eskA2látor 3

„Tady nikdo není,“ říká mi na uvítanou dívka, která mi právě otevřela dveře squatu v ulici Sv. Isabely v Madridu. „Všichni spí nebo šli do parku,“ dodává na vysvětlenou. V čase odpolední siesty je ve více než 30stupňovém vedru pod stromy Parque del Retiro docela příjemný chládek. Kousek od skleníku, přebudovaného na výstavní galerii, posedávají po zemi stovky lidí. Utvořili několik tematických kroužků. V jednom se probírá téma feminismu, v dalším těžba uhlí nebo globalizace. Řečníci se spořádaně hlásí o slovo a čekají, až na ně dojde řada a doputuje k nim megafon. Ostatní si mezitím dělají poznámky nebo bez hlesu vyjadřují svůj názor. Třepají prsty nad hlavou, povzbuzují gesty řečníka, nebo naopak naznačují, že tohle už slyšeli nebo nesouhlasí. I když mezi účastníky převažují mladí, se zájmem naslouchá nebo se zapojuje do diskusí i několik lidí profesorského věku a vzhledu. „Demokracii se právě teď učíme,“ vysvětluje mi o pár dní později ve squatu Miguel. „A vyklizení Solu [centrálního náměstí v Madridu, kde stoupenci hnutí M15 tábořili – pozn. F. P.] nás nemůže zastavit. Jak opadnou horka, zase se vrátíme,“ dodává.