Reakce na druhé letošní číslo A2 s tématem „zelený underground“ polemizuje s některými nářky současných ekologických aktivistů a po svém hledá odpověď na otázku, proč je situace ekologických organizací u nás tak nedobrá.
Věru tristní obraz českého environmentalismu podávají autoři tématu předminulého čísla A2. V zásadě je možné se s ním ztotožnit. Lze však polemizovat o tom, kde nalézají příčiny. Hlavní je prý nedostatečná uvědomělost a konzumní orientace obyvatelstva. Nad nářky ekologických aktivistů se mi vždy vybaví parafráze na známý sarkasmus Bertolta Brechta: „Lid nepodporuje vaše ušlechtilé cíle? Vyměňte lid!“
Hluboce mi utkvěla v paměti diskuse s Ivanem Dejmalem o ekologickém hnutí v našem anarchistickém Centru svobodného vzdělávání v legalizovaném squatu Za papírnou v Praze. Jeho vyprávění o mohutných deseti- až statisícových demonstracích, o sebeobětavých aktivistech, kteří do sebe nechali střílet, lehali si do cesty jaderným transportům a nechali se jimi přejíždět, jako se to dělo ve Švýcarsku, Spojených státech, Kanadě a v dalších zemích, nezasvěcené šokovalo. Kdo byli tito lidé? Jak se dostali k těmto aktivitám? Rekrutovali se z radikálních kritiků konzumní společnosti a tržního hospodářství – kapitalismu, jak se dnes už i u nás muže říkat, aniž by byl člověk hned ocejchován jako komunista. Byli to zpravidla titíž, kteří protestovali proti vojenským základnám, proti projevům rasismu a nacionalismu. Ivan Dejmal byl jako bývalý člen Hnutí revoluční mládeže sám živoucím příkladem, že energie a étos revolty šedesátých let úplně nezanikly, ale přelily se jinam, například právě do ekologického hnutí. K jeho cti slouží, že se od své radikální minulosti nedistancoval, ba naopak se k ní, alespoň před anarchisty, hrdě hlásil.
Jeho přehled vývoje hnutí obsahoval informace, které se k běžnému českému občanovi dostaly jen v neúplné a zkreslené podobě, anebo vůbec. Doložil, že právě boj, jevící se zpočátku jako marný a beznadějný, nakonec přece jen přinesl výsledky. Učinil ekologické požadavky předmětem celospolečenské diskuse a přesvědčil o naléhavosti řešení ekologických problémů. Jestliže se ekologie dostala do programu prakticky všech politických stran a podařilo se přijmout řadu prospěšných zákonů a jiných opatření, je to zásluha těchto aktivistů, zpočátku cejchovaných jako nepřátelé společnosti.
Spojení, které nefunguje
Bohužel právě Ivan Dejmal je spolu s lidmi, jako jsou Josef Vavroušek a Bedřich Moldan, příkladem specificky českého a ve světě ojedinělého pokusu o propojení pravice a ekologických aktivistů. Po listopadu 1989 vstoupil do Občanské demokratické aliance (ODA) a načas se stal po Bedřichu Moldanovi ministrem životního prostředí. Při vší úctě k jejich práci je zlepšení životního prostředí z valné části výsledkem útlumu hospodářství, zejména těžkého průmyslu a těžby počátkem devadesátých let. Při přijímání ekologických zákonů pak sehrála svou roli snaha a posléze pak nutnost přizpůsobit se evropským normám. Je pravda, že zejména v prvních dvou letech se jim podařilo prosadit celý komplex legislativních opatření, která šla v některých případech dokonce nad rámec tehdejších evropských norem. Ale jak to výstižně popsal Petr Kužvart (Profesionálové, zpátky na stromy!, A2 č. 2/2010), výsledky jejich snažení jsou postupně odbourávány a likvidovány a není tu síly schopné postavit se účinně na odpor.
Tehdy, na přelomu osmdesátých a devadesátých let, se proekologické postoje staly v západoevropských zemích běžnou, ba přímo módní věcí. Tak se mohlo stát, že konzervativní strany měly ekologičtější program než tradiční levice. Podnikatelé zjistili, že předpona eko- k výrobkům či přímo názvům firem zajišťuje konkurenční výhodu. Ze záležitostí jako třídění odpadů a recyklace se stal výhodný byznys. Tak se mohlo při zběžném pohledu jevit spojení pravice jako možné, ba přímo logické.
Naši pravicoví environmentalisté se pokusili ignorovat dvě věci. Ekologickou problematiku dostalo do obecného povědomí ono radikální a – bez pejorativního přídechu, jejž u nás tento přívlastek získal – masové ekologické hnutí. Přijetí alespoň určitých regulačních opatření pak bylo ústupkem tlaku, který toto hnutí vyvinulo, aby se v případě, že by polevilo, vše opět nevracelo do starých kolejí. Krom toho v rámci stávajícího ekonomického a politického systému nelze prosadit skutečně účinná řešení. Tak jako v případě kontroly moci tradičními mechanismy parlamentní demokracie selhávají i zde veškeré standardní, z příslušného ideologického hlediska přijatelné regulativy. Popisy obcházení a devalvování i těch již jednou pracně prosazených zákonů a norem lze nalézt mimo jiné právě ve zmíněných článcích z druhého letošního čísla A2.
Ignorování těchto skutečností a iluze, že na Západě už fungující řešení našli, způsobily, že ekologické hnutí – v pravém smyslu – u nás dnes neexistuje. Plačící čelní environmentalisté si za to mohou do značné míry sami. Ztotožňování minulého režimu s levicí, a tudíž odmítání západoevropského ekologického hnutí pro jeho levicovost je hloupý a záměrně šířený blud. Trpět jím je nepochopitelné zvláště u lidí, kteří deklarují, že se chtějí zabývat řešením konkrétních problémů a hrozeb, a nikoli ideologickými disputacemi. Výsledky mesaliance mezi pravicí a ekologickým aktivismem jsou jak jinak než tristní. Historie Strany zelených je toho názorným příkladem. Rozvádět to podrobněji snad netřeba – je to příběh až neúměrně medializovaný. Vývoj tohoto zvláště vydařeného příkladu politické patologie nemůže překvapit toho, kdo sledoval její historii od samého počátku – od jejího vzniku v roce 1990, spojeného s působením bývalých estébáků, přes krátké angažmá v parlamentu, kde se, poplatná svému původu, věnovala spíše bezpečnostní problematice, až k propadu do bezvýznamnosti; následné převzetí jejího torza Jakubem Patočkou a jeho blízkými, jejich nechutné tahanice s původními členy, pozdější vyšachování bursíkovským pučem a následný rozkol. Mnohem méně reflektovaný je proces eliminace autentického hnutí, které tu spontánně začalo vznikat už v průběhu osmdesátých let.
Zárodky klíčící
Skutečnost, že máme jedno z nejhorších životních prostředí v Evropě, ohrožení tzv. civilizačními chorobami, zvýšenou dětskou úmrtnost, zkracující se průměrnou délku života, vstoupila do všeobecného povědomí už před listopadem 1989. Lidé to začínali brát jako přímé osobní ohrožení. I když se minulý režim pokusil na poměry té doby až neuvěřitelnou mírou tolerance kanalizovat otevřenost kritiky v médiích, jako byl Mladý svět, přesto vznikaly spontánní aktivity i mimo tradiční disent a množily se stále početnější demonstrace, zejména v těch nejvíce ohrožených regionech. Výzkumy veřejného mínění i po Listopadu prokazují, že v té době většina lidí považovala ekologické problémy za nejpalčivější.
Předpoklady pro zformování masového hnutí rodícího se zdola, z opravdově pociťované a prožívané potřeby, tu nepochybně byly. V prvních týdnech a měsících po listopadu 1989 převládal u podstatné části národa revoluční entuziasmus. A nebyli to jenom mladí lidé, tradičně kritičtější a ochotnější k radikálnějším akcím. Ochota angažovat se v obecně prospěšné činnosti „pro salum patriae“ šla napříč generacemi. Pozitivní očekávání spojená s pádem minulého režimu nesměřovala výhradně k lákadlům konzumu a popkultury. Statisícové demonstrace, spontánní zakládání občanských fór, stávkových výborů, nejrůznějších spolků a sdružení, nepřehlédnutelné navazování na osmašedesátý rok, původní disidentská „nepolitická politika“, odmítající systém politických stran, atd. – to jsou skutečnosti dnes vesměs opomíjené a záměrně dezinterpretované. Z pohledu přímého účastníka ale vypovídají o něčem zásadním. To přece nejsou projevy snahy o restauraci kapitalismu, ale směřování k samosprávné společnosti, kde by slogan o „vládě věcí tvých, která se k tobě, lide, navrátí“ nebyl jen prázdným heslem.
S vytlačováním lidí z „ulic“, z veřejného prostoru, s přesvědčováním, že vše mají nechat „odborníkům“ a spolehnout se na „standardní politické mechanismy“, se začalo hned po 17. listopadu, ale stálo to značné úsilí a nepodařilo se to hned. Tak jako v ostatních sektorech života společnosti se občané začali hromadně angažovat, vznikala i celá řada ekologických nevládních organizací. Ty měly aspirace oslovit různé vrstvy populace, včetně její mladší a radikálnější části. Takovým příkladem, jak mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, byla například česká pobočka Greenpeace, Hnutí Duha či Děti Země, které byly v prvních fázích své existence ochotné a schopné spolupracovat dokonce i s anarchisty. Ti často tvořili až 90 % účastníků jejich akcí při blokádě Temelína, kampani bránící bourání Libkovic aj.
Zárodky udušené
Čím to tedy, že u nás prakticky neexistuje ekologické hnutí v pravém slova smyslu, které by bylo srovnatelné s hnutím působícím od sedmdesátých let na Západě? Nepřímým důsledkem této neexistence je skutečnost, že jsme jedinou zemí v Evropě a možná i na světě, kde si čelný představitel státu dovoluje vyjadřovat se o této problematice naprosto pohrdavě, nenávist vůči ekologickým aktivistům dává otevřeně najevo, a přesto patří k nejoblíbenějším politikům. Dnes bychom marně hledali alespoň trochu srovnatelný ekvivalent masových akcí, radikálně prosazujících ekologické požadavky. Stesky nad nedostatkem podpory, pasivitou společnosti či přímo jejím odporem se staly evergreenem českých ekologických aktivistů. Připomínají sofistikovanější verzi známého Bondyho výroku o zblblém a televizemilovném obyvatelstvu.
Obvykle se argumentuje, že lidé propadli lákadlům konzumu a nehodlají se v honbě za úspěchem a prosperitou nijak omezovat. Z vlastní zkušenosti vím, že to bylo trochu jinak. Občanskou angažovanost podlomilo až zklamání z polistopadového vývoje. Završily to pak s nástupem kapitalismu se prohlubující sociální nejistota a pocit bezmoci vůči nastupujícím novým pánům. Dobu, jež ještě umožňovala prostor pro zformování ekologického hnutí, lze symbolicky vymezit tou, na kterou byla pozastavena výstavba Temelína. Smrtelnou ránu, vyúsťující nakonec u mnohých v naprostou rezignaci, mu zasadily až rozpad Československa, tři miliony podpisů pod petice žádající zachování společného státu, které skončily někde ve stoupě, a nástup vlády Václava Klause, která mimo jiné obnovila výstavbu tohoto ČSSRnobylu.
První ránu mu ale uštědřili samotní protagonisté režimních změn. Pithartovo „možná slyším trávu růst“ z ledna 1990 – varování před přílišnou aktivitou občanských fór a stávkových výborů, které ohromně potěšilo „staré struktury“, je asi nejznámějším, zdaleka ne však jediným projevem obav ze spontánní angažovanosti, odmítnutím jakýchkoliv významnějších prvků samosprávy a snahy udržet dění pod kontrolou elit. „Nové struktury“ nabídly lidem náhražky: kupony místo spoluúčasti na řízení, výprodej zahraničnímu kapitálu místo samosprávy zaměstnanců, už dávno vyprázdněný spektákl zastupitelské demokracie místo účinné kontroly moci a přímé demokracie, konkurenční boj místo solidarity, konzum místo autentické radosti ze života, závislost místo skutečné emancipace. V ekologické oblasti pak místo podpory budování nezávislého silného hnutí úřednické a politické funkce a státní granty.
Možná některé ze známých čelných ekologických osobností opravdu upřímně věřily, že přijetím ministerských a podobně významných funkcí v politice a ve státním aparátu dosáhnou více než jako nezávislí aktivisté. Možná, že i někteří nevládkáři doufali, že když dosáhnou na nabízené granty a budou mít na nájem kanceláří, nákup počítačů a své platy, bude jejich činnost efektivnější, než když budou spoléhat na dobrovolnou spolupráci. Jaký je ale výsledek? Politici jsou přehlasováni, úředníci svádějí zoufalý boj s byrokratickou mašinérií a všeprostupující korupcí. A nevládkáři? Pokud to posléze nevzdali, stalo se pro ně udržení organice cílem samo o sobě, kterému podřizují veškeré úsilí. Sebe a své okolí se pak snaží přesvědčit, že jejich bezzubá, vesměs už jen „osvětová“ činnost má nějaký skutečný význam. Předkládat a prosazovat opravdu účinná řešení si nemohou dovolit, protože ta už jdou za rámec systému a proti němu. Přibírat nové lidi zpravidla nemohou a ani nechtějí. Na placené funkce nemají dost peněz a pro nadšené dobrovolníky se staly málo přesvědčivými. Vždyť jaký má smysl blokáda Temelína, v jejímž rámci se Jakub Patočka domluví s elektrárnou, že se budou blokovat všechny brány, až na tu hlavní, která k zajištění plynulosti provozu postačuje, a s policií se dohodne, že se demonstranti nedopustí závažnějšího přestupku, než za jaký je pokuta do 500 Kč?
Síla, která chybí
Je to jen nevědomost a neschopnost, anebo více či méně přiznaný strach z konfrontace s mocnými? Naši environmentalisté se naučili mnohým novým dovednostem, pro klasická protestní a emancipační hnutí poněkud netypickým. Je to jak v oné cimrmanovské pohádce, kde si Bystrozraký stěžuje: „Začal jsem se učit cizí jazyky a výsledek se brzy dostavil – zkazil jsem si zrak. A kdo by o takové služby stál.“
Mnohaletá zkušenost ekologů jinde ve světě je, že teprve silné a početné hnutí, schopné zapojit do nátlakových přímých akcí tisíce lidí, má šanci na úspěch. Nemůže spoléhat na tradiční formy lobbingu a kuloárová jednání. Když i sebefundovanější argumenty narazí na zájmy mocenských elit, je schopnost mobilizovat zástupy k protestům, ohrožujícím establishment nepokoji a nestabilitou, jedinou možnou odpovědí na onu klasickou posměšnou otázku „A kolik máte divizí?“.
Východisko z momentální situace samozřejmě nelze hledat pouze v přehrabování se na domácím písečku a vzájemným vyčítáním, kdo za co může. Tak jako tak jsou našimi protivníky dnes především nadnárodní koncerny – i ekologické hnutí musí mít nadnárodní charakter. Musí se však skládat z pevných článků, schopných operovat na lokální úrovni. A tady jsme tím slabým článkem v řetězci. Je pravda, že ekologické, respektive alterglobalizační hnutí ve světě prochází v současnosti krizí. Musí hledat nové formy a metody boje. Jde o to, kam a jakým způsobem napřít svou sílu; nejdřív ale tu sílu musím získat, a to se u nás nepodařilo. Šance, která se svého času naskýtala, byla promarněna. Budeme čekat, až se naplní některý z možných katastrofických scénářů?
Autor je dlouholetý aktivista sociálních hnutí.