovládají ji třeba pořád na dálku? Ráda by vyjádřila strach pravou rukou, ale ta tam jen leží a nedá se s ní hnout. Zvláštní. Proč nedokáže pohnout rukou? Zřejmě mají prostřednictvím sítě veškeré její pohyby pod kontrolou.

A co ti mladíci? Patří také k provozovatelům sítě? Prohlíží si je ještě bedlivěji. Úleva: Ty zná. Jsou to její synové. Na jejichž jména si sice nemůže vzpomenout, ale to je teď jedno. Věří, směje se. Její synové! Pročpak se na ně nepodívala už dřív? Radovala by se z toho už mnohem déle! Jeden z nich studuje. Kde to vlastně studuje? Ve Výmaru. Hoboj. Ano, hoboj. Hobojový syn jí drží před obličejem jakési cédéčko, doma vypálené, něco je na něm napsáno, ona to ale nedokáže přečíst. Zasunuje disk do malého přístroje a jí dává sluchátka na uši. Ach, to jí dělá dobře, to je nádherná hudba. Hoboj. Určitě vypadá blaženě, napadne ji.

Teď tedy přemýšlí o tom, jak vypadá. Jak vypadá? Nepamatuje si to už, nemá žádnou svoji fotku. Oni jí ten obrázek ukradli! Tohle je předpeklí, po němž následuje skutečné peklo a to skutečné peklo přichází v noci, když se setmí. Její synové to nějak vědí, neměli by ji tu nechávat, neměli by zase odcházet! Slyšíte? Haló, kde jste? Vzhlédne, vyčerpaná: chlapci jsou fuč. O žádném nebezpečí nevědí.

Přistupuje k ní nějaká blondýna a manipuluje čímsi vedle ní. Pokouší se alespoň o kousek pootočit hlavou. Blondýna na ni vrhne zlý pohled, ale ona to zvládne a spatří mnoho nad sebou nastavěných monitorů. Světlovlasá žena svírá v ruce sáček s kaší barvy bláta. Zavěšuje tu kaši na háček a připevňuje k ní hadičku. Oběd, říká a směje se.

Ne, nemá tu blondýnu ráda. Blondýna nemá ráda ji. Má ráda tu mladou ženu, co bez přestání mluví. Má tmavé vlasy. Když vejde, strach se klidí. S blondýnou se vrací zpátky. Příchod a odchod. Kromě tmavovlasé a blondýny tu je ještě muž. Zrovna ji umýval od výkalů. To bylo trapné. Ona prostě neví, co se tam dole děje. Co se to tam dole jen děje? Ach, muž je už zase zpátky. Dává na stranu přikrývku a jí nohy od sebe. Přestaňte, to nemůžete! Dost! Ale on se usmívá, jako se tady smějí všichni ti zločinci. On ji myje? Myje ji. Vlastně je to příjemné, mohla by se přestat vzpouzet. On si jejího odporu beztoho nevšímá, nebo snad ano? Nechává se tedy mýt. Proč to nenechají na ní, po tom se raději moc nepídí. Určitě chtějí mít po nadcházející noci čisté mrtvoly. Ne tyhle zadělané a krvavé loutky. Ona totiž krvácí. Plenky byly plné krve. Ale vůbec to nebolí. Asi to nebude nic vážného, to krvácení. Kolikátého vlastně je? Nemá ponětí. Dcera přece nějak nedávno odjížděla na ten jazykový pobyt. To bylo desátého července. Jenže už toho samého dne byla zase zpátky! Když nad tím tak přemýšlí, vůbec to nechápe. Je tedy patnáctého nebo šestnáctého července? Zřejmě ano. Tak nějak.

Není to tedy menstruace? Nedochází­ k žádnému závěru. Kdy ji měla naposledy? Vzpomíná si na to, jak vypadal její otec před pětatřiceti lety, ale neví, kdy naposledy menstruovala.

Muž jí nandává nové plenkové kalhotky.

Bude spát.

V noci opět velký shon, nahoře i dole, postele vržou, vozíky skřípají, zřejmě vůbec nestíhají odvážet mrtvoly. Teď totiž přesně ví, co s těmi lidmi provádějí: vystavují je nepředstavitelnému žáru, který jim z těla odsává veškerou vlhkost, zatímco jim do těla ženou proud, až z nich zbývá jen vyschlý svraštělý kvádřík. Několik takových kostek už zahlédla, někde stojí zeď, kterou z nich postavili. Možná z těch kostek stavějí i domy! Posílají tam i ji? Je zvědavá, když i ona sama leží ve vysoušeči. Muž, který zařízení obsluhuje, prohlásí, jste nějaká tlustá, to by nešlo, vypne to a odváží ji zpět.

Má sice velký strach, ale není z toho smutná. Tomu se diví. Takový je prostě běh věcí, že člověk těsně před koncem skoro všechno pochopí… Cosi se v ní ještě bouří, ale stále méně a méně. Takhle ještě minulé noci doufala, že odtud uprchne. Ten mladý umývač zadků se posadil vedle ní. Nějak pochopil, že se jí nechce zemřít. Dal jí na srozuměnou, že by ji na noc mohl ukrýt do komory, a ráno, až mu bude končit služba, by ji vzal s sebou. Byla šťastná.

Samozřejmě z toho nic nebylo. Naopak se ráno přišel k jejímu lůžku rozloučit. Jen malým mrknutím oka jí dal najevo, že se to nepovedlo.

Co už s tím. Nemůže přece riskovat práci a vlastní život kvůli tomu, aby ji odtud dostal.

Když se přiblíží blondýna, zmocňuje se jí neklid. Neustále šmejdí kolem monitorů a jistě patří k těm, co ji na dálku řídí. Usíná, když blondýna zavěšuje na háky nad její hlavou sáčky. Ačkoliv se jí spát nechce, upadá do spánku. Blondýna nad ni věší tolik různých sáčků – jeden za druhým.

Občas, když je vzhůru, se u ní zastaví skupina mužů. Ještě pořád se jí alespoň jeden ptá na to, zda ho slyší. Ona je ještě pořád tak zatvrzelá, že na to neodpovídá. Stejně se nenarodila v roce 1972 a nebydlí v Hückelhovenu. Kdyby to nepopletli, možná by měla větší šanci se odtud dostat. Nemá cenu cokoliv říkat a o něco se snažit: stejně by jí nevěřili.

Procitne zimou. Je jí strašná zima. Je tu chladno, blondýna jí opravdu sebrala přikrývku. Teď podává ženě, oblečené také v modrém plášti, hlášení. Obě stojí jen kousek od její postele.

Paní Kieringová, Yvona, říká blondýna. Pneumotorax po autonehodě.

Už zase. Pořád si ji s někým pletou. Blondýna říká, že Yvona Kieringová strávila klidnou noc.

Samozřejmě se na ni ani jednou nepodívá, když rozšiřuje takovéhle lži.

Nebo snad nemluví o ní? Pokouší se pomalu sledovat její pohled. Spatří další lůžko, na něm jinou ženu. Nezdá se být při vědomí. Z úst a nosu jí trčí hadičky, z paže a třísla také.

Kde se tady tak najednou vzala? Není ona snad jedná, která v noci přežívá?

Jedna otázka za druhou.

Jedna otázka za druhou. V hlavě jí to šrotuje, jakmile je vzhůru. Nějak teď bývá déle vzhůru. Proto může i víc přemýšlet.

Yvona Kieringová! Narozená 1972, bytem v Hückelhovenu! A má to! Hlasitě se směje, raduje se, že to vyřešila. Ráda by to řekla tmavovlásce. Ta zrovna s Yvonou Kieringovou někam šplhá. Ale vždyť je v bezvědomí! Odkdy se dá s bezvědomým člověkem šplhat? Bože, to je hloupé, že nemůže nic říct. Proč vlastně nemůže nic říct? V hlavě má přece přesně to, co říct chce. Jenže z pusy ven se to nedostane. Zvedá levou ruku s hadičkou k ústům. K nosu. Cože, má snad stejné hadičky jako Yvona Kieringová? Teď už toho má ale dost. Rezolutně za ně zatáhne. Nebolí to. Táhne a táhne. Tmavovláska vykřikne. Jde k jejímu lůžku. Smutně se jí ptá, zda jí nechutnalo.

Vám to nechutnalo?

Ale trošku se i usměje.

Z německého originálu Du stirbst nicht Kathrin Schmidtové, © 2009 by Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG, Köln, přeložila Renata Tomanová.