Nový generální ředitel Národní galerie Vladimír Rösel je „menežer“ (jak říká ministr kultury Jiří Besser, který se o jeho jmenování nejvíce zasloužil) a jako takový považuje galerii a její činnost za zboží jako každé jiné. Je proto teď třeba pouze zjistit, kdo jsou naši zákazníci a co si od galerie slibují, jak chtějí, aby chutnala.
Průzkum na straně poptávky je nutný k tomu, aby se dostatečně vhodně určila nabídka Národní galerie, tak to přece v normálních firmách chodí, galerie nejsou výjimkou. Zkušený menežer – kterým údajně Vladimír Rösel je, ačkoli jeho největší profesní úspěchy se odehrávaly v oblasti akvizic, distribuce zboží a restrukturalizace podniku v konkursu – pak přijde, určí cílové skupiny, připraví marketingový plán a celý podnik bude prosperovat a prosperovat. Nic těžkého, nic složitého, prostě menežerský standard.
Jednoduché a přímočaré představy nového šéfa NG, které bohužel korespondují s představami ministra kultury, mají hned několik háčků. Předně: v případě Národní galerie, jak už název napovídá, jsou cílovou skupinou všichni, tedy minimálně entita, které se možná už jen ze zvyku říká národ. Zkoumat potřeby, sny a touhy této nesourodé skupiny bude mimořádně obtížné, ale i kdyby se to nakonec v rámci nějakého obrovského výzkumu povedlo, mohlo by se například zjistit, že většina cílových skupin zahrnutých v množině národ vlastně vůbec žádné výtvarné umění nepotřebuje a že by budovy galerie nejraději využila k běžným komerčním účelům. Zkušený menežer, který vždy myslí na zákazníka, klienta, by pak musel zavřít obchod a jít o dům dál. A co by udělal menežer, ctící potřeby zákazníků, kdyby se zjistilo, že drtivá většina návštěvníků nesnáší obrazy 18. a 19. století a dává přednost středověkým deskovým malbám? Přestalo by se vystavovat jedno, zatímco druhé by bylo vyzdviženo na piedestal?
Teorie, že Národní galerie je firma jako každá jiná, je nejenom absurdní, jak ukazují náhodné příklady použití metody cílových skupin, ale z hlediska společnosti dokonce mimořádně nebezpečná. Sugeruje se tu totiž jakási přirozená, jednou provždy daná a ověřená představa, že mezi soukromým a veřejným není pražádný rozdíl. Fungují-li obě oblasti podle univerzálních podnikatelských pravidel, což více méně tvrdí i ministr Besser, když se ohání primární důležitostí menežerského vzdělání a praxe, pak není důvod mezi veřejným a soukromým rozlišovat.
Vladimír Rösel tvrdí, že „když se dobře nastaví vnitřní a vnější procesy, instituce začne fungovat, jak má“, neříká už ale, co to v případě Národní galerie znamená. U firmy je to jasné: harmonie vnitřních a vnějších procesů, nastavujících při zohlednění uměle (manipulace vkusu a potřeb, to je přece dnes základ marketingu cílových skupin) či jinak vytvořených potřeb zákaznických cílových skupin efektivní provoz organizace, zajišťuje minimální náklady a tím i co možná nejvyšší míru zisku. Co je ale oním ziskem u instituce typu Národní galerie, která je v principu nezisková? Na tuto otázku menežer dosud neodpověděl, přestože právě to měl být klíčový dotaz u výběrového řízení, které Rösel s jistou převahou vyhrál.
Národní galerie neslouží vytváření zisku (není to firma), nýbrž „veřejnému zájmu“, který musí formulovat a hlavně naplňovat generální ředitel. Nemůže to ale dělat jen tak od stolu, podle toho, jaký má právě z vývoje událostí dojem, a nemůže to dělat ani tak, že jednoduše vyplní politické zadání, jak to naznačuje nový ředitel. Veřejný zájem není politická doktrína ani konkrétní politika jedné strany či vlády. Veřejný zájem v našem konkrétním případě vzniká v průniku různých názorů na smysl Národní galerie, které právě postava ředitele dává jakýsi provizorní tvar, o nějž se průběžně stará, což mimo jiné znamená, že do neustálého otevřeného „hledání smyslu“, které je nejdůležitější náplní práce ředitele, vloží celou svou osobnost, nejen znalosti, zkušenosti a minulou praxi, umně vyvedenou v CV.
Ředitel Rösel zatím ještě ani nepochopil, že by nějaký smysl a veřejný zájem měl v Národní galerii hledat, natož aby si uvědomil, že bez osobní investice to nepůjde (bojí se snad ztráty osobnosti, která se ovšem navenek téměř neprojevuje), že chce-li něco měnit, chce-li být dobrým šéfem, musí sám opravdu hořet. Místo toho zůstává uzavřen v umělém světě univerzálního menežerství, v němž profesionální odstup a nezaujatost slouží jako obrana před nežádoucí citovou investicí, která by mohla otřást jistotami menežera. Řídit Národní galerii či jakoukoliv veřejnou institucí pak bohužel už neznamená totéž co vkládat do ní jakéhosi Ducha (vizi či náplň, abychom nemluvili příliš vznešeně), protože menežer si vystačí s funkcí, s provozem, s během (Rösel není výjimka, podobný dojem už delší dobu dělají například šéfové veřejnoprávních médií, kteří jsou de facto provozními řediteli).
Duch menežerství porodil v Národní galerii prázdnotu a banalitu, z níž těžko vyroste něco užitečného. Stojí-li na vrcholu organizační pyramidy někdo, kdo nedostal za úkol vést a ukazovat směr, nýbrž provádět permanentní provozní a finanční audit, nedalo se ani nic jiného čekat. Běda, běda menežerům – vrahům veřejného zájmu.
Autor vede kulturní redakci České televize.