Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky

V divadelní hře Doroty Masłowské se setkáváme s podobně posunutou a zběsilou realitou jako v jejích prózách. Začátek hry Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky se odehrává v autě spořádaného polského občana, který je vražděn. Jeho zážitek je „něco jako orgasmus, jenomže horší“.

Martini rose, martini bianco, martini kašel.

Martini rose, seičento, los trabantos, buenos aires.

Ekesera, činquečento, seičento, fellatio.

Mirel matie, kantare, romi šnajdr, kafe a čaj.

On vyřvává, ona říká: sklapni. On: to je naše rumunská národní píseň, nezříkej se tradice, miláčku. Tady je to ještě vidět, protože se tu takhle přichytli, a jakmile sem se pohnul, tak mi ho poškrábali. Nejdražší lak, černá metalízka.

Když jsem jel autem z Varšavy na Tčev, potkala mě taková podivná situace…

A ty postavy, které se tak podivně chovaly, se představily… My sme z Rumunska, já vám můžu ukázat vlajku. Ale jakou vlajku? Jakou vlajku?

Řekl jsem jim: jaký vodřezky z uzenin? Doprdele, jaký vodřezky z uzenin? Posaď mi tu holku do auta, dej mi adresu a já ti pošlu vodřezky z uzenin. Budeš mít jedinečnou životní příležitost si z tý holky udělat svačinu. VYSMAHNĚTE.

S manželkou jsme se stavili na Shellce, přišly k nám dvě osoby a chovaly se velmi podivně, přičemž jedna z nich, žena, byla těhotná; vydávali se za Rumuny, kteří mluví polsky. Moje žena chodí na chemoterapii, nemá jednu kozu, nikdy nevím, jestli levou nebo pravou, a…

A ta holka, to byla taková holka, co se držela dveří a nechtěla je pustit, dokonce i když jsem popojel. A já jsem jí řekl, kdepak, doprdele, tak takhle teda ne.

To je nechutný. Ani náhodou.

Já jsem řekla ne, že je nemůžu vzít do auta, protože ho mám zaregistrované na takzvanou živnost, a kvůli té mříži, co vidí, kvůli ní, že je teda nemůžu vzít, a na to mi řekli…

A tak podivně se dívala. Měla takovou tvář, s takovým výrazem normálně jako ryba v rosolu. Manžel jim řekl, že je bohužel nemůžeme vzít, ale oni byli děsně drzí. Jakmile jsme je odmítli, začali děsně brečet a dušovat se.

Řekl jsem: Ne. Ne. Prostě ne.

No a tak si ta pitomá holka lehla na zem, ale její vina. Tady si lehla, tak, a já řekl: tak to tu ještě nebylo. Dobrá, ty jedna krávo, pocem, já tě převálcuju. A jedu přímo na ni, jo, takhle. A jak utíkala. Až se za ní kouřilo. To je tak, když někdo moc fetuje.

Natankovali jsme a já šel na kasu zaplatit, a když jsem se vrátil, můj desetiletý syn se zeptal, jestli existují Rumuni, kteří mluví polsky. Odvětil jsem mu, samozřejmě že ne, on je totiž neurotické dítě, nač ty zbytečné řeči, oproti vrstevníkům je trochu opožděný a vymýšlí si různé báchorky.

Byli zdánlivě takoví milí, zdánlivě takoví milí, ale jakmile jsem spatřila jejich chrup, tak to ne, okamžitě jsem je odmítla svézt. Já neříkám, že je to hned nějaký velký trapas, ale dnes přeci není problém koupit si ten nejlevnější kartáček na zuby, dokonce i v trafice, a dvakrát denně si zuby vydrhnout, pořádně umýt, čistíme, čistíme, černý kříž a je to. Člověk se o ně musí starat. To je radost. Ament.

AKT I

 

Scéna 1

 

Zima, benzínová stanice, smráká se, do Řidičova auta se cpou dva ubohý Rumuni.

PARCHA: Žena se menuje Džina.

ŘIDIČ: Té holce bylo něco kolem 20 let, byla těhotná, nic neříkala, jenom seděla, ale řekl bych, že nese spoluvinu v účasti na vraždě. Na jaké vraždě? Mojí vraždě, prosím vás, přestože to může vypadat nereálně.

PARCHA: Řikej jí prostě Džina. Džino, jaký máš přímení?

ŘIDIČ: Nic neříkala a mlčela, i když se jí zeptal na příjmení, ale jmenovala se Džina, což je nejspíš zdrobnělina od Regina, a to už je stopa, podle které lze oba vrahy lehce identifikovat, tohle jméno totiž není časté a já trvám na tom, aby vrahové byli dopadeni ve jménu všech daňových poplatníků, které mohou přepadnout a zabít.

PARCHA: Vona nemá příjmení. Prostě Džina. Pro takovu holku je to pěkný méno, právě že méno, méno a přímení, a zároveň uměleckej pseudonym. Džinka je hodná holčinka. Nic nelohne, nic nenablinká. Přísahám na to nevinný dítě, který nosí u srdce. Víte co, to je život. Sme ubohý, poctivý Rumuni, co uměj polsky. Žena je těhotná, jede k doktorovi do Vratislavi, k vodborníkovi, protože se jí udělaly ty, metastázy, cysty, prostě má v tom svym břichu sajrajt. A tak dál. Takže společně s váma vyrazíme tam, kampak jedete?

ŘIDIČ: Do Vratislavi! Chápete, komisaři, a tohle je výpadovka na Gdaňsk!

PARCHA: Do Vratislavi, ale my na tom nijak netrváme. V Gdaňsku je to možná ještě lepší, taky tam sou různý vodborníci, moře, jód, mušle, lodě, Gdaňsk může bejt, já se vo tom s váma nechci dohadovat.

ŘIDIČ: Řekl jsem jim, že nikam nejedu. Jenom do Elblągu. A že odtamtud se potom zase hned vracím, řekl sem jim to v klidu, popravdě, protože sem kliďas.

PARCHA: No tak do Elblągu nebo tam někam, vona už si potom poradí sama. Vona si pokaždý ví rady. Který si ví pokaždý. My Rumuni, jó, my sme umanutej národ. Ještě vám něco zazpívá, až se trochu uklidní, co, Džino? Ty to dokážeš, miláčku. Moc sympatická holka. No, sedni si takhle, no, takhle, ty moje krasavice, je všecko v pohodě? Máš novou gumičku do vlasů? A kdy sis ji koupila, teď? Nevěřim ti. Je překrásná, co? A ty kameny, to sou akáty?

ŘIDIČ: Právě že těžko říct, jak se to stalo, byla to chvilka. Muž, se kterým byla, odněkud jsem tu tvář znal, nejspíš to byl jeden z těch známých vrahů, Pájínek, nebo ten druhý, který ukazujou, a já sem se akorát otočil, protože na mě křiknul: Pozor! Rumuni jdou! Nebo něco takového. A já sem se na ně otočil, jasně, že to byla léčka, a on mi ji nacpal na přední sedadlo, s nějakýma krámama, taškama, a já řikám: cóóó?

A on: Džina. To je Džina.

Byl jsem vytočenej, což si myslím, komisaři, že je logický. Já mu řikám: jaká Džina, člověče, jaká zase Džina, nějaká tvoje žena Džina je mi ukradená. To jsem mu řekl.

Pro mě za mě se může jmenovat doktorka Queenová, ale už si ji vocuď vodveď, spěchám, jedu do práce, co se tu kurvafix děje?!…

PARCHA: No, jako vopravdicky podle vobčanky se menuje Ibalgína a já každýmu řikám, aby jí řikali Džina. Ibalgína, Aspirína, Kofeína, to sou u nás tradiční ženský jména. Svatá Ibalgína, to u nás v Rumunsku byla taková patronka vopilejch ženskejch, který chodily domu v noci. Ne? Takový ženský v životě bejvaj. Jako vona. Přitom jako každýmu tvrdí, že je Džina, nevim, co to má za podivnej rozmar. Jenom jí neřikejte Ibalgína, řikejte jí Džina, snažte se pochopit pocity velký, možná že i umělkyně.

ŘIDIČ: Ale to mi může bejt ukradený! Mazejte ven, Rumuni, nebo na vás zavolám…

Jenomže ta těhotná holka, o který už jsem se zmiňoval, dělala, jako že neslyší, a jak tam visel ten voňavej stromeček, hrála si s ním a pravděpodobně plánovala jeho nenápadnou krádež.

A on říká, abych se podíval, jaká je pěkná, ale to je mi úplně ukradený, hezká nehezká, já jenom vím, že je z ní cejtit smaženej volej, nějaká vodporná smaženina, vypadni, ty jeden smrade, a vezmi si s sebou tu svou princezničku s pupkem!

Já nikam nejedu.

DŽINA: Si řikal, že jedete!

ŘIDIČ: Jo? Tak to jsem se splet.

Řekl jsem ironicky. Protože už sem byl tou protivnou a nečekanou situací vytočenej.

DŽINA: Máš to, máte to tu suprový.

ŘIDIČ: A ta mrcha si cynicky hrála se stromečkem, aby změnila téma.

DŽINA: To ste takhle koupil, nebo vyrobil sám?

ŘIDIČ: Jak: vyrobil?! Jak: sám vyrobil?! Vyřezal sem to z koberce?! Ženská jedna, to se normálně kupuje, tady jdeš na benzínku a tam toho mají stohy!!! Kde jste se tu vy dva vzali?

PARCHA: Jenom se podivejte, jaká je pěkná, nó. Mrška. No, zuby má trochu z cesty. Ale to díky těžkýmu životu, co, miláčku? U nás v Rumunsku neexistujou kompromisy, celej život sme jedli jenom vodřezky z uzenin, to je na kosti vražedný. A taky ten, achát. Akát. A ze sladkýho mám nejrači Gastrogel, takový bombónky na pálení žáhy.

ŘIDIČ: A vypráví mi jakýsi svý vesmírný odyseje, jak oni v tom Rumunsku, jak jedli jakýsi ty keře, býlí a skály, to je možný, ale, PANE, u nás byl taky výjimečnej stav, všechno bylo na kupóny, DOPRKÝNKA, CO JE MI PO TOM! Už mi prosím nic neříkejte! Protože já vás neposlouchám! Už to neposlouchám! Neposlouchám!

Dramaticky si zacpává uši.

DŽINA: Anebo suchej vanilkovej cukr. Například. Celaskon zřídkakdy, zřídkakdy, to jenom když máma něco nechala v zastavárně, rodovej křišťál, toho sme měli stohy, protože strouhala klacky celýmu Rumunsku a byla tam dost známá.

PARCHA: Já vlastně vůbec nepopírám, že hadr onuci tresce, znáte to slavný rumunský přísloví, a já sám sem moc zubů nepobral. Chrup velkej, ale s protrhávánim oblačnosti, jo.

ŘIDIČ: A ukazuje mi zuby, takový hnědý nevymáchaný kůly, takový jakože nedopalky, skoro jsem hodil šavli, jak může mít někdo takový zuby a ještě se tentononc, rozmnožovat… A ta děvucha s tim stromečkem, jestli je to přípustný, slušný?

DŽINA: Ach bože, taky bych chtěla mít něco takovýho…

ŘIDIČ: A on:

PARCHA: Si to vem, ne, von má dva, se na tebe přece nenaštve, nebo jo?

ŘIDIČ: Chápete to? Řekl jí, aby si ho vzala. Můj majetek, moji věc. Cizí lidi, které vidím poprvé v životě.

DŽINA (snaží se zavěsit si stromeček na krk): Ale kam si ho pověsim?

PARCHA: Víte co, s ní to člověk nemá lehký, když si něco umíní. Umanula si to, protože je umíněná. Jen jí to dejte, jenom to PRO MĚ udělejte. U nás v Rumunsku takovýhle stromečky nemaj, vůbec tam vlastně takový stromy jako stromečky nejsou, ale takový jiný. Dub. Záhon.

ŘIDIČ: Záhon! Slyšel jste někdy o takovém stromu, komisaři? Já teda ne! Laskavě opusťte území mého vozidla. A nechte mě být. Zavolám příslušné orgány. Ta děvucha taky. Seber si ty krámy a vypadni, to je moje auto, nemám čas. A zkoušel sem ji vytáhnout z auta, vypadni, ty jedna mrcho!!! V tu chvíli se jakoby zničehonic probudila:

DŽINA: No nevíš?!!

ŘIDIČ: A popadla do rukou kabelku a bouchla mě sem, do krčních obratlů na páteři…

DŽINA: Ty seš ale zlej člověk, kampak s těma prackama?

ŘIDIČ: A právě kus od toho mám nežit, což mi mohlo způsobit nenávratné ohrožení zdraví a života. Začal sem křičet: Lidi! Lidi! Pomoc! Chtěl sem přivolat pomoc, ale oni mi to nedovolili a zterorizovali mě, a pak mě chtěli zabít.

PARCHA: Co je, kluku jeden, přeskočilo ti? Chceš mlátit těhotnou ženu, takovej velkej chlap, nevidíš, že je menší, hubenější a že proti tobě nemá šanci? Džinuš, ty hezky seď, rozepni si kozačky, no ano, sluníčko moje, máš tady holuba v nose, víš to? No, Džina chodí s holubičkama v nose, víte to? Špindíra. Ale je roztomilá. Ukaž, vyndám ti ho.

DŽINA: Neé, já sama! Sama!

PARCHA: Ne, ukaž, vyndám ti ho. VYNDÁM TI HO! No prosím!

ŘIDIČ: A normálně mi ukazuje její hlen, hnusnýho holuba nosu. Víte co, já sem citlivej na veškerý takový, mně, já sem si vzpomněl na všemožný takový historky ze základní školy, kde si jiný kluci slinou, maz z uší, podpalovali prdy… NEJEDU! NIKAM NEJEDU! SEDÍM! Sedím v autě! Sedím! Dívám se! Protože mám rád zimu!

PARCHA: To je tvoje věc, ale já tě moc moc prosim a teď tě timhle zabíjim…

Parcha ukazuje nožík.

ŘIDIČ: Právě v tu chvíli nastala první výhružka mého zabití.

PARCHA: Zabíjim tě, i když to nechci udělat a vůbec to neumim, neumim techniky, takže to může bolet mnohem víc, než tě kdy cokoli v životě bolelo. A po tom všem pudeš do pekla a já ti přeju jenom to dobrý. A v tom pekle bručíš, hořej ti koule a dobrý to neni a ty si řikáš: tohle se mi nevyplatilo, kdepak, nevyplatilo, stejně sem tam do toho Elblągu jel a teď hovno. A nevinnýho člověka, to znamená mě, posíláš do vězení…

DŽINA: A jak byl asertivní, jako ve scénce na kurzech. Ale jen co bys mu ukázal struhadlo na zeleninu, by byl posranej až za ušima.

PARCHA: A navíc nemůžeš vědět, co sem předtim s tim nožem dělal. Možná sem voškraboval akvárko. Nebo že bych krájel psí hovno na plátky, co? A možná že je tupej. Páč možná to je můj nůž, kterým votvírám vobálky. Ve kterejch sou dopisy. Vod mejch příbuznejch v Rumunsku, dopisy, který píšou na kůru ze stromů, močí a kalem. A barvou na vajíčka. Malý bratranci v nich žadoněj, abych jim poslal nějakej papírek, Laszlo chce vod Snikersky, Ruchla vod Marsky a Rakocze vod Twixu, kdežto Cincinatti touží po papírovym tácku po hranolkách, víš jakym? A co myslíš, posílám jim je? Posílám. Znamená to pro ně fakt jako hodně, vopravdu hodně.

Nožem si otevírá zadní dveře a nasedá do auta.

Nasedej, řikám ti, nasedej, nekecej, nasedej nasedej nasedej. My Rumuni sme hodně trpělivý, ale každej Rumun ti nakonec jednou řekne: Dost. Jedem.

 

 

Scéna 2

 

Jedou.

Džina i Parcha vytáhnou stařeny a v děsném spěchu začínají kouřit dvě naráz, přičemž se dusí.

 

PARCHA: A basta. Dobře, že sem tě nakonec nezabil, ale neměl sem k tomu daleko, bože, jakou bych měl zejtra depku! Byli sme na kalbě, což je fajn, a díky tomu všemu sem zabil nějakýho cizího neznámýho chlápka!

Hnusnej pocit. Rychlejc, panáčku, rychlejc. Važme si navzájem našeho času. Ale nerozčiluj se tolik. Nebo se zpotíš a profoukneš, no, tady.

Procítěně masíruje řidičova záda.

PARCHA: Seičento. Pěknej bourák. Co, Džino?

DŽINA: Letí jako blesk, ne? Takovýhle auto nic nezastaví.

PARCHA: Anebo Daewoo tico. To je auto. Panečku, jak my v Rumunsku řeknem, že sme tím jeli, to bude vodvar. Příbuzný nám závistí podpálej salaš. Seičento. To neni auto, to je chrám. Lidi si to tu serou nějakym takovym, no vidíte. No toho, ty vole, ber ho, to mě poser! Jako piča, no jako piča, máš auto s takovejma možnostma a ty se s nim, ty vole, couráš jako ve sračce. Džinuška se pobleje…

DŽINA: Hele, jako jo. Zas až tak vopilá zase nejsem.

ŘIDIČ (vypadá, jako by propadal hysterii): Ze strany násilníků jsem byl neustále ponižován, haněn, nucen jet pořád rychleji i na úkor bezpečnosti a pravidel provozu. Řídím už patnáct let. Mám takový malý zvyk: kdykoli v protisměru jede auto, čtu jeho espézetku, nemůžu si pomoct. Stejně tak s těmi značkami Gdaňsk 153 atd., Iława atd. Sečtu všechna čísla a vydělím je celkovým počtem. Pokaždé tak nějak doufám, že to vyjde stejně. Pokud ano, mám radost. Je to pro mě důkaz, že kdesi existuje něco jako symetrie a pořádek těch nejelementárnějších struktur světa. Jenže nejhorší je, když to stejně nevyjde.

PARCHA: Si sundám boty, okejos? Perke? Puertorikos? Martini seičento fellatio?

ŘIDIČ: Mlčím. Nijak nereaguju. Nejdůležitější je nenechat se vrahy vyprovokovat.

PARCHA: To, co sem řek, to znamenalo rumunsky „děkuvu“. Ale už sem si ty střevíčky nezouval, ani trochu, óóój. Že by porno? Ale sme tu přece v soukromým intimním kruhu, ne?

Zívá a chystá se spát.

ŘIDIČ: Pořád jsem si opakoval: to nic. To nic. To nic to nic to nic. Tohle se přece třeba vůbec neodehrává, to je možná dokonce sen a já o tom nevím a úplně zbytečně se stresuju… Jenže ten sen se mi rozhodně nezdál.

A on jako by akorát usnul, akorát usínal a já jsem doufal… napadlo mě…

PARCHA: Fůj, to je ale smrad, Džino, ty sis usrala?

DŽINA: Já sem si neusrala, takhle už to tu smrdělo, když sme nasedli.

PARCHA: No jasně. To je ale síla. Ale to sem nebyl já.

DŽINA: No jasně, a já taky rozhodně ne.

PARCHA: Někdo to tu zasmradil, to je jasný: Ale já sem to rozhodně nebyl.

DŽINA: Já taky určitě ne. Ani ty, ani já, no tak to teda nevim kdo. Že by si někdo pšouknul?

PARCHA: Prasátko. A potichoučku jako myška tu seděl, nóó.

ŘIDIČ (dostává hysterák): Có? JÁ NE!

DŽINA: A kdo asi?

PARCHA: TY! To vy! Nikdo jinej!

DŽINA: Smraďoch.

Řidič se hystericky sápe pro mobil a snaží se telefonovat.

PARCHA: No a s tim telefonem chceš jako dál dělat co? Kam jako chceš volat, no řekni, snad ne na policii? To seš kamarád? Dej sem ten telefon, dej ho sem.

Pauza.

Ty řídíš a to je děsně nebezpečný. Já ti to číslo najdu, ty mi ho jen řekneš. Zlatíčka, přijeďte, ježišikriste, rychle! Těhotná žena! Zmrzlá! Bezbranná! Sedí mi v autě! A jede se mnou a já ji vezu! Nevim, co dělám! Ach, pomoc! Zachraňte mě!

LIDI! Vy sráči nevochotný, nepřejícný. Jak jen můžete bejt takový.

Lehne si s telefonem a usne.

ŘIDIČ: No a v tu chvíli konečně usnul. A já věděl, že to je teda moje jediná šance promluvit si s tou ženskou, byla to žena, což jí dodávalo jakés takés lidské vlastnosti, ženy nikdy nemůžou být až tak zlé jako muži, podle mého to je základ existence světa, protože taky musí porodit dítě a nejsou to alkoholičky, takže jsem měl jistou naději, a tak se jí zeptám: a ty jako umíš mluvit?

DŽINA: No, jako, učila sem se to. Ale moc mi to nešlo. Neměla sem na to buňky.

PARCHA (ze spánku): My sme pouhý ubohý Rumuni, co uměj polsky… Připluli sme sem tankerem Ibupron… U nás takovýhle stromečky nemáme. Zato máme jiný stromy.

ŘIDIČ: Tohleto, to je tvůj kluk?

DŽINA: Kdo? Von? Ne. Bratranec. Teda, takovej můj jakože milenec.

ŘIDIČ: Ten tvůj Rumun trošičku chrápe, co?

PARCHA (ze spánku): To kvůli tý přepážce.

DŽINA: To kvůli tý přepážce, měl ve vězení zlomenej nos. Teď z toho má šílený komplexy. Neřikej to nahlas, nebo se nasere a voba nás vodpráskne jako psy, že se proti němu smlouváme a vošaháváme.

PARCHA (ze spánku): Ne, ne, ne, ne, chvilinku, chvilinku, co se tu děje?

Pauza.

ŘIDIČ (otírá si obličej látkovým kapesníkem): To s ním máš to dítě?

DŽINA: S kym?

ŘIDIČ: No to dítě.

DŽINA: Mý dítě, ale s nim?

ŘIDIČ: No když seš těhotná, tak jestli s nim?

DŽINA: Jáá? Ach tááák… Nééé, ne, jak jako?!

ŘIDIČ: S nim ne?

DŽINA: Ne, sem se s nim přece seznámila včera… Ale copak je to koneckonců důležitý? Moje matka se taky takhle pořád ptá a já jí řikám: to je dítě, prostě dítě a hovno, chápeš? To je můj syn. A že ho mám právě já, no, vidíš, stalo se. Je to mý dítě! S tebou ho teda určitě nemam. A vona: tak se vo něj starej, a ne že jen hulíš, piješ, chlastáš, svlíkáš se, před kym se dá, a pak vstáváš v 17.30 a divíš se, že je ti blbě. Něco začni dělat, kdybys tak vzala vysavač a… A já…

Dobrá, to neni podstatný. No jasně. Ještě žes mi to připomněl.

Vytáhne plechovku s lepidlem a dělá, že fetuje.

DŽINA: Jsem na tom svinstvu totálně závislá. A abych pravdu řekla, přestává se mi to líbit.

ŘIDIČ: A ten netvor, ta děsná ženská, ale nebudu ji ani nazývat ženskou, vytahuje z toho harampádí, z těch svejch krámů plechovku toluenu! A prohlíží se ve víčku! Jako v zrcátku!

PARCHA (ze spánku): Džina je umělkyně.

ŘIDIČ: A to, t-to, dítěti neva nevadí?

DŽINA: Ale di ty… Dyk já to mám pod kontrolou. Ostatně, doktoři mi řekli, že mý dítě si už zvyklo, a že jakmile vynechám, že to pro něho může bejt horší votřes, než když si svátečně čichnu, jednoduše že tam může zblbnout, lepší je trochu si čichnout, než abych měla blbou náladu a dítě bylo nasraný. V malym množství je to prej snad nejspíš i zdravý, bys to měl taky zkusit, aby ses trochu uvolnil a nebyl takovej jako teď. Ále, fajn tanky jedou, bude válka.

ŘIDIČ: Nééé! Nikdy!

Vykřikl jsem.

Smrad to byl příšerný, začalo se mi dělat špatně.

DŽINA: Víš co?

Protože nejhorší, ty vole, je, že svět chce z člověka udělat šedou děvku, co salutuje v zástupu, chodce přecházejícího přes silnici. Pasažéra, ty vole, tramvaje, kterej povlává na tyči s takovymhle vobličejem, jo. Bez jakejchkoli výběžků. Bez jakýkoli tváře. Takovýho jako ty. Člověka – uzeninu.

Já taková nechci bejt.

(zaskočeně) Hej, a jak se vlastně menuješ, votoč se! Votoč se! A řekni mi jednu věc.

ŘIDIČ: Co jako? Co se děje?

DŽINA: Řekni mi něco, ale tak, aby to vona neviděla, chápeš? Ne! Takhle ne, nevobracej se! Je to moje matka, to vona tam vzadu sedí? Jenom to chci vědět, nechci se votáčet. Bruneta, starší.

ŘIDIČ: Nééé! To je tvůj kluk, ten, co jede s tebou! Tvůj bratranec!

DŽINA: Ta děvka mě pronásleduje. De vo to, že sem včera prošustrovala všechny alimenty a vona mě teď určo chce zabít, nedivila bych se, kdyby si sem k nám přisedla, musim si neustále dávat pozor, nemůžu se ani na chvíli votočit, protože se vobjeví a řiká mi: tak už něco dělej, vytři po sobě, to je tvůj syn.

ŘIDIČ: Ale kdo? On?! (Ukazuje na Parchu.)

DŽINA: Můj syn? Tobě už totálně přeskočilo. Neni mi dobře. Asi budu rodit. Zavolej doktora Sovu.

ŘIDIČ (téměř pláče): Jak? Tvůj bratranec mi sebral telefon!

DŽINA: To chce klídek, když je to takhle, tak to přece můžu vydržet. He, he. Ses leknul, co? To mě poser.

Jedou.

ŘIDIČ: To není sranda, slečinko. Když rodila moje žena, měla různý komplikace, rozervali jí řiť… Měchýř měla poškozený, no ženská děsně trpí…

PARCHA (už se probudil): Vona nemá řiť.

ŘIDIČ: No jasně, že nemá… ale já jsem nic takovýho netvrdil…

PARCHA: Džina nemá řiť, vona neni taková.

DŽINA: Hele, sklapni, jo? Spal si, tak spi a nemíchej se do kultivovanýho rozhovoru dvou lidí.

PARCHA: Sama sklapni, ty, nebudeš mi řikat, jak tě von uráží…

DŽINA: Čurák. Kurva. Hovno.

PARCHA: Hovno. Sračka. Děsná sračka. Kunda. Piča.

ŘIDIČ (na pokraji zhroucení): Přestaňte… PROBOHA… Lidi… Musíte se tak urážet a bejt jízlivý?! A řvát! Že se nestydíte! Ženská, ty seš těhotná, čicháš toluen, nadáváš, zasmrádáš mi auto, to dítě to všechno slyší a vidí! V plodovým životě si to pamatuje! A pak ti to jednou nahlas hezky poví! První slovo, který řekne! Proboha…

PARCHA: Slyšelas, ty stará rašple? Promiňte jí, uklidněte se, vona je blbá Rumunka, primitiv, celej život pracovala ve stánku Johna de Billa, vona se v lidu neumí chovat. Vidíš, cos udělala? Pána skoro trefil šlak, když slyšel tvý hlášky.

DŽINA: Ty tvý nejsou lepší!

PARCHA: Ne, já ti totiž řeknu…

DŽINA: Ne. Ne. Ne a ještě jednou ne.

PARCHA: Jo! Právě že jo!

ŘIDIČ (propukne v pláč a zastaví): Stop! Prosíím… Nate… Já nejedu! Nejedu! Nechci, dám vám ho… To auto je vaše… Já vám ho dám! A vysedám… Si pudu pěšky… Mám chuť se projít, tady je takovej pěknej lesík, tam je místo akorát pro mě, najdu si nějakej starej pařez, udělám si z něj dům… Sám si vyřežu talíře, lžíce, věšáky a ty, hudební nástroje…

PARCHA: Ne ne ne, drahoušku, to je vyloučený, přestaň řvát, uklidni se, okamžitě se uklidni, my taky máme termíny a pospícháme na čas.

DŽINA: Ne, jenom ať si hezky popláče, jen ať si pobrečí, vybrečí se.

PARCHA: Ne, hlavně ho nebraň.

DŽINA: Breč, čoveče, jen si hezky breč, to tě vočistí. Já například, jak sem teď měla to, zánět močáku, víte, jak to bejvá, poflakovala sem se, ani chvilku sem neposeděla, pořád se mi chtělo čurat. Letim, fofruju! Teče to po nohách! Sprintuju, přebor Rumunska žen se zánětem močáku! Vodevřu petličku! Sem celá počuraná! Sednu na trůn a udělám tři vítězný vroucí kapičky a pocit mám takovej, jako by mě právě někdo plet na jehlicích. Víte co. Nebo šil mý vostatky na stroji. Něco jako orgasmus. Jenomže horší.

 

Z polského originálu Dwoje biednych Rumunów mówiących po polsku (Varšava 2006) přeložila Bára Gregorová.

 

Kresby David Böhm

Dorota Masłowská (nar. 1983 ve Wejherowu) studovala psychologii v Gdaňsku a kulturologii ve Varšavě. Jejího debutového románu Červená a bílá (Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną, 2002, č. Odeon 2004) se nedlouho po vydání prodalo na 100 000 výtisků. Bývalý šéfredaktor krakovského časopisu a nakladatelství Ha!art Piotr Marecki řadí Masłowskou mezi autory avantpopové, a to nejenom pro obtížnost a avantgardnost její prózy, ale především díky tomu, co se kolem ní děje – díky obálkám časopisů, na kterých se objevuje, díky televizním a rozhlasovým pořadům, v nichž vystupuje, díky četným internetovým debatám, kterých se účastní… Druhou autorčinou prózou jsou barokní variace na hiphopové téma – román ve verších Královnina šavle (Paw królowej, 2006, č. Fra 2008). Masłowská také napsala dvě divadelní hry – Dwoje biednych Rumunów mówiących po polsku (2006, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky – česky vyjde v nakladatelství Fra a v červnu 2010 bude mít premiéru v pražském Divadle Na zábradlí) a Między nami dobrze jest (Mezi náma dobrý, 2009).