Dnes si člověk jen těžko představí anarchistu z doby, kdy toto hnutí bylo reálnou silou na politické scéně. A přece jedním z takových byl ve Švýcarsku André Bösiger, který zesnul v Ženevě v roce 2005. V tomto městě, kde se všechno měří penězi, zatímco krása starobylého bohatství postupně ustupuje pod vlivem nových zbohatlíků, strávil posledních padesát let. Na 45. filmovém festivalu v Solothurnu, který v týdnu od 21. do 28. ledna 1010 představil tvorbu země helvétského kříže, mu byl věnován dokument Anarchisme, mode d’emploi – André Bösiger, le dernier anarchiste? 1913 – 2005 (Povolání: anarchista – André Bösiger, poslední anarchista? 1913 – 2005; 2009), který vzešel z rukou filmaře Daniela Künziho.
Nebudeme daleko od pravdy, když si představíme rodáka ze švýcarské Jury jako neposlušného školáka z filmu Jeana Viga Trojka z mravů (1933), který hrou vzdoroval neúprosnému drilu profesorů. V mládí by se hodil mezi nadšené aktivisty velkého snu francouzské Lidové fronty roku 1936, kteří zpívali Internacionálu a chtěli zrušit vlastnictví, peníze i buržoazii. Kvůli svému důslednému odmítání vojenské služby strávil v předvečer druhé světové války řadu měsíců ve vězení, kde také absolvoval vzdělání. Nutno říct, že na sklonku starých časů připomínal spíš učitele a dělnického předáka než revolučního hrdinu. Nakonec na něj mělo velký vliv i setkání s Petrem Alexejevičem Kropotkinem, který se spolu s Bakuninem ještě v 19. století rozešel s Marxem – obávali se totiž, že marxistická revoluce jen starou buržoazii nahradí novou. A o tom, že Ženeva jako město luxusu měla v sobě revoluční kořeny, svědčí i skutečnost, že tu před více než sto lety zavraždil jiný anarchista Luigi Lucheni rakouskou císařovnu a českou královnu Alžbětu Bavorskou, známou pod přezdívkou Sissy.
Výsledný dokumentární portrét opisuje vývoj anarchistického hnutí napříč 20. stoletím, kdy Bösiger pašoval zbraně republikánům do Španělska a pomáhal alžírským povstalcům v osvobozenecké válce proti Francii. Spolupracoval s představiteli hnutí Luigim Bertonim i Lucienem Tronchetem, kteří vydávali slavný časopis Le Réveil anarchiste. Organizoval stávky po celé Evropě a v Ženevě byl nakonec trpěn, protože byl živým svědomím moci, která nakonec udělila švýcarským fašistům milost. A švýcarští úředníci pochopili, že bude lepší Bösigera nechat na pokoji než ho vyhánět za hranice. Stačí chvíle pozornosti, abychom pochopili, že starý muž byl do konce života hrdý na to, že jej nikdy řádně nechytili, že ho nedostali. Navzdory nesnesitelné ženevské buržoazii si žil v jejím sousedství – v jakémsi neklidném, vzdorovitém důchodu.
Na druhé straně se ve filmu zračí příběh muže, který nikdy nezapochyboval, natož aby se vzdal svého snu. Svým ideálům byl připraven obětovat nejen vše, co vlastnil, ale i domácí rodinný život. Jeho dcera na kameru vzpomíná, jak se v jejich domácnosti neustále střídali nejrůznější „kamarádi“. Nejezdilo se na dovolenou, neboť každá cesta musela mít osvětový účel. Po domě se běžně schovávaly zbraně a tatínka nesměl nikdo volat k příchozím telefonátům ani se ho na nic vyptávat. Řekli bychom, že jde o banalitu. Ovšem právě pohled osobní historie přibližuje paradoxní dilemata levicových spasitelů 20. století, kteří byli odsouzeni dožít se hořké porážky politické levice, stejně jako vyprázdnění jejího slovníku. V Künziho snímku nahlížíme do intimity, kterou Bösiger žil jednou radostně se svými souputníky – a naopak jindy trpěl s vlastní rodinou. Nebyl úspěšným politikem, ale mnohem zajímavější románovou či filmovou postavou, jakou v dnešní technokratické politice už nenajdete. To jsou paradoxy.
Autor je filmový publicista a dramaturg.