Vzhůru a kupředu diagonálně

Festival současného rakouského filmu Diagonála uvádí novou rakouskou tvorbu od experimentu až po střední proud. Letos protnul galerie a biografy zároveň.

Součástí ukázkově fungující infrastruktury pečující o stále zvučnou značku „rakouská filmová avantgarda“ (viz A2 č. 15/2009) je festival Diagonála, tradičně pořádaný ve Štýrském Hradci. Ani na letošním třináctém ročníku (16. 3. – 21. 3. 2010) nebyla pásma experimentálních filmů jen pandánem hrané tvorby či trpěnou úlitbou, ale plnohodnotnou součástí festivalového programu. Krom prací pohybujících se v již poměrně bezpečných hranicích označení „found footage“ (viz A2 č. 22/2009) či „performativní video“ bylo možno na letošní Diagonále sledovat i neutuchající komunikaci mezi galerijním a filmovým prostředím.

 

Jak se chodí z galerie do kina

Hned šest z prezentovaných filmů, respektive videí, mělo svou variantu v podobě expozice, ostatně i samotný tříminutový festivalový trailer brRRMMMWHEee (2010) jeho autorka Billy Roiszová jeden večer rozvedla do širší podoby během své performance pro čtyři kanály a osm televizí a den nato zakonzervovala v podobě video-instalace. Mimoděk tím naplnila tři základní možnosti časovosti svého díla: existovalo jako jednorázové, leč opakovatelné (když trailer obíhal rakouské biografy jako upoutávka na blížící se festival), jedinečné (živá performance) i jako kontinuální (smyčka v galerii).

Ostatní díla si galerijní prezentaci odbyla většinou před svým uvedením na festivalu a jejich paralelní existence mimo kinosál přicházela na přetřes zejména během pódiových diskusí. V nejjednodušších případech šlo při pohybu z galerie do kina o pouhou změnu temporality: z nekonečné smyčky do jednorázového a ohraničeného tvaru. Sofistikovanější posun byl patrný například u německého umělce žijícího ve Vídni Björna Kämmerera. Ten práci na svém filmu i na své výstavě začal tím, že zkonstruoval dřevěný objekt přirovnatelný k malé chatce se dvěma okny a základnou zhruba na pěti metrech čtverečních. Objekt umístil v galerii Georg Kargl do nepřístupného prostoru, kam vidíte jen z jakéhosi galerijního okna, a nechal jej mechanicky otáčet. Do okna pak umístil kameru. Vznikl tak devítiminutový film Gyre (Kroužení, 2009), promítaný ve festivalovém kině, který v jediném záběru zachycuje vystavený objekt na 35mm pás v cinemaskopickém formátu. A tak se role filmového diváka přiblížila pozici návštěvníka galerie. Kamera se od rotujícího se objektu postupně vzdaluje, čímž přechází od zcela abstraktních obrazů k celkovému pohledu a s ním spojené katarzi. Výsledek působí obzvlášť silně díky rafinované práci se světlem a chybějící zvukové složce, z cesty od abstrakce ke konkrétnu se stává téměř hlubinná zkušenost.

 

Útok golfových míčků

Rakouský umělec Bernd Oppl považuje stejně jako Kämmerer filmové plátno za ideální prostředek k docílení iluze a klamu, jen se ubírá poněkud hravější cestou. Jeho video Korridor (Koridor, 2009) vychází z eponymního objektu tvořeného dřevěným modelem hotelové chodby, kamerou a digitální obrazovkou. Divák, jenž si této skutečnosti není vědom, je však fascinován onou zvláštní fyzikální silou, která ve zdánlivě nehybné chodbě manipuluje stovkami golfových míčků, tekoucích po všech šesti stěnách. Že běží o rotující dřevěný model s fixovanou kamerou a kuličkami polystyrenu, zůstává skryto, video jen opíše jakýsi vlastní dramatický oblouk, při kterém je „míčky“ zahlcena i samotná kamera. Korridor jakožto instalovaný objekt, ve kterém dochází k pohybu pouze po vertikální ose, naopak na jakoukoliv iluzornost rezignuje a svůj mechanismus dává předem znát.

Oppl i Kämmerer své filmy chápou jako zcela nezávislé na galerijních protějšcích a vytvořili je pro (časo)prostor filmového plátna. Jejich díla můžeme chápat nejen jako zvýraznění možností té či oné dispozice, poměru mezi galerií a kinem, nýbrž i jako snahu tuto hranici kriticky komentovat. Nakolik zde načrtnuté téma v Rakousku skutečně rezonuje, bude možné prozkoumat od 6. května do 5. června 2010 v projektu Curated By, kdy téma filmu spojí dvacet vídeňských galerií.

Autor studuje v Centru audiovizuálních studií (FAMU), nyní je na stipendijním pobytu ve Vídni.