K bydlení i rekreaci

V blízkosti Prahy se nachází obec Zadní Třebaň, jejíž charakter od šedesátých let určují chaty. Jejich využití se mění s dobou, ale stále jsou kruciální součástí obce.

Vývěska „Original Rattlesnake Saloon“ zve do útrob restaurace, jejíž interiér skýtá přehled poněkud bizarních trofejí. Kousek od vycpané kančí hlavy s nasazenými slunečními brýlemi visí od stropu rovněž vycpaná „nafukovací ryba“ ježík obecný, jízdní kolo pověšené na zdi je opentleno řadou dámských podprsenek. Zábava je v plném proudu. Je konec prázdnin a ruch v Zadní Třebani vrcholí. „Tady to vždycky žije hlavně v létě. Obec má celkem asi osm set stálých obyvatel, v sezoně ale jejich počet stoupá až zhruba ke třem tisícům,“ říká Petr, Pražák, který v obci pravidelně pobývá více než deset let.

 

Pro prestiž i pro levný život

Svůj specifický charakter obce tvořené převážně chatami získala Třebaň teprve poměrně nedávno. První zmínka o ní sice pochází již z přelomu prvního a druhého tisíciletí (z nedochované darovací listiny Boleslava III. Ostrovskému klášteru z roku 1000), velikost obce ovšem až do počátku 20. století nikdy nepřekročila počet padesáti domů. Změnu přinesla až doba první republiky, kdy břehy Berounky přilákaly mnoho příslušníků městských středních vrstev, pro něž bylo vlastnictví vily na předměstí záležitostí prestiže. Rozvoji napomohla blízká železniční trať, která je ostatně dodnes jednou z nejfrekventovanějších v České republice vůbec. Později, v době poválečné, se sem lidé stěhovali převážně z ekonomických důvodů, protože je lákaly oproti městu výrazně nižší životní náklady. Záměr vytvořit ze Zadní Třebaně zejména rekreační oblast je pak dílem šedesátých let, kdy tehdejší komunistické úřady přišly s nápadem využít pozemky, které po zabavení bývalým rolnickým majitelům zůstaly nevyužité, pro účely rekreace. Tento trend pak nedokázala příliš zvrátit ani politika osmdesátých let, upřednostňující podporu trvalých obyvatel. Jak odhalují statistiky, jejich počet nejprve stagnoval a po jistou dobu dokonce klesal.

Pohled na aktuální statistická data nicméně odhaluje, že se poměr počtu chatařů a stálých obyvatel možná pomaličku mění. V posledním desetiletí totiž prudce přibývá lidí, kteří mají v Zadní Třebani hlášen trvalý pobyt. „Příliv obyvatel se dělí do několika skupin,“ vysvětluje starosta obce Stanislav Balíček, „první tvoří příslušníci starší generace, kteří nechají mladým byt a sami jdou bydlet do chaty, již během let upravili k trvalému obývání. Potom jsou tu mladší lidé, pro něž je cenově dostupnější řešit bydlení zakoupením chaty a následnou opravou a rekolaudací na rodinný dům než nákupem drahého stavebního pozemku pro stavbu. Do třetice jsou to pak dospívající děti usedlíků, které se usazují na oddělených částech zahrad u domů své rodiny.“ Důvody jsou poměrně jasné: nové příchozí láká bydlení ve svém se zahrádkou, navíc v obci, která nabízí mimořádně dobrou dopravní dostupnost a ve spolupráci se sousedními Řevnicemi i solidní občanskou vybavenost.

Pokud jde o konkrétní čísla: údaje Českého statistického úřadu ukazují, že se počet občanů Třebaně od roku 2002 zvýšil, a to bezmála o čtvrtinu (z 570 ke konci roku 2001 na 732 ke konci roku loňského, aktuálně je v Třebani trvale hlášeno 744 osob). V jistém směru je však statistika slepá. Její data totiž nezahrnují ty, kdo v Třebani sice žijí nastálo, ale nejsou zde přihlášeni k trvalému pobytu. „V rekreačních objektech upravených k trvalému bydlení žije celoročně poměrně dost lidí, odhadem tak šedesát až sto. Přesnější počet je ale nezjistitelný,“ uvádí starosta.

 

Do Prahy už ne

Pro poměry Zadní Třebaně je v tomto směru typický příběh Marie Zikové. Důchodkyně původem z Prahy objevila kouzlo obce na Berounce počátkem osmdesátých let. Dlouhá léta jezdila do Třebaně za rekreací, v roce 1992 se pak s manželem rozhodli do obce přesídlit natrvalo. „Muž šel do důchodu a finančně to nebylo nic moc, tak jsme se přestěhovali sem a byt v Praze pronajali. Původně jsme plánovali, že to tak bude maximálně na čtyři roky, než se finančně trošku zahojíme, ale nakonec se nám odsud nechtělo,“ popisuje.

Její rozhodnutí zpečetil přírodní živel. Zadní Třebaň, respektive chatovou oblast, v níž se nachází obydlí paní Marie a kterou obtéká z jedné strany Berounka a z druhé Svinařský potok, těžce postihla letní povodeň v roce 2002 – jen pro představu: v nejhůře postižených částech obce zbylo z původních devadesáti chat jen padesát, zbytek odnesla voda. Následující zimu byla rodina nucena přečkat v Praze. „Po povodni se byt prodal, abychom si tu mohli něco postavit. Do Prahy bych dnes už nešla,“ říká paní Ziková.

Podobných odvážlivců, kteří se trvale usídlili v chatových osadách v záplavové oblasti, je podle starosty Balíčka asi třicet. Na rozdíl od lidí v jiných částech obce mají ale smůlu: kvůli poloze svých chat nemají možnost rekolaudovat je na rodinné domy. Paní Zikovou to však netrápí, hlavní je, že má střechu nad hlavou. A i když podle starosty není soužití chatařů se stálými obyvateli vždycky zrovna idylické, ona by neměnila. „My jsme tady výborná parta. Já vycházím dobře se všemi – s rekreanty, ale shodnu se i se starousedlíky,“ uzavírá.

Autorka je novinářka.