Program festivalu v Karlových Varech zahrnuje i novinku španělského režiséra Pedra Almodóvara Kůže, kterou nosím, uvedenou v soutěži přehlídky v Cannes. Transsexuální variace na Frankensteina patří k jeho nejpozoruhodnějším snímkům.
Do svého posledního snímku toho Pedro Almodóvar stačil „nacpat“ opravdu hodně. S trochou nadsázky lze říct, že se tu spojuje rodinná telenovela s baletem, doktorem Mengelem, transsexualitou a genetikou. Snímek Kůže, kterou nosím, natočený podle románu Tarantule (Mygale, 2003, česky Euromedia Group 2005) Thierryho Jonqueta, je také režisérovým prvním výletem do žánru thrilleru. V centru pozornosti ale zůstává melodrama nalomeného životního osudu. V Almodóvarově světě se totiž obvykle marně touží po tom, co jsme ztratili. Jeho hrdinové jsou posedlí svými zraněními natolik, že začnou v sebebičujícím odhalování nacházet potěšení či emocionální katarzi. Kouzlo Almodóvarových filmů vychází z toho, jak se za napohled banálními životy vyjevují neuvěřitelná dramata, utajené vášně či skryté osobnosti. Tentokrát se „přetvařování“ stává stavebním kamenem syžetu i tématu filmu, kterým je otázka identity a těla.
Nelze si nevšimnout potěšení, s jakým nás režisér provádí příběhem, vyprávěným retrospektivně v několika rovinách. Sledujeme bohatého plastického chirurga Roberta, který pracuje v oblasti genetického inženýrství a transplantace kůže, umožňující pacientům měnit dokonale svůj vzhled. Nepatří k typickým sentimentálním hrdinům španělského melodramatika, byť se k nim řadí tím, že jde o dalšího zraněného muže posedlého sebou samým. Osamělý lékař a nelidský vědec v sobě nese trauma hned dvojnásobného selhání. Nejdříve přišel o ženu, která při tragické autonehodě utrpěla popáleniny po celém těle – a třebaže ji zachránil na operačním stole, ona nakonec ukončila svůj život skokem z okna. Jejich labilní dcera se posléze stává obětí znásilnění místního teenagerského floutka Vincenteho a také volí odchod ze života v domnění, že skutečným násilníkem byl vlastní otec. Film v nás vyvolává soucit s málomluvným podivínem, ačkoliv v něm vidíme i poznamenaného tyrana, který není schopen soucitu ani vcítění a absurdně se pokouší znovu získat lásku i ztracený život. A co více, v podzemí luxusního a sterilního andaluského sídla usiluje o ďábelskou pomstu.
Žízeň po druhém
Thrillerový nápad příběhu spočívá v tom, že namísto očekávaného mučení doktor přeoperuje uneseného prznitele své dcery na ženu. Poháněn vědeckou ambicí i smutkem po zesnulé z něj udělá kopii manželky, jíž dá jméno Vera. Vzniká tak mazaný gambit mezi obětí a agresorem, nabízející řadu možností k dalšímu vývoji příběhu i k genderovým interpretačním hrám. Co Almodóvara zajímá nejméně, je genetické inženýrství, které se zračí jen v několika dusivých scénách jako mrazivý balet doktora se zkumavkami a podivnými plány záplat lidské kůže. Autor vypráví spíše pygmalionovský příběh o domýšlivém muži, který si stvoří kopii milované ženy, aby ji nuceně držel doma pod zámkem. Bezhlavě se zamiluje do svého výtvoru, až zcela slepě uvěří v její opětovanou lásku. Z druhé strany sledujeme proměnu viníka v ženskou oběť: pudový násilník a sexuální rekordman Vincente postupně přijímá nejen prsa a vaginu, ale i „ženské“ cítění a uvažování. Dokonce může takto lépe pochopit svou upracovanou matku a sestru…
Příběh o únosu a transsexuálním domácím teroru se nakonec thrillerově zamotá, byť Almodóvar si s americkým žánrem spíše pohrává, než že by se držel jeho zákonitostí. Každopádně je ve své nejlepší formě a srdceryvný příběh na hranici uvěřitelnosti podbarvuje trefným humorem. Jestli si umí z něčeho dělat legraci, tak je to právě sexualita, zbavená všech machismů, pocitů viny a předsudků. Skvělá je instruktážní scéna, v níž Robert radí Vincentemu alias Veře, jak postupně cvičit svoji čerstvě voperovanou vaginu. Podobnými vtipy dovede Almodóvar subverzivně podrývat melodramatickou linii, jako by tím dával najevo, že pod životními tragédiemi, zraněnými city a prázdnotami se nachází „rajská zahrada rozkoší naší tělesnosti“. A pokud k ní přistupujeme bez přehnaných předsudků, poznáme i přes bolestné ztráty radost z našeho života. Vedle toho příběh o vyšinutém mužském Frankensteinovi, usilujícím znovu stvořit ženu, o niž přišel, odhaluje i další polohu tohoto tvůrce. Tou je vášnivá touha po odevzdání. I když ten, komu se chceme slepě oddat, je už dávno mimo náš dosah, žízeň po druhém zůstává.
Autor je filmový dramaturg a publicista.
Kůže, kterou nosím (La piel que habito). Španělsko, 2011, 120 minut. Scénář a režie Pedro Almodóvar, kamera José Luis Alcaine, hudba Alberto Iglesias, hrají Antonio Banderas, Elena Anaya, Blanca Suárezová, Jan Cornet ad.