Španělský El País (27. 7.) informuje své čtenáře o nové naději, kterou pro vládní socialisty (PSOE) představuje jejich nový kandidát na premiéra Alfredo Perez Rubalcaba, jenž má stranu vést do voleb v roce 2012. Zatímco ještě nedávno vypadaly socialistické šance velmi bledě a opoziční pravicová Lidová strana vedla podle průzkumu až o 10 procent (což je ve španělském semi-bipartismu hodně), nyní se rozdíl začíná snižovat a podle červencového průzkumu veřejného mínění, provedeného prestižním Centro de Estudios Sociológicos, je na sedmi procentech, ačkoli osm z deseti Španělů považuje za vítěze voleb lidovce v čele s Marianem Rajoyem. Ten je dnes oblíbenější než Zapatero a na škále od jedné do pěti, kde nejlepší je pětka, získává 3,58 proti socialistickému premiérovi, jehož hodnocení dosahuje 3,47. Jak píše El País, „oba lídři propadají“. Avšak průzkum také ukazuje jiný jev, totiž vysokou osobní oblibu, jíž se těší designovaný vůdce PSOE se svými 4,62 bodu, což je mimochodem totéž číslo, s jakým z průzkumu vyšla socialistická ministryně obrany Carme Chacónová, hlavní Rubalcabova oponentka v boji o nástupnictví v čele strany, která se však v primárkách odmítla postavit favorizovanému rivalovi. Dva socialističtí politici tak stále budí největší naději u španělských obyvatel, ačkoli strana jako taková zatím rozhodně není favoritem. Skoro 40 procent Španělů věří, že Rubalcaba by byl dobrý premiér, zatímco o Rajoyovi si totéž myslí 32 procent. Osm z deseti dotazovaných pak má v lidoveckého předsedu „malou nebo žádnou důvěru“.
Encyklopedie reflektující osobnosti soudobých dějin budí vždy rozporné reakce. Jak ukazuje barcelonský deník La Vanguardia (7. 6.) v článku Kdo nám vysvětluje dějiny Španělska, v této pyrenejské zemi se encyklopedické heslo nepíše snadno, a to zvláště má-li publikace oficiózní charakter a chce-li být jakýmsi autoritativním zdrojem informací. Královská akademie dějin vydala tento rok Španělský biografický slovník, jehož sestavení stálo přes šest milionů eur, poskytnutých z veřejných zdrojů. Impozantní publikace o padesáti svazcích obsahuje 40 tisíc hesel týkajících se významných osobností španělských dějin, a jak píše deník, při její prezentaci „začaly zvonit všechny alarmy“. Samozřejmě, že hlavní spory vyvolalo heslo „Francisco Franco“, napsané historikem Luisem Suárezem Fernándezem. Pro Suáreze byl Franco inteligentní, umírněný a katolický vládce, chladnokrevný hrdina bojů v kolonizovaném Maroku, vítěz občanské války, který poté nechal vystavět monument, v němž jsou uloženi padlí obou znepřátelených stran. Frankem vybudovaný režim je líčen v zásadě pozitivně a heslo reflektuje pohledy katolických konzervativců na autoritářské období. Již při slavnostní prezentaci knihy se ozvala socialistická ministryně kultury a požádala akademii, aby zajistila revizi těch hesel, která prý „neodpovídají realitě“, jako třeba Frankovo. Akademie reagovala tím, že v oprávněných případech provede revizi jak v internetové verzi, tak v následných knižních vydáních, ale že za každé heslo odpovídá jeho autor. La Vanguardia se tudíž táže, proč byl úkol napsat tak delikátní heslo svěřen právě Luisi Suárezovi, který je přímo spojen s Nadací Franciska Franka a předsedá Bratrstvu Valle de los Caidos. Právě ve Valle de los Caidos (Údolí padlých) je Franco pohřben v monumentální, ve skále vytesané katedrále, která měla být původně místem usmíření, ale je dodnes symbolem jeho režimu. Suárez je také autorem řady článků o veřejné morálce citovaných v La Vanguardia, v nichž demokracii definuje jako „svět ignorantů“ a homosexuální svazky jako „zrůdnost“. Španělští socialisté jsou pro něj pak „zbabělci“ a pro zemi by bylo nejlepší „obnovit situaci, jaká byla za katolických králů“ (tedy v 15. a 16. století).
Venezuelský deník El Universal (27. 7.), který je podobně jako většina velkých tištěných médií v zemi naladěn opozičně vůči vládě Huga Cháveze, referuje o zajímavém prohlášení významného chavistického poslance a bývalého viceprezidenta Diosdada Cabella. Cabello reagoval na spekulace ohledně vnitřních rozporů uvnitř Chávezova tábora, které po prezidentově hospitalizaci na Kubě a debatách o jeho zdravotním stavu začal akcentovat opoziční tábor. „Ať je jim jedna věc jasná: uvnitř chavismu je jediným uznaným vůdcem Hugo Chávez a není zde žádná skupina A, žádná skupina B, žádná skupina C; všichni jsme monolitně sjednoceni za komandantem,“ řekl Cabello. Podle Cabella nikdo ve vládním táboře nedoufá v prezidentovo oslabení. Znepokojení všech nad jeho zdravotním stavem prý bylo autentické a upřímné, zatímco přání uzdravení, deklarovaná některými opozičními vůdci, byla „falešná“. Takto ostrá slova si Cabello údajně dovolil říct z toho důvodu, že opozici „nic nedluží“. Opozice navíc, podle Cabella, Cháveze zkrátka potřebuje a fakt, že prezident hodlá za rok opět kandidovat, je dobrou zprávou také pro ni, ačkoli si to neuvědomuje. „Opozice jedná jenom na základě prezidentových kroků,“ řekl Cabello. O chystaných primárních volbách, z nichž má vzejít opoziční kandidát na funkci prezidenta, Cabello řekl, že je stejně vyhraje „ten, koho určí gringos, ten, kdo se nejsnadněji podřídí a nechá vydírat, protože jediné vedení, které uznávají, jsou instrukce americké ambasády“.
Ani v Nikaragui se v politice nepoužívá zrovna konsociační slovník a styl. Občas pak může nastat zdánlivě paradoxní situace, v níž se církev odvolává na laický charakter státu a levicová „revoluční“ strana na Vatikán. Tamní deník La Prensa (25. 7.) zveřejnil výroky prezidenta Daniela Ortegy adresované Biskupské konferenci a katolické církvi obecně. Ortega, který byl prezidentem sandinistického režimu, jenž svrhl rodinu Somozů, označil Biskupskou konferenci za „somozistickou“ poté, co účastníci konference obvinili jeho vládu z manipulace katolickou vírou a pokusů využít ji pro své politické cíle. Ortega se letos snaží obhájit svůj mandát a nastoupit do druhého funkčního období, což mu ústava sice zakazuje, ale Nejvyšší soud, ovládaný jeho straníky, tento krok posvětil. Ve vyhrocené politické situaci Ortega zaútočil právě na církev, která je kritická ke krokům jeho vlády. Její kritické postoje prezident srovnává s pozicí, již katolická hierarchie zaujala vůči letité nadvládě rodinného klanu, během níž nijak neprotestovala proti zmasakrování studentů policií v létě 1959 a biskupové se dokonce podíleli na pohřbu Anastasia Somozy Garcii. Církev však nelibě nesla hlavně slova Ortegovy manželky Rosario Murillové, která 19. 7. na slavnostním aktu k připomínce pádu posledního Somozy v roce 1979 přirovnala tuto událost k „velké revoluční mši“. Církev se pak ohradila, že „inteligentní lid“ se tím nedá zmást, a apelovala na laický charakter státu, jenž by měl jakékoli vládě zabránit v tom, aby se nazývala „křesťanskou“, což Ortega občas dělá. Prezident reagoval tvrzením, že v řadě zemí existují politické strany s tímto adjektivem v názvu, aniž by se proti tomu církev vymezovala, a že to „uznává i Vatikán“.