Krasohledem do zapařeného skleníku

České literární hemžení roku 2010

Rekapitulace loňského roku kromě jiného ukazuje, že česká literatura je často pozoruhodná a zdejší literární provoz často smutně směšný.

V roce 1910, tedy před sto lety, vyšel Stříbrný vítr Fráni Šrámka, Adolf Loos pronesl, že „ornament je zločin“, a zastánce stejnosměrného proudu František Křižík uznal svůj omyl a vytvořil první stroj na proud střídavý. To se píše v jedné z knih, která vyšla v roce 2010, v Dějinách nové moderny – české literatuře v letech 1905–1923.

Co se asi bude za sto let o roku 2010 psát v publikaci podobného typu? Dokázali se současní literární publicisté trefit, tedy určit to podstatné, nebo byli stiženi obvyklou dobovou slepotou? To nyní můžeme posoudit nanejvýš z odstupu několika měsíců, takže je velmi pravděpodobné, že i tento článek bude jen dalším dokladem dobové slepoty.

 

V Brně se našel Švéd

Nicméně při pokusu o nadhled se chce říci, že rok 2010 nebyl pro českou literaturu nijak výjimečný – ostatně který rok pro českou literaturu výjimečný byl? Při hledání jednotlivostí se pak ale objeví, že opravdu vyšla řada pozoruhodných knih. Z prózy Pravidla směšného chování Emila Hakla (viz A2 č. 17/2010), Zeptej se táty Jana Balabána (viz A2 č. 21/2010) či Vrač Martina Ryšavého (A2 č. 24/2010). Z poezie Moře Pavla Kolmačky (viz A2 č. 24/2010), V hrudi pták Jaroslava Žily nebo další do řady sbírek J. H. Krchovského s názvem Dvojité dno. Pak tu jsou také záslužné edice – dvojice próz Josefa Jedličky v České knižnici, další svazek spisů Josefa Čapka, dopisy Josefa Palivce, studie a články Věry Linhartové v knize Soustředné kruhy či třísvazkový autorský výbor Příběh dešťové kapky Ivana Wernische (A2 č. 22/2010).

Josefem Palivcem a Věrou Linhartovou se nakladatelství Torst vrátilo k tomu, co bylo jeho hlavní disciplínou v minulosti a co jej nejvíce zdobilo. Co se týče nakladatelské činnosti, je potom ještě třeba zmínit brněnský Host, který se vydáním trilogie Milénium Stiega Larssona po letech hledání v překladové literatuře dokázal konečně trefit komerčně do černého. Snad tento veleúspěch přinese nakladatelství, vydávajícímu českou poezii a nyní také Českou knižnici a propojenému se stejnojmenným měsíčníkem, dostatečný klid pro publikování titulů nepříliš výdělečných či dokonce ztrátových.

 

Chladnou zemí s Jirkou

A teď kousněme do toho kyselého jablka. Nejprve uveďme citáty z několika letošních článků… Ani Alice Horáčková z MF Dnes ve zprávě o tom, že Cenu Jaroslava Seiferta získal Jáchym Topol, nedokázala mlčet a dopustila se hodnocení: „Ve svých osmačtyřiceti letech se stal nejmladším laureátem. To samo o sobě není na škodu, spíš naopak, poněkud však překvapuje okolnost, že Topol, bezpochyby jeden z nejvýraznějších a nejpřekládanějších autorů své generace, cenu obdržel právě za knihu Chladnou zemí.“

Josef Chuchma se pak také v MF Dnes pokusil zhodnotit recenzní ohlas na Biomanželku Michala Viewegha. Při tom nelitoval energie a vypátral následující: „Zdaleka nejpřívětivější recenzi zatím publikovaly Lidové noviny ústy vedoucího své kulturní rubriky Jiřího Peňáse počátkem října. Několik dní předtím Viewegh v rozhovoru pro Právo informuje: ,Včera jsem na historické večeři obnovil své přátelství s Jirkou Peňásem.‘ Spisovatel a kritik se rozkmotřili poté, co kritik nesplnil očekávání do něj spisovatelem vkládaná. Ať tak či onak, veskrze kladná recenze LN na Biomanželku vyznívá i jako deklarativní ,důkaz‘ veřejně oznámeného obnovení přátelství.“

A následně přišel článek šéfredaktorky A2 Libuše Bělunkové Úlitby a únava v psaní o kultuře, který zaujal především tím, že současnou kulturní rubriku Lidových novin označil za „legální fanzin“. Pozornost se svezla právě na Lidové noviny také proto, že bylo naplněno pořekadlo o potrefených husách – do diskuse pod článkem se zapojil Jáchym Topol, a Jiří Peňás potom dokonce v Lidových novinách napsal sloupek: „Je obtížné s takovou kritikou polemizovat, neboť je v jistém smyslu pravdivá a její řešení se podobá kvadratuře kruhu. A nejhůř člověk hájí sám sebe, i když k tomu má nejpřirozenější argumenty, například trhni si nohou.“ Tady by se zas dalo podotknout cosi o exkrementu, který si člověk dobrovolně dopraví do svého příbytku a následně si jej tam všude možně rozmazává…

 

Sluší nám to, kamarádíčku?

Nejprve obecněji. Mimo jiné je zde tedy stále cítit opozici: psaní o literatuře v novinách je povrchní a nemá cenu jej sledovat vs. psaní v literárních časopisech je jen delší a pomalejší, a tak nemá cenu jej sledovat. Na obojím něco je, ale není to stav, který by se nedal posunout o kus dál. Psaní o literatuře v novinách nemusí být – a občas také není – povrchní. A literární časopis se rovněž dá dělat v hustější podobě, než to většinou dokazují mnohé současné redakce – jen nebýt tak dobrý z podstaty a trochu se snažit.

Základním problémem v obou případech však je, že recenzenti či redaktoři mají pocit, že jde o ně – a literatura je na vedlejší koleji. Každý chce, aby mu to především slušelo, nikdo nechce být umazaný posunovač literatury či aranžérka literatury klečící ve výloze, které by náhodou mohl někdo vidět pod sukni. Pak se nelze divit, že zde není žádná kulturní rubrika, žádný literární časopis, při jehož čtení by člověk opakovaně litoval, že ho o něčem takovém či o někom tak pozoruhodném nenapadlo napsat také. Inspirativnost se blíží nule.

Vedle sebezahleděnosti je dalším trvalým neduhem kamarádíčkování – musíme si pomáhat a kamarádovu knihu pochválit, i když to z recenze bude na sto honů cítit. A na druhé straně je velkým problémem neschopnost pochválit druhého. Když někoho za dobrou knihu – samozřejmě subjektivně hodnoceno – pochválím, můžu jej pak za špatnou knihu pohanit. Ale když chválím špatnou knihu jen proto, že ji napsal kamarád, či když haním dobrou knihu jen proto, že ji napsal někdo, kdo o mně řekl, že jsem recenzentský pohůnek, tak by snad bylo lepší jít dělat něco jiného.

 

Zoufalé osahávání slávičky

Všechen hněv se teď svezl na literární redaktory Lidových novin – asi logicky, protože to jsou noviny, které si lidé kupují proto, že v nich čekají nejvíce kultury. Nelogické ale je, že ještě dnes někdo po někom něco požaduje – vždyť při nespokojenosti může začít číst něco jiného. A také co člověk, to názor. Jan Němec se v loňském třetím čísle Hosta věnoval literatuře v novinách – po celý leden, vytrvalec! – a došel naopak k tomu, že Jiří Peňás a Jáchym Topol „tvoří v českých denících současnosti jednoznačně nejinspirativnější literárněredaktorské duo“.

V článku Jana Němce ale taktéž čteme, že „v pondělí tento imaginární čtenář udělá nejlépe, když na noviny zapomene a koupí si Respekt“, kde je autor článku častým přispěvatelem. Jakub Řehák zas v doslovu k Nejlepším českým básním 2010 píše: „Dnes se básně kromě Salonu Práva a Kavárny MF Dnes v žádném z deníků netisknou, a sbírky se rovněž až na výjimky (Hospodářské noviny) recenzují zřídka.“ Bylo by zajímavé vědět, proč a jak autor došel k tomu, že je třeba vyzdvihnout v tomto směru právě Hospodářské noviny.

Také pořád slyšíme výkřiky o tom, jak támhleten vyšel ve Španělsku, támhleten – ale často vlastně pořád tentýž – zas byl pochválen v jedné norské recenzi, onen byl pro změnu za holandský překlad svého nového románu odměněn třeba tím, že může používat týden v Amsterdamu bicykl zdarma… Zvláštní je, že vždycky to říká buď autor sám, nebo jeho překladatel či nakladatel.

 

Menšík české literatury

A pak je tu ještě televize, která je natolik mocná a arogantní, že se tváří, že věc existuje teprve tehdy, když se v ní objeví. To se týká i literatury, bohužel však počínání České televize vyznívá tak, že člověk, když vidí, že se chystá něco z literatury, raději přepne, protože na to už nemá nervy.

Jen za minulý rok „moje oči musely vidět“… Desetiminutový prostor v Událostech, komentářích pro román Petry Hůlové Strážci občanského dobra, zatímco o jiných, daleko zdařilejších dílech ani slovo. Příspěvek o tom, že Mario Vargas Llosa získal Nobelovu cenu, přičemž autorovo jméno bylo vyslovováno tak, že člověk měl pocit, že se jedná o reportáž z honu na losa. Moderátorku Událostí, komentářů, která si plete básnění s běsněním, a také Petra Borkovce s titulkem „Pavel Berkovec“. Vtip, který by jiný ze sebe musel složitě dolovat, Česká televize zvládne jen tak mimochodem – a chudáku básníkovi od té doby nikdo jinak neřekne.

A literárnětelevizní kategorií samou pro sebe potom je slavnostní ceremoniál knižních cen Magnesia Litera. Sponzoři chtějí, aby to bylo v televizi a aby to bylo zábavné. Něco tak nudného, jako je urputná snaha bavit v podání Ani Geislerové, aby však člověk pohledal.

Magnesia Litera také po změnách pravidel vloni dosáhla toho, že vyhrála česká próza, tedy to, co se anketě Kniha roku LN daří poměrně často, aniž by českou prózu musela protežovat. Možná tak bude spíš problém v literární pidlookosti odborných porot. Letos ale budou mít k dispozici dostatek skutečně dobrých prozaických knih, tak se nechme překvapit.

Ovšem Pavel Mandys, zakladatel Magnesie Litery, právě v anketě Kniha roku LN ani jednu českou prózu neuvedl. Což se může zdát podivné, ale lze to vnímat i pozitivně – Pavel Mandys má dobrý vkus, na prvním místě totiž uvedl povídkovou knihu Dobrého člověka těžko najdeš od Flannery O‘Connorové. A to je autorka, o níž si člověk může s lidmi popovídat ve všech koutech světa. Zato některé knihy nominované na Magnesii Literu se asi líbí jen porotcům, autorovým kamarádům. Tedy doufejme, že aspoň jim.

Autor je bývalým redaktorem a šéfredaktorem Tvaru a redaktorem Lidových novin, nyní pracuje jako redaktor v Hospodářských novinách.