Tento zápisník je pokračováním textu Hudebník a rohlík (hisvoice.cz, 17. 8. 2011), ve kterém jsem se zabýval onou prostou skutečností, že hudebníci chtějí za hraní peníze. Zde se chci zamyslet nad jedním speciálním jevem této problematiky – pouliční hudbou.
Busking. Určitě to znáte, zvlášť pokud žijete ve větším městě. Je to ustálený, staletími prověřený obraz: hudebník umístí sám sebe ve veřejném prostoru, před sebe sugestivně položí futrál od nástroje a vyluzuje tu více, tu méně sofistikované zvuky. Hodně záleží na výběru místa (flek, mezinárodně: spot, pitch). Hledání místa je nedílnou součástí pouličního hraní neboli buskingu (ze španělského buscar neboli hledat). Je-li zvoleno dobře, publikum z řad kolemjdoucích se přirozeně filtruje. Koho to nezajímá, může volně projít a produkci ignorovat, ti, které hra upoutá, mají možnost se zastavit, shromáždit se kolem hráče, poslouchat, tančit a odměnit jej příspěvky libovolné výše. Někdy se celá věc dá považovat za žebrotu, jindy za uměleckou činnost. Ne vždy je to zcela jasné – tyto případy bývají ostatně nejzajímavější.
Buskingu se léta s radostí věnuji. Kromě kontaktu se skutečnými lidmi (takzvané kulturní publikum totiž mnohdy připomíná spíš partu ufonů) a neamplifikovaným akustickým zvukem tuto činnost provází i určitá norma finanční, něco jako „minimální mzda“. Za večer věnovaný pouličnímu hraní lze prostě vydělat tolik a tolik, a hotovo. Není to vymyšlená cifra, ale reálný výsledek: toto jsou peníze, které jsou tady a teď lidé ochotni dát za hudbu.
Tato hromádka drobných ve futrálu má skutečnou hodnotu. Nejsou to peníze virtuální, podmíněné hromadami smluv, směnek, úroků, faktur. Nikdo oproti nim nedostane žádnou účtenku, aby je mohl kdekoli vykázat a nechat si proplatit. Nepocházejí z žádných dotací ani grantů, proto nikdo nemusí lhát, že jich dal víc, aby jich příště dostal stejně. Neprocházejí žádnou institucionální strukturou a nevztahují se na ně žádné kvóty. Je to reálná hodnota, kterou určitý živý jedinec poskytl za to, co mu nabízím, aniž by mu hrozila nějaká sankce v případě nezaplacení nabytého požitku. Považuji to za nejčistší a nejčestnější možný model finanční transakce. Ekonomie daru.
Mezi pouličními hráči lze potkat hudebníky různých stylů a úrovní. Znáte jinou platformu, na níž by si filharmonik a bezdomovec byli rovni? Ano, dobrý hudebník s vhodně zvoleným repertoárem nejspíš vydělá víc, ale i busker nižší hráčské úrovně má možnost vyzkoušet své schopnosti a odvahu na ulici – nejpřirozenější nízkoprahové scéně – a očekávat aspoň drobný výdělek. Plným právem, protože i velmi slabá, leč stále ještě živá produkce městské prostředí oživuje a obohacuje. Na rozdíl od playlisty ládovaného mašinkvéru komerčních rádií, chrlících do ulic svůj překomprimovaný muzak co nekonečný trauermarš vyprázdněnosti!
Čili: hudebníci, vyrazte na ulici, vřele doporučuji!
No jo. Jenom to chce, aby vás nechali na pokoji policajti.
Předevčírem jsem hrál v Brně na svém oblíbeném spotu v ulici České. Přistoupil příslušník a s vážnou tváří pravil: „Podle mě se ničeho nedopouštíte.“ To jsem si oddechl!
Je tomu něco přes rok, co se podařilo v Brně vymoci změnu předpisů, takže je zde možno bezproblémově hrát na ulici. Mnoha lidem vděčím za to, že se věcí tehdy zabývali, pomohli s organizací nebo se zúčastnili pouličního happeningu. Od té doby tedy zdejší muži zákona mohou říkat leda tak to, co jsem se od jednoho z nich právě dozvěděl.
Být to v hlavním městě Praze, pravděpodobně bych za stejné situace dostal pokutu. Smutné, smutné!
Autor je hudební performer.