Kdo se víc znemožní

Rizika stávky v předvolební době

Co nám vyhrocení sporu okolo systému zdaňování zaměstnaneckých výhod zatím ukázalo? A jaké výhody či rizika přináší poslední konfrontace jednotlivým stranám?

Stávku zaměstnanců v dopravě, vyhlášenou Koalicí dopravních odborových svazů nejprve na 1. a pak na 4. března, se podařilo Poslanecké sněmovně a vládě zažehnat zcela mimořádnou aktivitou. I tak je ovšem jisté, že se téma stávky bude vznášet ve vzduchu po celou dobu předvolební kampaně.

 

Nespočitatelné daně

Mohlo by se zdát, že má řada odborových předáků dopravních svazů dobrý důvod propadnout uspokojení nad tím, že se jim hrozbami stávkou podařilo donutit vládu k tomu, aby během pár měsíců udělala obrat o sto osmdesát stupňů. Premiér Fischer a jeho kabinet tak byl ponížen tím, že předložil do parlamentu návrh zákona, který rušil opatření, jež vláda jen před pár měsíci prosadila. Návrh na snížení zdanění zaměstnaneckých výhod na loňskou úroveň navíc zhořkl předkladateli ještě o to, že byl přistižen při prosazování návrhu ve Sněmovně při žonglování s čísly. Předseda vlády totiž tvrdil, že státní kasa přijde zrušením nových daní „jen“ o desítky milionů korun, zatímco náměstek ministra financí Ivan Fuksa se nechal v médiích slyšet, že to bude až 750 milionů. Nakonec museli úředníci ministerstva financí přiznat, že částku propadu ve výběru daní nedokážou pořádně určit a dosud stejně počítali jen s výnosy ze zdanění slevy na jízdném pro zaměstnance u dopravních firem. Kolik by přineslo dodanění obědů ve firemních jídelnách či výrobků, které si mohou pracovníci od firmy koupit se slevou, už nedokážou vůbec říct.

Radost mohli mít odboráři také z jednání Poslanecké sněmovny a Senátu. Horní komora sice návrh zákona nakonec neschválila, ale oba zastupitelské orgány kvůli hrozbě stávky vyhlásily stav tzv. legislativní nouze a návrh projednaly v urychleném řízení během několika dnů. Zvlášť působivé to bylo v případě Poslanecké sněmovny, jejíž jednání bylo do té doby zcela zablokováno ze strany ODS. I když se odboráři mohou ještě těšit, že po zamítnutí novely ze strany Senátu a jeho přehlasování Sněmovnou snad do voleb stihnou obejít i nesouhlas – slovy šéfa Svazu odborářů služeb a dopravy Jaromíra Duška – „uraženého staříka na Hradě“, důvod ke spokojenosti ve skutečnosti žádný nemají. Největší ostudu ze všech si totiž zatím utrhli oni sami.

 

Čí je to spiknutí

Nejde přitom jen o úroveň vyjadřování odborářského šéfa Duška, který se v opojení ze svého znovunabytého významu pustil před Danielem Kaiserem z Lidovek do rozvíjení teorií o spiknutí homosexuálů ve vedení Českých drah a ministerstva dopravy. Tento „bodrý“ primitivismus, jehož obdoby však jinak kvetou v politických kuloárech zcela běžně, se hned stal vítanou záminkou ke zpochybňování odborářů i dalším momentem jejich vnitřního rozkolu. Tou hlavní zátěží, kterou ale odboráři od počátku těžce překonávají, je skutečnost, že proti zákonu, jenž v lednu zavedl nové zdanění výhod, až do jeho vstupu v platnost nikdo z jejich představitelů neprotestoval. Tento fakt místopředsedovi Senátu a předsedovi Milanu Štěchovi (ČSSD) pak během projednávání právem otloukl o hlavu nejen senátor Jaroslav Kubera (ODS). Možná i toto počáteční zaváhání vedlo k tomu, že střechová organizace odborářů stávku nepodpořila výrazněji a ke stávce se nepřidala ani řada dalších odborových svazů, i když i jejich členů se nový zákon nepochybně musel do určité míry dotknout. O to hlasitější podporu naopak stávce vyjadřovali někteří zaměstnavatelé, což zpětně vyvolávalo ve veřejnosti pochybnosti, v čím zájmu se vlastně protest má odehrát.

Největší přínos tak nakonec stávková dramatizace předvolebního období může přinést dvěma hlavním politickým stranám. ODS rychle zapomíná na to, že ještě před měsícem slibovala odborům schválení poslaneckého návrhu zákona, který by novému zdanění benefitů zabránil, a ještě před deseti dny tvrdila, že nebude bránit přijetí úpravy zdanění zaměstnaneckých benefitů, které je vrátí na loňskou úroveň. Nyní občanští demokraté přitvrzují rétoriku, stavějí se do role ochránců státní kasy a stejných pravidel pro všechny a obviňují odbory ze spiknutí se sociálními demokraty. Sociální demokraté se pak ani moc nenamáhají obvinění z využívání odborářů vyvrátit. Tato taktika přitom vyhovuje oběma velkým stranám, protože jim může přilákat tradiční voliče. Před těmi, kteří jsou na pochybách, pak staví jednoduché dilema – pro či proti, obdobně jako v předchozích mobilizačních kampaních. Tak se oběma partajím daří zakrýt otázky i problémy, na něž nechtějí či neumějí před voliči hledat odpovědi – korupce, neodpovědnost a odcizenost politiky a politiků, bezradnost při nakládání s hospodářskou krizí či životním prostředím. Pochybnou alternativu v probíhajícím imaginárním pravo-levém boji pak představuje „přísný“ Kalousek, který se může tvářit zásadověji než ODS a kličkující KDU-ČSL, která se zoufale snaží si neznepřátelit ani jednu stranu. Tento výsledek je ale jen těžko tím, kterého by odboráři měli chtít dosáhnout.