Koaliční spory kolem osoby Ladislava Bátory mohou mít mnoho různých příčin. Ať už je pravdivá paranoidní verze Věcí veřejných, totiž že ministr Kalousek odvádí pozornost od neochoty zdanit hazard, nebo druhá podobně bláznivá varianta ODS, podle níž Kalousek stupňuje napětí, protože si přeje předčasné volby, jednu skutečnost můžeme považovat za jistou. Boj proti Bátorovi a potažmo proti lidem, kteří jeho názor podporují na Pražském hradě nebo kdekoliv jinde, není bojem levých proti pravým, nýbrž soubojem o přijatelnou podobu české konzervativní pravice.
Bátora, podpíraný místokancléřem prezidenta Petrem Hájkem, reprezentuje zvláštní typ českého konzervativce, který nemá autenticky na co navázat, a tak sahá po všem, co se mu jako konzervativní nabízí k ruce. To nejbližší není pochopitelně půda a kultivace řádu, který ze vztahu k ní vyrůstá, jako tomu bylo za první republiky; ani česká tradice konzervativního myšlení, případně víra, protože všechny tyto proudy byly komunistickou érou radikálně přerušeny. A tak zůstává to, co je nejblíže, co vypadá nejautentičtěji a nejméně zpochybnitelně: blíže neurčité češství.
Nikoli náhodou na sebe Ladislav Bátora poprvé obrátil pozornost ve chvíli, kdy Česká republika vstupovala do Evropské unie. Také jeho zápis na kandidátku nacionalistické Národní strany byl protestem proti nedostatečnému vcítění do národních zájmů, které podle tohoto konzervativního aktivisty v té době pravicové strany vykazovaly. Deficit skutečně konzervativního kořene se téměř vždy pozná podle toho, že se příliš hovoří o mizení národního prvku, o jeho ohrožení či dokonce likvidaci. A čím dále v historii v tomto hledání umělé životní kotvy společenství jde, tím pro pseudokonzervativce lépe. Vzdálenost času přece dokazuje hloubku tradice a přináší také tajemnou sjednocující mystiku, kouzelný dotyk osudu, který moderní doba zastřela svou kosmopolitní, technickou pragmatičností. Heideggerovský hlas základu Bytí se tu setkává s nacistickými mysterii i atavistickou vírou v jakousi čistotu slovanství.
Bloudivý duch, toužící po konzervativní kotvě, po neotřesitelné jistotě v jinak tekutém světě, se v teple vzdělaneckých salonů chápe dějin, aby z nich udělal modlu; nikoli proto, aby o ně pečoval, rozvíjel je (dokonce i Bůh je potom zneužit k národnímu účelu). Opravdový, a tedy živý konzervatismus se ovšem nikdy nevyznačoval umrtvováním času ani didaktickým oprašováním minulosti, nýbrž tím, že hodnoty získané v minulosti přirozeně a bez křiku rozvíjel v současnosti. Skutečný konzervativec – tak jako skutečný sportovec či myslitel – nikdy neobrací svou posedlost vůči sobě, nikdy se nebije v prsa, aby vykřičel do světa: já jsem konzervativní, pravicový, pravý! Konzervativní ideou žijící člověk to nepotřebuje, protože oddanost idejím dokazuje jednoduše tím, jak žije.
Boj proti Bátorovi je tak ze všeho nejvíc bojem proti falešnému konzervatismu, pseudokonzervativnímu myšlení, které se bohužel neusídlilo jen na personálním oddělení ministerstva školství, ale i na Pražském hradě. Je to konzervatismus vyčtený, naučený a výběrový. Tak jako salonní levičáctví volá v křesle a na papíře po revoluci, zatímco doma si pečlivě udržuje malé měšťácké blaho, jistoty auta, domu, dovolené a chaty, tak i salonní konzervativec touží více po slávě a pozornosti než po vážném díle, jeho kultivaci a odkazu. Umí útočit, ale neumí tvořit. Takovému pseudokonzervatismu je pochopitelně cizí jakákoli tolerance jiného, protože by se tím umenšila jeho vlastní dějinná velikost. Pseudokonzervativní myslitelé potřebují jiné jenom proto, aby mohli ukázat, že myslí, přičemž s každou takovou „myšlenkou“ nesou i ideovou uniformu – hnědou, černou, modrou, jakkoliv jednobarevnou.
Je proto logické, že se Ladislavu Bátorovi, který spolu s Petrem Hájkem a Václavem Klausem patří mezi nejpřednější české pseudokonzervativce, v nedávné době dostalo označení „kryptofašista“. Neřekl to ovšem nějaký nenávistný levičák, nýbrž šéf pražské ODS a přítel Petra Hájka Boris Šťastný. Za to se mu na Radiojournalu dostalo krutého výsměchu zmiňovaného místokancléře, který vítězoslavně odhalil, že přední politik dnešní ODS vůbec neví, že prefix krypto- značí skrytost, což je v případě pana Bátory nebetyčná hloupost, neboť pan „Bátora se se svými názory netají“!
Nebezpečí pseudokonzervatismu se tímto aktem odhalení bytostného fašismu poněkud utlumuje. Ani ten střet se salonními konzervativci nemusí být tak namáhavý, protože se nakonec v boji za čistotu konzervativního slovníku a názoru odhalí sami.
Autor vede kulturní redakci České televize.