Obyčejnej člověk je bezbrannej - literární zápisník

Herecké kreace Miloše Kopeckého mám rád, nic proti nim. Kterého hlubokomyslného televizního redaktora však svého času napadlo, že zrovna Kopecký by měl vést rozhovor s Bohumilem Hrabalem? Vzácné interview, natočené v liberálním devětašedesátém roce, je k nalezení na internetu. A drobné sezení Hrabala s Kopeckým nad plným popelníkem a lahvemi plzeňského hned odhalí rozdíl mezi nefalšovaným filosofickým myšlením spisovatele a hereckým, bonmotickým přístupem Kopeckého. Máte to tu takový romantický, poetický – rozhlíží se herec kolem. Pane Hrabal, já bych vám hned dělal sluhu! hodí pak elegantně „do placu“. A spisovatel s trpělivým přísvitem úsměvu teatrální poklonu přijme a vysvětluje, co pro něj dům Na hrázi číslo 24 znamená. V domě, teď určeném k demolici, zažil kdysi svůj zlatý věk… Netrvá dlouho a Hrabal dojemně šustivou výslovností s něžně zastřeným „ř“ vykládá o svých dětských zážitcích z pivovarů v Polné a Nymburce, hned je u svých sládků, co prý obzvlášť měli zálibu v morbidních vyprávěních, hned je u svých obyčejných lidí a proklamuje svou neutuchající víru v lidská vyprávění… Polovinu dlouhé repliky cítíme, jak herec místo naslouchání chce mu skočit do řeči. Až se to konečně podaří: Lidově řečeno, pane Hrabal, jste extrovertní typ!

Spisovatel, do morku kosti introvert (nebo snad introvert s extrovertní výbavou) mu diagnózu pokorně odkýve. Leč chce ji také rozumněji rozvést a vysvětlit. Je ale přebit dalším bonmotem: Jsou dva druhy lidí, pane Hrabal, jedni se ráno nejdřív podívají z okna, druzí zas do zrcadla. Vy, pane Hrabal, nejdřív vykouknete z okna. Zatímco já tvořím třetí typ: ti se nejdřív podívají do zrcadla, a pak hned letí k oknu…

Brzy se rozhovor dostane na Kladno, kam Hrabal dojížděl do Poldovky. K tomu spisovatel: přestával jsem psát poezii, protože poezií se mi stala skutečnost kolem. Ohně na huti… Chceme slyšet víc, ještě jednou bychom rádi zaslechli z Hrabalových úst splynout měkký archaický infinitiv, jako ve větě o právě chystaných (nakonec rozmetaných) Poupatech: „Z piety k sobě nemohu odvolati jedno to slovo, které jsem tam napsal.“ Ale rozhovor se už řítí k obligátnímu gongu na závěr: Co se chystáte dělat nyní?

„Chtěl jsem sice psát román, ale teď jsem přišel na to, že nejlepší vopravdu bude nedělat naprosto nic.“ Poslední tři slova spisovatel hebce zpomalí, „kosmicky“ zdůrazní: Nedělat –naprosto – nic. „Ježiš, to je nádhernej program, já bych se připojil, pane Hrabal!“ zahalasí herec v ústrety tomu křehkému vyznání. „Kdybyste neměl co dělat a nudil se, já budu taky v penzi, vy přestanete psát, já přestanu hrát…“ Žasneme. Spisovatel neřekl, že přestane psát, půjde do penze, bude se nudit. Naopak, když vynesl svá tři hebká n – nedělat naprosto nic –, měli jsme dojem, že mluví o samé podstatě psaní. Ale to již běží titulky. Hrabal pod ně ještě vsune své krédo: „Víte, v co já věřím? Já věřím ve volnej čas…“ Což jeho bonmotický oponent stihne v poslední vteřině neúprosně potopit zajásáním: „Lenošit! No! No!“

Střih: ještě jeden šot pluje internetem. I tady je Hrabalovým protějškem zástupce Thalie, herečka Hadrbolcová, tentokrát jde však o spisovatelův mikromonolog. „Moje měřítko jsou vobyčejní lidé,“ praví Hrabal a vysvětluje: Každý člověk má zažité mezní lidské situace, každý byl dítě, prožil dospívání, miloval, byl potenciální otec nebo matka… Přičemž tyto mezní situace nesou v sobě obyčejní lidé daleko intenzivněji než intelektuál, který se snaží vědět si rady. Naproti tomu: „Obyčejnej člověk je bezbrannej.“ Prostá, hluboká věta by mohla být klíčem k celému Hrabalovi. Věta okouzlující, křehká, ale i záludná, záhadná. Můžeme ji obrátit na sto způsobů. Dokonce sám obyčejný člověk se může té větě i vzpírat; i to je jedna verze jeho bezbrannosti.

Střih: Výrok o bezbrannosti se mi prolnul s jinou závratnou větou, jež na mě nedávno vyskočila z novin. Všichni jsme asi zaregistrovali „průšvih“ Larse von Triera na festivalu v Cannes, kdy dánský režisér na tiskovce nejapně žertoval o svém pochopení pro Hitlera. Organizátoři festivalu pro Triera pochopení neměli a z festivalu ho vykázali. Luboš Heger v článku S Hitlerem končí legrace (MF Dnes 27. 5.) situaci zevrubně rozebírá. A na závěr cituje Augusta Kubizka, Hitlerova věrného přítele z mládí: „Celý život jsem stál mimo politiku, ale nikdo mě nedonutí, abych svého kamaráda z dětství přestal mít rád.“ Hle, esence bezbrannosti. Zároveň i křehký vzdor vůči absurditě dějin, zaťatá věrnost svému a nejinému osudu. Kubizkovi se musela minulost změnit v divný sen, když se jeho kdysi blízký druh stal ztělesněním všeho zla na zemi… Jak se tomuhle bránit? Nebráníme se nakonec právě absolutním vydáním, otevřením se mezní poloze?

Kubizek je typem hrdinů z rodu Hrabalova číšníka Dítěte, jež dějiny zaženou do bezcestí. Tam oni pak (pro nikoho, jen vůči vesmíru) prokazují svou zranitelnost i houževnatost. Oba mají svou „hanbu“, již ale nesmějí zapřít, neboť to by bylo vskutku hanebné. V závěru svého memoáru Adolf Hitler, přítel mého mládí Kubizek líčí podivuhodné výslechy v americké poválečné internaci. „Jste přítel Adolfa Hitlera?“ – „Ano.“ – „Odkdy?“ – Od roku 1904.“ – „Co tím myslíte? V té době Hitler nebyl nikým.“ – „Nicméně já jsem byl jeho přítelem.“ – „Jak jste mohl být jeho přítelem, když nebyl nikým? Co jste z toho měl?“ – „Nic.“ – „Ale přátelství přiznáváte. Dával vám peníze?“ – „Ne.“ – „Auto? Dům?“ – „Nic z toho.“ – „Představil vás krásným ženám?“ – „Nikoli.“ – „Přijal vás také později?“ – „Ano.“ – „Vídal jste se s ním často?“ – „Občas.“ – „Jak jste toho dosáhl?“ – „Prostě jsem za ním zašel.“ – „Byl jste tedy vskutku s ním? Docela blízko?“ – „Ano.“ – „Sám?“ – „Sám.“ – „Beze stráží?“ – „Beze stráží.“ – „Takže jste ho mohl i zabít?“ – „Ano.“ – „A proč jste tak neučinil?“ – „Byl to můj přítel.“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.