Vyšla autobiografie Milese Davise, čtyřsetstránková, hovorově psaná cihla o životě génia. Knihu přeložil Josef Rauvolf, a i když pak „hledal“ Jaromíra Nohavicu (monografie), na jeho překlady byl vždycky spoleh (?). Spíš by mě (ne)zajímala editorská práce: množství vatových slov, zahlenění vět a souvětí, nulový cit pro rytmus. Vím, co znamená doslovný překlad, ale i když je to Miles Davis – v transkripci básníka a žurnalisty Quincyho Troupea –, snaha o „přirozený jazyk“ stylově kulhá jako trumpetista bez náustku. Přibližně. Kniha téměř rozebrána.
*
Tata bojs mi nikdy nevadili, několik jejich písniček mám rád, zbytek mě neuráží, nefrfňám se v popu. Vždycky přijdou s několika „svěžími“ nápady, jsou hraví, místy infantilní, osobití, roztomilé pičovinky musí mít na každém albu. Daleko víc mi asi vadí stabilní hodnocení jako „aspirant na desku roku“, „jediný skutečný pop“ nebo „Tatáči jsou příjemnou jistotou“. Není pravda, že jedno klišé vyvolává druhé. Fandím všem věcem, na kterých se podílí Jiří Hradil (klávesy), dovedu pochopit, že vracet se s další a další deskou, naplňovat očekávání a skákat přes laťku kvality chce pořád delší tyč. Jen musím rychle pryč. A co bych taky chtěl? Aby se v rádiích hrál Prodavač a jeho EP Duchové?
*
Objevil jsem obraz Kacušika Hokusaie Odraz Fudži v jezeře Misaka v provincii Kai (1832––1833). Zázraky japonského umění, jiné vidění, jiné myšlení. „V japonské krajinomalbě sansuiga se uplatnil čínský princip rozptýlené perspektivy (fukusú šiten), který vyjadřuje filosofický podtext neustálého přírodního děje. Na rozdíl od západní malby, kde se od renesance setkáváme pouze s jedním ohniskem pohledu a ustálenými pravidly uvozujícími lineární (ubíhající) perspektivu, která zabírá výlučně hledisko malíře, popřípadě diváka, se v japonské krajinomalbě pohled volně proměňuje, pohybuje. Západní typ geometrické perspektivy podnítila pravděpodobně ideální vize ohraničené ploché krajiny Edenu – Rajské zahrady, oproti vertikálnímu horskému masivu čínského reliéfu.“
*
Když už ten Hradil. Přehrada, býk, hradisko. Vidět a slyšet naživo Lesní zvěř, jeho domovskou kapelu, to je zcela jiný zážitek, Tata bojs mě na koncertě nikdy nebavili, takřka totožný výstup jako z nahrávky, ano, přísné. Lesní zvěř hrají už dlouho a vedle písničkových parametrů rádi jazzově rozplizlé struktury švenknuté acidovým nájezdem. Většinou rezignují na využití trubky a v „ohlodané“ sestavě klávesy, bicí a mašinky hrnou jungleovou vlnu rozmetávanou jazzovými naschvály, které rády a rychle opouštějí písničkové základy, aby se proměnily v psychedelický trans, daleko za zažitými soustavami. Dveře se otevřely a nejsou jenom jedny.
*
Když potkám prodavačku v civilu, většinou nerozpoznám, ze kterého je krámku, ale ona mě spolehlivě (klientská transuniformita). Zato vím, když se někde v okolí pohne něco po způsobu My Bloody Valentine, a není divu, že Jelly Belly zabodovali na shoegazeovém severu (Česka). Jenže My Bloody Valentine jsou navzdory zkreslení tkalci písniček, zatímco slovenští Jelly Belly tradiční strukturu párají a dělají z ní slastné koberce: mám nástroj, měkkou vlnu očekávání a nahé tělo před sebou, nad sebou i v sobě. Víkendové sexy songy? Jestli to ráda v prádelně…
*
Kde je ženský element? KnofLenka chystá novou koncertní podobu svého hudebního projektu My Name is Ann!, vydala druhou desku (The World Is My Oyster) a zkraje roku na scéně Národního uvedla audiovizuální performanci Sklo vyteče z prasklé vany, která upozorňuje na kritickou situaci tradičního sklářského regionu Jablonecka. Co to je? Electro-angažovaný erós? Nejlepší z druhého alba jsou poslední tracky, které vycházejí z jejího krajinného sběru po španělském území Huesca. Umanutá KnofLenka rozšiřuje svůj záběr a odhodlaný milenec ví: hrbolatou lásku pásmem nezměříš.
Autor je rocková kritička.