literatura na jevišti
#09/2017

Zatím potřebuji všechno

Se scénografkou a komiksovou kreslířkou TOY_BOX

TOY_BOX je jedna z mála současných tvůrců, kteří ve své tvorbě často reagují na bezprostřední společenské jevy a události a nebojí se znehodnoceného slova angažovaný. Mluvili jsme o českém komiksu a autonomní scéně.

Kdy a co jste začala malovat?

První věc, která by se dala s velkou nadsázkou považovat za komiks, byla ilustrovaná reportáž o rodinné cestě do Francie, kterou jsem namalovala v jedenácti letech. Pak mě ale odradila jedna strašidelná učitelka výtvarné výchovy na základní umělecké škole. Při úkolu na téma podzim se na mě rozzlobila, že neumím míchat barvy, a já jsem kvůli tomu léta nesebrala odvahu přihlásit se na žádnou výtvarnou školu. Znovu se vrátit ke kreslení jsem zkusila až během práce v novinách. Začala jsem kreslit stripy o smutné kostce cukru a zveřejňovat je pro přátele na internetu. Tehdy jsem neměla prakticky žádnou techniku, ale hrozně jsem chtěla a potřebovala tvořit komiksy. Postupně jsem pochopila, že to je jediná věc, která mě opravdu zajímá, a z novin jsem odešla.

 

Byli vám někteří místní nebo zahraniční umělci inspirací?

Svět výtvarného umění mě přitahoval vždycky, zprostředkovala mi ho máma, která nás brala na spoustu výstav. Třeba do Obrazárny Pražského hradu, kde jsem milovala ten klid a ticho, do drážďanské galerie, i na abstraktní a současné umění, kterému jsme tehdy se sestrou nemohly rozumět. Pro komiksovou tvorbu byly mou hlavní inspirací komiksové knihy, které u nás začaly v devadesátých letech vycházet. Hltala jsem všechno: Loba, Spidermany, Calvina a Hobbese, komiksy z Ábíčka, Pixyho od Maxe Andersonna; komiksový svět mě naprosto pohltil. Ve volném čase jsem chodila do komiksových obchodů a šetřila na další knížky. Velkou inspirací pro mě byl ze začátku Wladimir518 a jeho komiksová tvorba. Řekl mi několik věcí, kterých se dosud držím, například to, že komiks musí být „pastva pro oči“, musí být výtvarně dobře provedený, aby si ho někdo přečetl.

 

Vaše práce mají často jasný politicko-společenský nádech s přesahem k tvrdé sociální kritice. Považujete se za angažovanou tvůrkyni?

Ano, říkají o mně, že jsem „angažovaná“. Někdy mám pocit, že to je hlavně výraz toho, že lidi nevědí, kam vás mají zařadit. Děláte scénografii, video, komiksy o kostce cukru a o mývalech, ale jakmile řeknete nějaký svůj politický názor nebo se otřete o sociální téma, šup, a jste angažované umění. Řeknu to opačně, spíš mě překvapují přehršle do sebe obrácených a samoúčelných věcí, které v současném výtvarném umění vznikají u mladých lidí. Často si říkám, vám dala tahle společnost privilegium studovat výtvarnou školu, máte talent a možnost věci změnit, mluvit o nich nahlas, a vystavujete svoje špinavé spodky. Já v sobě cítím prostě pořád velkou pokoru a vděčnost za to, že můžu svoji práci dělat. Kromě toho se mě některé, zejména sociální problémy dotýkají natolik, že se k nim prostě musím vyjádřit. Jinak by mi praskla hlava.

 

Dělala jste komiksy o ukrajinských námezdních pracovnících v České republice, zneužívaných svými zaměstnavateli a dohazovači práce, nebo o posledním českém squatu Milada. Necítíte se tím důrazem na aktuální politické problémy v Česku poněkud osamocená?

Já o tom takhle nepřemýšlím, snažím se jen dělat to, co cítím. Když jsem psala do novin, vždycky mě zajímal žánr reportáže. Komiks je silný ve spojení slova a obrazu, a tak pro mě představuje jakousi superreportáž. Reportáž, v níž se autor může projevit opravdu svobodně. Jeho prostřednictvím můžete vyjádřit přesně svůj pohled na věc. Já se snažím dávat hlas těm, kteří jsou podle mého názoru slyšet málo, proto kreslím komiksy o ukrajinských prostitutkách, bulharských námezdních dělnících a chudých romských rodinách z Ostravy. Nemyslím si, že bych tím něco změnila, jen zkouším nakreslit, jak to vidím já. A mezi řádky svým čtenářům říct: A vy si myslíte, že je to v pohodě?

 

Volíte způsob zpracování podle tématu, které se snažíte uchopit?

Rozhodně. Hodně mě v tom ovlivnilo studium scénografie, kde nás učili, že výtvarné prostředky by měly být přizpůsobené tomu, co chceme říct. Než vůbec něco udělám, proto věnuji hodně času experimentům s výtvarnými technikami a styly. Snažím se najít ten správný, funkční, nejvěrnější. Pro příběh o graffiťákovi zvolím špinavou barevnou grafickou koláž sítotiskem, pro komiks, kde vystupují rekvizity z porcelánu, zase jemnou perokresbu. Styly a techniky taky dost kradu. Myslím, že jiné holky tohle mají, když vidí třeba nové boty. Já nové boty nepotřebuji, ale když vidím někde něco opravdu krásného – typografii, spojení čar, techniku, koláž – musím to mít. Moje srdce po tom začne tak toužit, že nepřestanu, dokud to nějakým způsobem nepoužiji pro svoji tvorbu. Při jedné konzultaci mi někdo radil, abych si našla jeden výtvarný výraz a toho se držela, ale já se zatím nechci omezovat. V jednom stylu bych si připadala jako ve vězení. Zatím potřebuji všechno.

 

Jak ještě vám studia scénografie pomohla v komiksové a jiné výtvarné práci?

V Česku se komiks jako obor nikde studovat nedá. Přitom, když se jím rozhodnete vážně zabývat, musíte toho vědět a umět spoustu. Měli byste vědět něco o tvorbě charakteru, a tím pádem i o kostýmu, mít povědomí o prostoru, abyste ho mohli správně nakreslit, o typografii, umět se vyjadřovat slovem. Moje řešení je sestrojit si vlastní školu v hlavě. Scénografii konzultuji se scénografy, na figurální kresbu chodím na AVU, historii literatury studuji na Literární akademii Josefa Škvoreckého a tak dále. Vždycky, když se potřebuji dozvědět něco nového pro svou tvorbu, najdu si člověka, který vypadá, že tomu bude rozumět, a poprosím ho o konzultaci. Scénografii jsem vděčná za to, že mě naučila přemýšlet výtvarně, rozvíjet fantazii, a několika svým profesorům za to, že se mě snažili pochopit komplexně, i když jsem za nimi chodila s věcmi, které neměly s oborem, jejž studuji, zhola nic společného.

 

Co si o vašich výtvorech myslí ve škole?

Moje mimoscénografická tvorba vzbuzuje pochopitelně rozporuplné reakce. Živou vzpomínku mám na druhý ročník, kdy mi při konzultaci jedna profesorka vytýkala, že obrázky, které jsem jí přinesla, jsou příliš „komiksové“. Tehdy ve mně všechno zajásalo: Ale to je přece moc dobře! Další dobrou konzultaci jsem absolvovala s kostýmem Macbetha. Nakreslila jsem temnou postavu v plášti, se špičatou korunou na hlavě, jak stojí v kontrasvětle, a jiná profesorka mi říkala: Prosím vás, to není Macbeth, to je Macbatman. Scénografie je úplně jiný obor než komiksy a já se ji snažím studovat a dělat poctivě. Proto jsem žádné větší problémy ve škole nikdy neměla. Od několika svých profesorů cítím podporu jako dobrý vítr v zádech. Když udělám představení na půdě technoklubu, přijdou se na něj podívat a dají si se mnou pivo na baru.

 

Jak smýšlíte o české nezávislé a autonomní scéně?

Považuji se za součást české autonomní scény. A z pohledu zevnitř mi přijde slabá. Příčiny tkví podle mě v tom, že u nás žije strašně málo mladých lidí – ne věkem, ale svými postoji a přesvědčením. Zabíjí mě konformita, kterou kolem sebe vidím, to, že jediná odlišnost, jakou jsou mladí lidé schopní projevit, spočívá v tom, jaký typ telefonu mají v kapse anebo co zajímavého o sobě píšou na Facebooku. Mám pocit, že v nich je tak málo života a energie a jsou tak utrápení a semletí svým pohodlným lifestylem, že do nich stačí fouknout a složí se na zem. Proto se kamarádím s klukama ze squatu – s těma je totiž legrace.

 

Jaké knihy čtete? Jaká současná kultura vás zajímá?

V současné době se připravuji na státnice na Literární akademii, takže čtu kvanta knížek o kulturní antropologii, dějinách umění a médií a snažím se nějak vyspravit své chatrné znalosti angloamerické literatury. Kromě odborných knížek a povinné beletrie a poezie do školy se ale snažím neuzavírat žádnému novému uměleckému směru a vstřebávat všeho co nejvíc. Samozřejmě sleduji komiksovou tvorbu a jako v dalších médiích mě zajímají hlavně okrajové a mezní podoby – například mám skvělý komiks o tichu, který je složený z abstraktních obrazů. Velkou inspirací je pro mě hudba, kusy textů písní se v mých věcech pravidelně objevují. Baví mě milion hudebních stylů, ale k práci si pustím nejčastěji buď elektronický minimal nebo hip hop.

 

Proč si pro divadelní práci vybíráte zrovna klasiky typu Shakespeara a Eliota?

To je těžká otázka. Nemám pro to žádné intelektuální důvody, spíš emocionální. Shakespeare mě zasáhl obrazností a synkretičností svého vesmíru, hra Bouře mi naprosto učarovala. Začala jsem ji číst a v hlavě se mi objevoval tajuplný ostrov, napůl stromový a napůl jako starý mechanický stroj v hodinách, a všechny ty nádherné a strašlivé bytosti, které
na něm žijí. Ty představy se mi začaly propojovat s hudbou, kterou jsem v té době poslouchala, zejména s melodiemi starých hracích strojků od francouzské elektrodubové kapely EZ3KIEL. Pak už jsem o něm věděla dost a začalo mě lákat ho uskutečnit; vzít člověka, kterého jsem tehdy měla ráda, za ruku a celý ten ostrov mu ukázat. S Pustinou T. S. Eliota to bylo podobné. První inspirací k divadelnímu představení byla jedna hodina angličtiny, kde jsme analyzovali ten nádherný, mnohovrstevnatý text. Takže důvodem toho, proč dělám klasiky, je asi to, že málokterá současná hra na mě obdobně zapůsobí.

 

Měla jste někdy pocit, že by některý váš konkrétní výtvor někým otřásl?

Lidé mi často říkají, že moje věci jsou depresivní, přičemž mně připadají docela normální, ale na to jsem si už docela zvykla. Opravdu otřeseně vypadali naposled policajti, kteří mě chytili, když jsem potagovala kostku cukru před úřadem vlády. Byli zjevně otřesení zejména z toho, že jsem tam přijela autem, které nemělo doklady, já jsem taky neměla žádné doklady, a navíc byly dvě odpoledne, což je podle všeho bezkonkurenčně nejhorší čas na to jít někam dělat graffiti. Jediné, čím jsem se jim prokázala, byl školní index a tvrzení, že jsem komiksová kreslířka a tohle je můj komiksový charakter, což jsem opakovala pořád dokola. Dodnes si myslím, že když jsem vyvázla jen s tisícikorunovou pokutou, měla jsem víc štěstí než rozumu.

 

Chodíte k volbám?

Na to odpovím nápisem z jednoho hezkého transparentu: Whoever They Vote For, We Are Ungovernable. Ne, k volbám nechodím.

 

Jaký je váš názor na současný český komiks?

Se současným českým komiksem je to lepší a lepší. Po létech marastu máme dobrý komiksový festival a podporu veřejnosti i vydavatelů. Mám pocit, že v současné době lidi z mé generace otřepali zbytky skořápek a začínají létat.

 

Existuje podle vás v Česku nějaké vskutku angažované umění?

Jediným doopravdy angažovaným uměním pro mě vždycky bylo graffiti ve své původní, čisté formě. Žádný street art a malování na legálních plochách, jako dělám já, nebo barevné kostičky z polystyrénu nalepené na zeď, ale čisté písmo a bombing. Graffiti writeři jsou pro mě jediní opravdu svobodní a odvážní hrdinové naší doby. Pohybují se za hranicí zákona pro čirou krásu a pro jazyk, který má dopad na většinovou společnost asi jako vážná hudba – nikdo tomu moc nerozumí. Kromě graffiti se ale občas objeví i ve veřejném prostoru nějaký výjimečný akt, kterého si vážím. Naposledy to byla parafráze památníku 17. listopadu na Národní třídě od Romana Týce.

 

Co vás napadne, když se řekne Guma guar a Ztohoven?

K oběma skupinám mám poměrně blízko a stejně tak jako si v mnoha aspektech jejich práce vážím, v jiných s nimi nesouhlasím. Především mi připadá nesmyslná jejich vzájemná nevraživost. V podstatě jsou si ti lidé hodně podobní, vycházejí z podobného prostředí, jsou stejně staří. Není to ale jen problém Guma guar a Ztohoven, tohle vymezování a rozdělenost je pro zdejší umělecké prostředí naprosto symptomatická. Analogicky graffiťáci nemají rádi na svých zónách street art, umělci z akademického prostředí nesnášejí ulici a naopak. Namísto aby se snažili stavět na tom, co je spojuje, spolupracovat a učit se od sebe navzájem, jsou zaseklí na tom, co je rozděluje. Já v těchto případech vždycky myslím na tábority a orebity. Nejkrvavější řeže nastávají skoro vždycky mezi lidmi, kterým jde v podstatě o tutéž věc.

TOY_BOX je komiksová kreslířka a scénografka. Studovala scénografii pod vedením profesorů Jana Duška a Milana Davida a nyní dokončuje Literární akademii Josefa Škvoreckého. Je autorkou odvážné adaptace Shakespearovy Bouře a inscenace Pustina (podle T. S. Eliota) s použitím živé projekce. Vytvořila projekce a kostýmy pro hru režisérky Lucie Málkové Mlčenlivá o problematice týraných dětí. Soustavně se věnuje tvorbě komiksů a ilustrací. V současné době dokončila sedmdesátistránkovou komiksovou knihu Robot Dreams, kterou odevzdala na Literární akademii Josefa Škvoreckého jako diplomovou práci (viz s. 4). Komiks plánuje v nejbližší době vydat, patrně na své náklady. Spolu s výtvarníky Punx 23 a Mykem je členkou sítotiskové a výtvarné skupiny Suck My DIY. Ta na sebe upozornila například diverzní akcí před úřadem vlády v době reklamní kampaně Evropě to osladíme!, kdy třemi černými čarami přetvořila plastiku kostky cukru. V současné době skupina připravuje vydání prvního čísla sítotiskového časopisu. TOY_BOX je též členka VJského seskupení Pure A, které se zabývá analogovou projekcí a úzce spolupracuje se soundsystémem Cirkus Alien.