Vysvitlo jarní sluníčko, a tak jsem zakoupil letní kraťasy. Potud vše, jak má být. Když jsem je však v návalu jarního puzení navlékl na sebe a vyšel dělat parádu, začalo mne v nich cosi tlačit, tížit, drhnout. Letmá inspekce po návratu odhalila zřetelný důvod: v horním lemu byly všity tři dlouhé dvojité látkové pásy, tedy šest pruhů. Byly kompletně potištěny nápisy. Ve dvanácti jazycích jsem se dočetl, že kraťasy se doporučuje před prvním nošením vyprat, že se mají prát zvlášť, naruby prát i žehlit; zmíněna je i adresa zastoupení výrobce ve dvanácti zemích. A na zvláštním proužku ještě – už jen anglicky a německy – upozornění, že mohou pustit barvu. A tak nad tím stojím a váhám. Když ten svazek sdělení ustřihnu, bude zbytek proužků škrábat. Ale copak mám nutit ženu či dokonce sebe, abychom párali a pak zas zašívali? A tak kraťasy odkládám a svůj hněv směřuji do Bruselu: copak ta snaha vyřešit všechno dění světa předpisy, přípisy a doporučeními nebude svého konce mít? Copak je normálním světem ten, kde mi na víčko od kávy musí napsat, že je horká? Kdybych chtěl espreso a ono bylo studené, ať tam takové sdělení spánembohem píšou, protože to bych nečekal. Ale kafe si kupuju s tím, že bude a má být horké.
A hněv se živí a bobtná: prý nám zavřeli jihočeské úředníky, co rozdělovali evropské dotační peníze, protože s penězi čachrovali a úplatky brali. I to je přece zcela očekávatelné a psát by se o tom mělo jen tehdy, kdyby naopak nebrali. To by byla pozoruhodná zpráva. Systém čerpání dotací a získávání evropských grantů jinak než čachrováním skončit nemůže, protože zaumný jazyk a složitost žádosti prostě brání tomu, aby ji dokázal vyplnit průměrně inteligentní žadatel v rozumném čase. Neb je tomu naopak, vzrůstá role zprostředkovatelů a poradců, kteří v této branži – opět zcela očekávatelně – nepodnikají z čirého filantropismu. Dokonce na veřejnoprávní televizi běží reklamy jednoho ministerstva: Chcete evropské peníze, přijďte se poradit, my vám pomůžeme. Však vy se nám už nějak revanšujete, implikuje to reklamní sdělení. Nebylo by normální, kdyby říkalo: Zvládnete to pěkně sami, však se pýříme coby národ koumáků a chytrolínů. A nebylo by ještě normálnější, kdyby netahali peníze z kapes všech daňových poplatníků, aby pak vyvoleným pěkně přerozdělili to málo, co zbylo po pokrytí všech přerozdělovacích nákladů? Že by rovnou ty peníze v kapsách nechali, ať každý uváží, na co je věnovat chce? Anebo alespoň by gró daně zůstalo v obci a peníze ze Znojma by neputovaly na opravu výmolů v Jáchymově? Jak může úředník vědět, že tady potřebují víc než tam?
Kéž by se věci nechaly na místě, napadá člověka melancholicky. Nebylo by nám lépe, kdyby se den co den stovky Brňáků nehrnuly do Prahy, zatímco identické množství Pražáků by přestalo vyrážet opačným směrem? Až budou zelení namísto podpory tragických experimentů s biomasou razit jednoduché heslo: Jsi-li z Brna, v Brně zůstaň, budu je rád volit. Ale to by i naši parlamentní zastupitelé museli přestat hlásat, že letěli do Brazílie načerpat poznatky o stavu jejich silniční infrastruktury…
Víra, že co nejsložitějším přerozdělením vznikne něco mimořádně dobrého, není vlastní jen populistickým politikům, kteří si ji osvojili při přerozdělování příborů v neblahém RaJi. Emanuje i do nižších pater. Ministerstvo kultury, jak spatřuji na jejich webu, už neshledává jako dostatečné posuzovat literární projekty jako celek či v dosavadním prostém rozdělení na periodika a knižní projekty. Uvědomili si, že každý rok má přece někdo výročí, a ty projekty vázané na výročí je třeba zohlednit. Takže letos se slaví Mácha, Mikulášek a Hrubín, a cokoli se navrhne, dotaci, zdá se, dostane. Obec spisovatelů tedy, jak vidno, už dostala víc než půl milionu na výstavu Zázrak jménem Mácha (a to by za stejnou sumu ještě ráda vystavila KHM i s údajnými dědici), 41 000 Kč na vydání Máje ve vietnamštině a stejnou sumu na totéž v lužické srbštině. Také se za 50 000 Kč vzpomínkově setkají nad životem a dílem Oldřicha Mikuláška a jejich předseda za 20 000 Kč napíše A jen země bude má. A protože na ministerstvu dali na výročí, logicky jim nezbylo na „normální“ nevýroční knihy. Nepodpořen zůstal už první svazek Díla Jakuba Demla, protože v komisi si jistě dobře řekli: „Oni se pak budou dožadovat i na dalších třináct svazků, tak jim to utneme hned.“ A provozovala se opět mysteriózní hra „Dáme půl a uvidí se“, založená na předpokladu, že každý nakladatel náklady nehorázně nadsazuje a poloviční dotace řádně prověří jeho odhodlání knihu vydat.
Dočetl jsem teď řádnou porci knih poslaných do soutěže o Cenu Jiřího Ortena. Na valné části je vidět, že si je autoři u nakladatelů vydali „vlastním nákladem“. Skoro vesměs jde o díla špatná, zbytečná, ale člověk má k nim úctu, protože si ti autoři na vydání od huby odtrhli z toho mála, které jim zbylo poté, co i je stát zdanil na vydání Máje ve vietnamštině. A bude hůř, neb sociální Otesánek už hlásá plány, jak si nás na daních podojí ještě víc. Protože na přerozdělování má on fištrón.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.