Sex, drogy a smaženice

Titulek této recenze je variací názvu mého textu o předchozí knize Miloše Urbana Lord Mord (Sex, drogy a asanace, A2 č. 2/2009). Drobná obměna názvu má naznačit jediné: Urbanova novinka Boletus arcanus definitivně potvrzuje autorovo uvíznutí v pohodlné (nebo možná spíše bezradné) pasti recyklace vlastní látky, mezi obměnami svých oblíbených témat a obsedantních motivů. To, co zpočátku bylo osvěžujícím a někdy dokonce zdravě naštvaným hlasem české literatury – jakkoliv byl v mnoha aspektech odvozený –, nyní působí dojmem ubývajících sil a docházející inspirace. A autor si je navíc této tragédie kdesi v skrytu svého psaní vědom.

Sebeláska a strach ze stáří

Od dlouho anoncovaného románu, který má v titulu latinský název hřibu s účinky zázračného stimulantu, jenž uživatele zároveň regeneruje a omlazuje do té míry, že je téměř nesmrtelný, se dalo čekat mnohé. Nápad postavit bizarní děj kolem víkendové národní vášně pro lov houbových plodnic je vtipný, hůře to ale dopadlo s jeho realizací. Příběh je třeba oproti předchozímu Lordu Mordovi, který působil mnohem uceleněji, plný nemotivovaných a pro děj zároveň zbytečných prvků a nemotorných dějových odboček. Ty slouží jako pouhé ornamenty a v posledku vzbuzují dojem, že jsou tam jen kvůli tomu, „aby se něco dělo“.

Autorovou konstantou jsou jisté toposy a témata, bez nichž se snad už žádná jeho kniha nemůže obejít. Musí tu být hlavní hrdina, k němuž je těžké cítit sympatie, tajemné osudové ženy, dostatek sexu (který tentokrát kupodivu není ani příliš zvrácený), různé druhy opojení. Další Urbanovou obsesí je dvojenectví, které se zde projevuje v postavě spisovatele Macha, k jehož podobě hlavní postavu nakladatelského redaktora Gregora Martyho nevědomky přiblíží arkanická houba. No a chybět nemohou ani narážky na stávající vládnoucí garnituru a snaha udělat z románu aspoň zčásti politický thriller, takže zde nalézáme třeba Radka Johna s prostřelenou hlavou nebo prezidenta Klause, kterému díky hřibu narostla ženská prsa.

Prostřednictvím drogy, jejíž účinky nespočívají ve vnitřních zážitcích, ale v čistě vnějších příznacích opojení vlastním tělem a jeho nejrůznějších kvalitativních modifikacích, Urban celkem vtipně vystihuje jednu z klíčových diagnóz současné společnosti. Tím je nejen narcistní sebeláska, ale především strach ze stáří a s ním spojená bezmocnost vlastního těla a na druhé straně touha po věčném mládí.

Má nám být autora líto?

Denervující a těžko pochopitelná je debilita automobilismu, vetknutá libidu hlavního hrdiny jako nezvladatelný koníček. Román se tak hemží různými značkami aut nebo otravnými popisy jízdy maximální rychlostí. Rozpačitý pocit dovršuje podivně zabitý apokalyptický konec, během nějž nejdřív začne násilné bezvládí nezodpovědných zombií opojených vlastní rezistencí vůči smrti, poté se utkají oba dvojníci a v epilogu se dozvíme třeba to, že „Psaní je dobrodružství, které prožívám nerad, neboť s sebou nese utrpení.“. A rovnou je nutné dodat, že se nejedná o zcizovací záměr ani o ironickou hru se čtenářovým očekáváním. Po dočtení máme pocit, že by kniha potřebovala schopného redaktora, který by ji buď poskládal dohromady a zacelil trhliny, nebo napsal úplně znovu, jak to dělá v románu Gregor Marty, který ukradne téma knihy svému dvojenci Machovi a začne ji psát od začátku tak, aby byla opravdu dobrá.

V recenzích a rozhovorech bývají do omrzení opakovány spekulace o tom, že Urbanovi hrdinové mají autobiografické rysy. Přemýšlet nad tím je samozřejmě naivní a úplně zbytečné, ale pokud přece jen použijeme analogii Urbana a Gregora Martyho, vyjde nám zajímavá sebeodhalující diagnóza. Hrdina je redaktor – to znamená, že pracuje s cizími texty a vkládá do nich něco ze sebe. Jak ale sám v knize neustále přiznává, cítí se jako druhořadý tvůrce a raději by napsal román. Text je tedy mimo jiné o neschopnosti psát, o těžkosti odhodlat se k tvorbě. A ačkoliv kadence Urbanových knih je poměrně vysoká, zdá se, že spisovatel má podobný problém: po několika zdařilých a v našem prostředí nadprůměrných knihách se z něho stala smutná postava, vzbuzuje lítost. Musí totiž žít s nepřiznanou bolestí autora, který píše ze setrvačnosti a proto, že si na to zvykl a nakladatel i čtenář to od něho očekávají. Překročit vlastní stín už ale asi půjde těžko.

Z Urbanových knih se tak během let vyvinul osvědčený literární pop, který neurazí (na rozdíl třeba od primitivně vtíravého ega Michala Viewegha) a jejž vděčně konzumujeme bez přemýšlení a výraznějších emocionálních závratí. Na knihu po pár dnech po jejím přečtení bezbolestně zapomeneme, v paměti nám ulpí několik výrazných obrazů a zpět už se raději vracet nechceme. Boletus arcanus má ale přinejmenším tu moc, že nás donutí vyplenit spíž se zaprášenými zavařovačkami plnými hub nakládaných nakyselo.