eskA2látor 3

Jdu si tak jednou po Nádražní ulici na Smíchovské nádraží s braníkem v ruce, občas si přihnu, když tu při mně zastaví auto Pomáhat a chránit: „Dobrý den, pane,“ osloví mě policajt, „tady nesmíte pít alkohol, na celý Nádražní ulici se nesmí…“ „Prosím vás,“ namítnu, „děláte si ze mě legraci? Já jdu v poklidu na vlak s lahváčem v ruce, to je snad problém?“ „Ale vy jste se napil, já vás viděl, a to se na Nádražní nesmí…“ Mám sto chutí čurifrnďáska praštit flaškou po hlavě, ale říkám „aha“ a pospíchám dál na vlak. Jindy jdu zase parkem před nádražím a narazím na zajímavou skupinku: dva vágusové na lavičce, před nimi roztahuje kolena žena neurčitého věku (jak se říká, něco mezi třicítkou a smrtí), od pasu dolů nahá. Muži si prohlížejí vyšpulené pohlaví, prohmatávají ho a cosi mezi sebou komentují. Když míjím jejich stanoviště, jeden z nich zakřičí: „Hele, mladej, koukni – kunda! Chceš si šáhnout?“ Nechci, ale rád se kouknu, to zase jo – celý výjev je opravdovější než Zahrada pozemských rozkoší. Tohle je samozřejmě ten důvod – ač pan Pomáhat a chránit dělá, že to neví –, proč vznikají vyhlášky o zákazu konzumace alkoholu na veřejnosti. Nechceme být obtěžováni pohledem na tzv. živly a chráníme přece hlavně naše děti! Ale je to nebezpečnější než buzerace neškodných lidí s lahváčem. Řečeno parafrází motta k Vyhoďme ho z kola ven od Kena Keseyho: Snažíme se přesvědčit naše děti, že draci neexistují, ale co oni si pak počnou, až jednou stanou u jejich slují?