Mezi hluchavky

Léto a jaký má vliv na dívky z dobrých rodin

V noci vyl pes, od dvou do čtyř,

žádné okno v ulici se nerozžehlo.

Jen já ho slyšela? Ohlušená srpnem

prospávám poledne, v lipové narkóze

netečná k žáru, který líže stěny.

V noci slyším líp. Nesvírá mě vedro,

beru tedy tvou ruku bezvládnou a těžkou

a dávám si ji na bok, abych nevyskočila

a neutekla tam, kam bych se ve slunci

musela plazit. Zdá se ti o mém těžkém

dechu a pulzování krve černé nocí. Ráno

mi radíš dej životu zase rytmus, takt

příměstských vlaků, cinkání kapek rosy,

zvonku zmrzlináře z cívkového magnetofonu,

dechu jiného muže. Ne, to já sama

si tvým jménem – protože ty mi vždycky jen

dobře – 

radím už nadobro se zaprodat

lízátkům ze stánků a dusným roklím.

Pásma

opozdili jsme se s létem. v domě už byli

pavouci. spěme venku řekla anička

a se snovou a divokou písní začali vycházet

ze sklepa pozašívaní bratranci mandlové

prababičky. lehali si a voněli hořce

hořce! křičela jsem a líbala se.

kdybys tam byl se mnou a plakal křičel

ale ty radši kuješ pikle ve staré pevnosti

hraješ s jezevci o ten zbytek o trůn

zatímco tady se otevírá moře.

V předsíni

Všichni malují byty, aby stačily vyschnout,

aby na zimu nezůstaly s divnými stíny

na stěnách.

Jen náš soused byt nemaluje.

O kolik větší oblečení nosí můj tichý soused?

Větší o ženu a půlroční dceru.

Je krásně! Ale nesmíme zapomínat,

že už je půlka srpna. Dejme srpnu nůž,

možná že nůž hledá.

Místo po balóncích

Ze země se vynořují mlhy. Úplně

jako ty medúzy živící se

světlem, říká zmrzlinářka na noční

směnu, nebojíš se, že rostliny

snědí celé slunce a pro lidi

už nic nezbude? Přinesla jsem mu

do nemocnice malé rádio a ovoce, ráj

podruhé a zase tu stojím. Jen zvesela,

město, všechno je na svém

místě, setr pod slunečníkem

a gekon v kokonu, jen já nevím,

jestli letím, plavu, nebo on.

Jak to zvládala bez M.

Vešla do kuchyně, otevřela kredenc,

nadzvihla víko cukřenky, kleštičkami

jak prsty souchotináře vyjmula kostku,

položila ji na stůl, proudem připluli

mravenci. Otevřela ledničku. Otevřela skříňku

pod dřezem, sklenici s homunkulem stojící

vedle koše na smetí, plechovku šprotů

vylila do záchodu, ach, svoboda. Otevřela skříň,

trochu pozdě, mezitím už uschnul

steskem ten,

který tam seděl. Zpola vysunula

všechny šuplíky. Svlékla si šaty.

Dostat se z těla jako z hořícího auta

než už

bude pozdě.

V úterý po neděli

chtěla jsem ti jen ukázat

že na druhé straně zrcadla

vody – teď to vím –

nic není

žádné zneuctěné dívenky

žádné mrtvé vážky

mohli jsme si spolu zaplavat v Léthé

a na břehu pod slunečníky

jsem se mohla poprvé spatřit

místo toho jsme se nechali unést

dusnem jež se vynořilo z jezera

a vyhnalo obyvatele městečka

na hřbitov slavit s hudbou

rozsvěcet červené lampiony

a když díky jejich světlu

rozkvetly růže

na volánu mé sukně

mohl jsi mě už jen litovat

Klap, tlap

že ses nechal nachytat na ten můj úsměv

percepcionistky, na archanděly, kteří ve mně

mají hnízdo, a taky na dolní kostel

na sliby skryté v popraskaných koutcích:

že spánek je temnější než noc, že lze spát tak,

abych se ničeho nedotýkala, dokonce

ani vzduchu,

modlit se v chřestýši svého vlastního ucha.

z takového šepotu se vylučuje sůl.

teď musíš sundat ten chatrný kabátek

na kočičím

kožichu: hodím ho mezi hluchavky,

a ty dýchej vzdušnicemi, jako kamínek.

přebíhal jsi verše a drobil kostičky

na mouku, na chleba. minul prosinec,

ve výtahu brokát a krev, rozloučení se starým.

Zkrátka a dobře

Ptám se, jestli poslali tu zatracenou mrtvolu,

nebo neposlali. Píšou, že poslali,

příčinou zpoždění je nejspíš špatné počasí

a abych napsala příští středu,

jestli chci vrátit peníze nebo ji vyměnit

za jinou.

Sama nevím, mám čas do středy,

abych to promyslela. Brouk podvedl broučka

a teď se kroutí, ve spánku a všude.

Zatímco se ve světlech školní knihovny

zdá, že se moje dítě mění v kámen

a říká mi: neplač, ženská, já taky nepláču.

Tak zavřete už, tady není nic k vidění.

O smrti z balkónu mého kocoura Pavla

Pavel byl se mnou a s mým mužem od začátku. Přinesl si ho ke mně s igelitkou, v níž měl kromě jiného kartáček na zuby, a s otázkou, jestli se mnou můžou bydlet. Mohli, Pavel tehdy měřil osm až deset palců a jednu polovinu fousků měl bílou a druhou černou. Potom se Pavel objevoval na různých rodinných fotografiích až do posledního květnového pátku, kdy zemřel pádem z balkónu.

Zrovna ke mně přišla sestra se synem.

Nedávám jí to za vinu, protože už vím, že Pavla zabilo moje nepozorné podvědomí, ale ze synchronních důvodů chci zdůraznit, že právě tehdy za mnou přišli a vyvolali ten svůj tradiční vzdušný vír, na nějž jsme se já i mé vodní děti dívali z tenké hranice mezi pokrčením rameny a nervovým zhroucením. Museli jsme otevřít na balkón kvůli kyslíku a musím říct a přiznat, že jsem tu situaci trochu přestala zvládat, a Pavel odešel – neví se kdy – a spadl – neví se kdy, avšak ví se na co – na beton.

Ale já jsem to nevěděla, tak jsem Pavla hledala v šatně a láteřila, protože do šatny chodit nesměl.

Pak přišel z práce můj muž a pochopili jsme jasně, že Pavel se v objektu v užším smyslu nenachází, manžel šel tedy zjistit, neleží­-li kdesi v objektu ve smyslu širším. Neležel.

A tak jsme trochu znecitlivělí nadějí dlouho do noci stáli na balkóně, když už si děti šly lehnout a spaly, a mluvili jsme o tom, že na Pavla možná smrt teprve čeká, pokud tedy přelezl na sousední balkón, k tomu sousedovi, co mu žena a sedmiměsíční dcerka zemřely při autonehodě, protože u souseda bylo odpoledne na chvíli otevřené okno, ale teď už bylo zavřené a on se málokdy objevoval doma. Vždycky jsem byla ráda, že málokdy, doufala jsem totiž, že ho nikdy neuvidím: už když nám o sousedovi vyprávěl minulý vlastník u notáře, nechtěla jsem se na něj dívat. Jednou jsme na chodbě dávali děti do kočárku a někdo přišel a vešel do bytu toho souseda, ale můj muž řekl, že to není on, protože on je vyšší a má taky jaksi lepší styl. Pootevřenými dveřmi jsem v předsíni viděla stát pytlíky cukru.

A tak jsme se dívali shora a z boku na náš poměrně nový dům a jeho holý dvůr, až mi padl pohled na černý bod, něco jako pytel na odpadky, vedle popelnic.

„Není tamto Pavel?“ řekla jsem manželovi.

„Ale ne,“ řekl manžel.

Jenže ráno mi zavolal z práce – pracuje v lese za administrativními hranicemi Varšavy – a řekl:

„No tak jsem ho zakopal.“

Babijsme

Babijsme pohřbívali v předvečer Všech svatých. Holčička, moje holčička vypadala jako princezna temnoty a samozřejmě ve svých višňových střevíčkách protančila většinu pohřbu – v polovině jsme se musely jít vyčůrat do katechetického centra, ale vrátily jsme se, když průvod andělů odváděl babi do ráje. Aby bylo představení učiněno za dost, varhaník přešel bez varování k chopinovskému pochodu a moje holčička provedla interpretační prvek „klouzání břichem po lavici v taktu hudby“. Vyhovoval jí důraz, s jakým varhaníkovi vyrůstaly pod sukovitými dlaněmi smutné noty, protože mohla svatému shromáždění ukázat kalhotkovou část svých bílých punčocháčů.

Slunko nezakrytě svítilo a kvůli datu hřbitov vypadal, jako by všichni šli na pohřeb všech, tedy orgiasticky. Teď se mrtví vyprovázejí z tak divných míst, z nějakých kostnic, z nějakých domů smutku. Kdysi byl domem smutku dům držící smutek. Pánové specializující se na kladení věnců na hroby pak položili na hrob naše věnce a šli jsme k babičce domů na pohřební hostinu. Jako žena vařící této rodině jsem stůl přikrášlila fialovými ubrousky a už jsem ho chtěla pro ozdobu posypat fialovými hlavičkami květin ze zahrady, když tu jsem si uvědomila, že babičku v tom domě smutku nějak zarůžili a rozhodla se, že tím vším dosáhli vrcholu, ne-li přesycení estetizujících gest ve vztahu k aktuálnímu babiččinu vkusu a potřebám. Nakonec jsem stůl ozdobila fialovými květy ve své hlavě, a to plně uspokojilo přinejmenším mé potřeby. Vystupovali v ní teď postupně členové rodiny se srdceryvnými i konejšivými příběhy z babiččina života, s ní samotnou i s námi zde přítomnými v hlavních rolích.

V mé hlavě se nejdříve objevila máma a vyprávěla, jak učitel bil strýce a babička se o tom dozvěděla, když se vracela z trhu se dvěma polštářky, a tak zašla do kanceláře, přendala si oba polštářky do jednoho podpaždí a volnou rukou přepůlila psací stůl i nízkou duši za ním sedícího učitele, který malé chlapce bil ne ze zlosti nebo pro nedostatky v učení, ale kvůli tomu, že bojoval s alkoholismem. Potom se objevila teta a připomněla, že v babiččině rodině byl vždycky silný romantismus onoho poválečného typu, pamatujeme se přeci na to, jak teta nesla závoj tetě Maryše během její svatby se strýcem Staškem a jak během slibu zhasla svíce na oltáři, stojící po straně tety Maryši, a zanedlouho potom tetu srazil blesk. Poválečný byl onen romantismus z toho důvodu, že teta škrábala brambory a poslouchala rádio, pak najednou vstala a vyšla z domu a zemřela. Nakonec jsem se objevila já a zeptala jsem se, jestli si ostatní vnoučata pamatují, jak babička křičela: „Pomodlit!“ Potom se v mé hlavě objevila Anka a řekla, že nebude schopna správně prožít smutek a že ta věc s babičkou u ní jistě vyvolá posttraumatický syndrom.

„Víš, jak zněla poslední slova, která mi babička řekla?“ zeptala jsem se večer muže na manželoži. „Buď s Bohem.“

„Co, vážně?“ řekl muž.

Ne, to byla předposlední. Poslední byla:

„A co že jsi tak brzy vstala?“

Zlá žena v pudinku

A zase mě telefonicky, mailem a lístkem pod dveřmi ohlášená návštěva jehovistů zastihuje v noční košili. Starší dítě pryč, mladší kdesi uprostřed postele, ani kalhotky jsem si nestačila obléct, obávaje se ztráty inspirace. Za monitorem vyčuhují dvě sklenky, jedny z těch nižších: první s chivasem a druhá s regalem. Rozbouřený mozek.

„Ale, píšete, paní Justýnko?“

„Ale, no tak si trochu píšu, paní Kačenko a paní Anežko.“

„Ale o čem tak píšete, paní Justýnko?“

„Ale, to víte, o zimě ve městě.“

„Ale co když zima nebude?“

„Víte, umím psát tak, nebo tak.“

Budeme si povídat o Bohu, slíbila jsem jim. Naposledy mi na kliku pověsily letáček, šest klíčových problémů bytí i s ilustracemi.

„Nepodívala jste se třebas, paní Justýnko, na ten traktát, který jsme tu nechaly? Našla jste na to ve svém uhoněném, uspěchaném životě čas?“

„No, doprdele!“ říkám. „V uhoněném! Jestli takhle postavíte otázku, skutečně jsem neměla čas se na ten traktát podívat.“

Zato teď si ho vezmu do ruky, ať mají radost, ať si mě po návratu na základnu odškrtnou, ať jim hrají jejich jehovistické statistické trubky. Šest bodů – týmová práce se nezapře. Vyhlásit devadesát pět tezí dokáže každý, kdo má kladivo, hřebík a po ruce nepancéřové dveře. Škrtat musíte ve společnosti. Každý člověk je schopen najít si škrtací skupinku. My jsem například tři: Jack, já a Daniels. Udělat z devadesáti pěti tezí elegantní „Chovej se slušně!“ nám zabere čtvrthodinku. Podle našeho názoru si o podobné zkrácení přímo říkají kamenné desky, ale ze zásady nic nekomentujeme, ani nezasahujeme do práce jiných skupin.

Mezitím vstává syn. Před několika dny se podrápal nad pravým obočím a teď mu tam visí stroupek, druhý v jeho životě po pupeční šňůře.

„Ach, nejradši bych ho snědla,“ říkám, mám po krk celého toho duchovna.

„Kouzelné děťátko,“ potvrzují jehovistky.

Děťátko? Stroupek. Stroupek bych chtěla sníst. Bohužel v radostném zmatku loučení odpadl stroupek kamsi na pohovku.

„Pa, pa, tak příští úterý!“

„Pa, pa, paní Kačenko a Anežko.“

Vyndávám lux. Zpátky k zimě, říkám si, zajímalo by mě, jestli na ni Bible zná odpověď.

Máta přišla a šílí

Dříve, než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě (Jeremiáš 1,5).

Jedna dívka se ptá druhé, o co tady jde, protože její vytoužené těhotenství bylo mimoděložní. Dostala injekci a dozvěděla se, že zárodek se za dva tři měsíce vstřebá.

„Kdo to vymyslel?“ ptá se a ptá se taky, jestli je těhotná nebo snad hraje v nějakém hororu.

Na to jí druhá dívka vypráví o apoptóze, v jejímž důsledku se buňky zárodku rozloží na molekuly a stanou se částí těla první dívky. A tak bude mít své dítě navždycky v sobě a nikdy se nerozloučí. Druhá dívka má proč té první závidět.

Někteří lidé skutečně bydlí u trati. Přesně v půlce léta, existuje-li někdo, kdo to dokáže spočítat (ale ne tak jako moje matka, která mi prvního srpna říká: „Nemáš se proč rozčilovat, že je tolik pavouků. Vždyť už je podzim.“), se v roklích podél trati objeví máta a šílí. A když šílenství dosahuje vrcholu, znamená to, že je čas skončit. Lidé, kteří bydlí u trati, vědí, kdy je čas skončit.

Ne, neznám tě. Sama jsem tě vytvořila (Justyna, 1,∞).

Z básnických sbírek Dating Sessions (Zielona Sowa, Kraków 2003), China Shipping (kserokopia.art.pl, Kielce 2005) a Dwa fiaty (WBPiCAK, Poznań 2009) a z knihy próz Obsoletki (Wydawnictwo Czarne, Wołowiec 2010) přeložila Lucie Zakopalová.

Básně Léto…, Jak to zvládala bez M. a Zkrátka a dobře vyšly v Antologii současné polské poezie (Fra 2011).