O něco dříve, než vyhrál svoji první houbařskou soutěž, se koncem září 1958 John Cage rozhodl, že namísto své bruselské přednášky nepřednese nic než krátké povídky. Prvních třicet anekdot doplnil podtitulem Nové aspekty formy v instrumentální a elektronické hudbě. Příští jaro byl pozván na jinou přednášku, napsal dalších šedesát povídek. Ačkoli jejich výběr a pořadí ponechával náhodě, vyhradil na přednes každé z nich přesně jednu minutu. Všechno, i nic, má v aleatorice svůj prostor. Smír s džusem i sirupem.
Za mého dětství v Kalifornii se každý domníval, že dětem svědčí dvě věci. Samozřejmě i některé jiné – například špenát nebo ovesná mouka – ale teď mám na mysli slunce a pomerančový džus. Když jsme žili u Ocean parku, posílali mě každé ráno na pláž, kde jsem trávil celý den stavěním horských drah z písku, složitých sjezdů s tunely a spády, po kterých jsem kutálel míček z tvrdé gumy. Každý den jsem okolo poledne omdlíval, protože slunce na mě bylo příliš silné. Při mdlobách jsem sice nepadal na zem, ale přestával jsem vidět; kamkoli jsem se podíval, byly houfy černých teček. Brzy jsem se naučil poslepu najít cestu ke stánku s hamburgery, kde jsem požádal o něco k jídlu. Zatímco jsem seděl ve stínu, přišel jsem k sobě. Mnohem déle, ve skutečnosti asi pětatřicet let, mi trvalo, než jsem zjistil, že ani pomerančový džus mi nedělal dobře.
Jednou, ještě jako dítě v Los Angeles, jsem jel tramvají do města. Byl tak horký den, že když jsem vystoupil, lepil se mi asfalt k chodidlům. (Byl jsem bosý.) Když jsem vkročil na chodník, zjistil jsem, že je tak žhavý, že jsem musel utíkat, abych si neudělal na nohou puchýře. Zašel jsem do krámu koupit si limonádu. Když jsem přišel k pultu, u kterého se limonáda čepovala z velkého sudu, a o jednu požádal, muž, tyčící se zpoza pultu vysoko nade mnou, řekl: „Počkej. Doplňuju teď sirup a bude to pár minut trvat.“ Poslední plechovkou se netrefil a polil mne celého lepivým sirupem. Aby mi spravil náladu, nabídl mi limonádu zadarmo. Řekl jsem: „Ne, děkuji.“