Moderní evropský divadelní dům, jímž má být Nová scéna, zatím sází spíš na klasiku. Vypálí Poslední oheň, jak se nazývá jedna ze zde uváděných inscenací, rezidua minulosti a nasměruje konečně Národní divadlo do 21. století?
Problematická budova pražské Nové scény, která v osmdesátých letech svým mramorovým a skleněně třpytivým luxusem reprezentovala normalizační kulturu, se na začátku letošního roku stala součástí činohry Národního divadla. Tento prostor má prý sloužit coby moderní evropský divadelní dům. Opravdu lze jeho nové projekty srovnávat se současným světovým divadlem?
Na současnost ještě nezbyl čas
Umělecký šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal tu navzdory proklamacím režíroval hry staré přes půl století: Čekání na Godota Samuela Becketta je z roku 1953 a Spaseni Edwarda Bonda z poloviny šedesátých let. Namísto nejnovějších děl Elfriede Jelinekové režisér připravuje její adaptaci Ibsenovy Nory z roku 1979. Jedinou opravdovou dramaturgickou aktualitou zůstává inscenace Poslední oheň nezávislého Studia Továrna; německá dramatička Dea Loherová s tímto textem před dvěma lety vyhrála soutěž o nejlepší německy psanou současnou hru v Mülheimu.
Více než současné světové drama tedy Dočekala inspiruje moderní evropská klasika. Bondovu sociální kritiku prostředí anglické periferie a dělnické třídy, předchůdkyni drsné britské školy devadesátých let, aktualizoval coby srdceryvné drama a z Beckettovy přelomové tragikomedie, kladoucí složité otázky, udělal příjemnou komedii. Česká kritika v čele s textem Romana Sikory z lednových Lidových novin Godot s Matáskem a Prachařem: degradace díla na bulvár tento postoj odsoudila. Tři hodiny hereckých exhibic ještě podtrhla sporná scénografie Davida Marka: na místě čekání jsou reklamy s nápisy Již brzy, ve druhém jednání Teď! Na konci, kdy už bakchanálie smíchu gradují, přibude ještě jedna reklama s výstražným nápisem Ticho. Jde-li o dílo s obecnou výpovědí o člověku, pak podle nového výkladu nepřítomnost tajemného Godota (smyslu) vlastně ani nikoho, jako kdysi, netrápí.
Ukamenování bezbranného dítěte v Dočekalově inscenaci Spaseni už není symbolem zdegenerované společnosti jako v době napsání hry, ale metaforou nepovedeného partnerského vztahu. Rasismus a například homofobie, charakteristická pro partu vrahů, není to hlavní. Vraždu umožnil (pravděpodobný) otec miminka, moderní cynik a ignorant Fred (Jan Vlasák), kterého nešťastně miluje matka dítěte, komplikovaná, ponížená a zdevastovaná, nikoliv však primitivní (jako v předloze) Pam (Lucie Žáková). Toto podobenství o lásce ve světě, kde obstojí jen ten, kdo zabil, jak ho glosuje dívčin otec (Ladislav Mrkvička), ve strohé a originální scénografii Jana Duška (jedna z mála šťastných chvil Pam s dalším milencem Lenem – Tomáš Hájek – se odehrává na pouťových labutích) už ale nijak progresivní není.
Nastane po ohni změna k lepšímu?
Moderní dramatická báseň Poslední oheň Dey Loherové, kombinující principy televizního seriálu a klasické tragédie, by si na Nové scéně zasloužila obdobně monumentální inscenování jako Dočekalovy projekty. Viktorie Čermáková si ale, jako zkušená alternativní režisérka, vystačí s minimem prostředků. Hlavní rekvizitou zůstává fotbalový míč coby hračka připomínající chlapce nebo jako symbolická náhražka amputovaných prsou i těhotného břicha.
Niternou bolest, nedostatečnost a pocity viny všech zdůrazní recitace zesílená mikroporty; nejsugestivněji působí samomluvy Jiřího Černého, nejdramatičtěji zoufalý křik Halky Třešňákové. Poetickou rozervanost partnerského čtyřúhelníku (Marcela Holubcová, Lucie Rožnětínská, Stanislav Majer a David Steigerwald) shazuje veselé glosování babičky Zdeny Hadrbolcové, která opakovaně na dopravní nehodu, jejíž obětí byl její vnuk, zapomíná. Tíživý a chladný foyer Nové scény bez větší konkretizace zobrazí nepřívětivost domovů pozůstalých nebo hotelové pokoje. Herci se bezmocně tisknou na okna vedoucí do pražské ulice a na sklo se závěrem promítá plamen (výprava Andrea Králová).
Otázkou zůstává, zda po očistném ohni, po kterém „začíná všechno znovu a lépe“, čeká dramaturgii Nové scény změna k lepšímu. Tato alternativní inscenace jí však nepochybně prospěla a lze doufat, že by mohla posloužit i jako vodítko pro oficiální projekty.
Autorka je teatroložka.
Nová scéna Národního divadla Praha – Samuel Beckett: Čekání na Godota. Režie Michal Dočekal, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková, scéna David Marek, kostýmy Hanka Fischerová. Premiéra 16. 1. 2010.
Divadelní studio Továrna, Nová scéna Národního divadla Praha – Dea Loherová: Poslední oheň. Režie Viktorie Čermáková, překlad Petr Štědroň, výprava Andrea Králová, hudba Petr Kofroň. Premiéra 7. 3. 2010.
Nová scéna Národního divadla Praha – Edward Bond: Spaseni. Režie Michal Dočekal, překlad Jan Hančil, scéna Jan Dušek, kostýmy Zuzana Krejzková, hudba Ondřej Anděra, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková. Premiéra 12. 3. 2010.