Jedna hodina.
Kouřím, zvenku se dívám na dveře.
Když vtom
za mnou zvuk,
jako když někdo šlápne do plechu
právě dopečených sušenek.
Otočím se.
Velký rampouch
zpod mého svítícího okna
dopadá do sněhu.
Gesto města,
tak nicotné, jak obsažné,
zbavuje pout
mou pozornost
a vpouští ji k samomluvě
čeřené racky.
Od páté vteřiny, co to dopadlo:
další zážitková báseň.
Tři hodiny, když ji neochotně píšu.
Vítr políbí okno,
vzdychne nábytek,
cvaknou dveře neklidného spánku.
Hovoří i mé břicho.
V oblevě zvuků
bohatne noc.