Pozornost čtenářů nenáročných novinek upoutal případ „lesního hocha“. Plachý mladík, který se na sklonku léta objevil na radnici v Berlíně, žil se svým otcem v lesích. Živili se lovem a sběrem lesních plodů. Otec se zřítil ze skalního ostrohu, chlapec jeho tělo uložil pod kámen a vydal se na sever. Mimoděk si představujeme, kolik industriálních oblastí a oplocených dálničních okruhů musel hoch děsící se civilizace překonat, než se dobrovolně vydal úředníkům, kteří jej umístili do útulku. Zajímavější než osudy chimérického mladíka je otázka zbloudění a nemožného návratu, jenž je koneckonců převrácenou podobou naší neschopnosti vykročit. V jakém lese trávil chlapec dny svého dospívání? V krušných lesích ostražitých hoteliérů, národních parků a turistů zásobujících odpadkové koše zbytky svačin? V romantických hvozdech zdivočení, krmelců a útěků před myslivci, v úzkých koridorech noci, divočáků a vysoké zvěře? Anebo v mírných hájích biedermeieru, které jsou pro kolektivní prožití přece jen nejlákavější? Mech se změní v měkké lůžko, listoví stíní, pramínek napouští vodu do dlaní jako do skleničky, větve s divokými plody k nám sklánějí sousto za soustem, vemínka svižných laní zásobí les mlékem. Jenže pohřbený otec v nás leží jako v jámě a klíč k příběhu nelze vylovit.
Miloslav Cecek