Myslet se bude později

Pod dlažbou je pláž.

graffiti, Paříž, květen 1968

Přišla po pěšině zadními schody jako dřív. Doktor ji už rok neviděl. A nebyl sám. Pamatoval si ji v sandálech, spodní části květovaných bikin, vybledlém triku s nápisem Country Joe & the Fish. Dnes byla oblečená jak ty lidi z města, přesně tak, jak vždycky přísahala, že se nikdy oblíkat nebude. I vlasy měla o hodně kratší, než si pamatoval.

„Seš to ty, Šasto?“

„Myslí si, že má halucinace.“

„To asi ten novej vohoz.“

Stáli v kuchyni a poslouchali rytmický příboj pod svahem. Oknem bez záclon, které mu vždycky přišlo zbytečné pořizovat, na ně dopadalo světlo z ulice. Když vál příznivý vítr, vlny bylo v noci slyšet po celém městě.

„Potřebuju pomoc, Doktore.“

„Víš, že teď mám kancl? Že normálně pracuju?“

„Našla jsem si ho v telefonním seznamu a málem šla tam. Ale pak mi došlo, že bude pro všechny lepší, když jako pojedu na tajný rande.“

Chápu. Dnes večer s ní nic nebude. Pešek. Ale třeba se z toho vyvrbí kšeft. „Někdo tě sleduje?“

„Pro jistotu jsem hodinu křižovala vedlejší ulice.“

„Dáš si pivo?“ Otevřel lednici, vytáhl dvě plechovky z krabice a podal jednu Šastě.

„Jde o jednoho chlapa.“

Samozřejmě, ale to ho přece nemůže vyvést z rovnováhy. Kdyby dostal pěťák od každého klienta, který začne touhle větou, už by byl na Havaji, hulil dnem a nocí, vyhrabával kanál pro vlny na Waimee nebo, ještě líp, najal si někoho, kdo by hrabal za něj… „Určitě spořádanej gentleman,“ vypadlo z něj.

„No dobře, je ženatej, Doktore.“

„Takže jde o prachy.“

Odhodila ofinu, kterou neměla, a zvedla obočí. No a?

Doktor je v pohodě. „A manželka – ta o tobě ví?“

Šasta přikývla. „Taky ale někoho má. Jenže nejde o úplně běžnej vztah – vymýšlej spolu nějakou špinavost.“

„Jak shrábnout manžílkovo jmění. Mám dojem, že v L.A. něco takovýho není zrovna vzácnost. A co přesně ode mě čekáš?“ Našel papírový pytlík od večeře a předstíral, že si na něj píše poznámky. I přes uhlazené oblečení a důmyslně nenápadné líčení či co, se dostavila stará dobrá erekce, od který mu Šasta vždycky dříve či později pomohla. Copak to nikdy nepřejde, ptal se sám sebe. Jasně že přejde. A taky že jo.

Přešli do obýváku a Doktor si lehl na gauč a Šasta zůstala stát a bloumala po místnosti.

„Chtěj mě do toho namočit,“ pokračovala. „Prej se k němu můžu dostat ve slabejch chvilkách, jestli vůbec nějaký má.“

„Když spí s holou prdelí.“

„Věděla jsem, že mě pochopíš.“

„A tobě pořád ještě vrtá hlavou, co je správný a co špatný, Šasto?“

„Něco horšího.“ Provrtala ho pohledem, který si tak dobře pamatoval. Když si vůbec něco pamatoval. „Jak moc bych vůči němu měla bejt loajální.“

„Doufám, že ode mě nečekáš odpověď. Asi tak jako k někomu, s kým pravidelně

šukáš –“

„Dík. ,Milá Sally‘ mi poradila skoro to samý.“

„Cajk. City stranou, zaměříme se na peníze. Kolik ti dává na nájem?“

„Platí to celý.“ Na chvíli se jí vzdorovitě zúžily oči jako vždycky v takových situacích.

„Hodně?“

„Na Hancock Park dost.“

Doktor zahvízdal refrén z „Can’t Buy Me Love“ a z její grimasy si nic nedělal. „Předpokládám, že mu všechno splácíš i s úrokama.“

„Kreténe, kdybych věděla, že seš pořád tak zahořklej –“

„Já? Klid, tomu se říká profesionální přístup. Kolik ti ženuška a ten její nabídli?“

Šasta řekla číslo. Doktor už dokázal ujet namíchnutým dealerům ve vytuněných rollsech, a to musel řezat hala bala naprojektované zatáčky pasadenské dálnice v mlze a stošedesátkou, procházel se divokýma uličkama na východ od losangeleské řeky a na obranu měl v kapse pytlovitých kalhot akorát půjčený drátěný hřeben, kterým se krotí afro, a pohyboval se po policejní stanici s malým jměním v podobě vietnamský trávy. V poslední době si ale téměř úspěšně namluvil, že už z riskování vyrostl. Teď se ho ale začal zmocňovat známý urputný neklid.

„Koukám…“ zpozorněl, „že pár hambatejch polaroidů nebo podstrčený drogy v kastlíku nebudou stačit… ani zdaleka.“

Dřív si celé týdny vystačila s jednoduše našpulenými rty, ale teď na něj zkoušela složitou kombinaci obličejových přísad, kterou nedokázal rozluštit. Možná to pochytila v herecké škole. „Je to jinak, než si myslíš, Doktore.“

„Klid, myslet se bude později. Co dál?

„Nejsem si jistá, ale zřejmě ho chtějí zavřít do cvokhausu.“

„Legálně? Nebo plánujou únos?“

„Mně nikdo nic neřekne, Doktore, jsem jen návnada.“ Napadlo ho, že i její hlas zní mnohem utrápeněji než kdy předtím. „Slyšela sem, že chodíš s někým z města.“

Chodím, hm, „Jo ty myslíš Penny? Hodná holka, připadá jí vzrušující mít tajný milostný poměry s hipíkama, nic víc –“

„A mimo jiný žalobkyně z kanceláře Evelle Youngerový.“

Doktor se zamyslel. „Tím chceš říct, že by je někdo odtamtud mohl zastavit, než to rozjedou?“

„Není moc lidí, na který se můžu obrátit.“

„Dobře, promluvím s Penny a uvidíme, co uvidíme. Ten šťastnej páreček – jmenujou se nějak, bydlej někde?“

Když slyšel jméno Šastina starýho, napadlo ho: „Ten stejnej Mickey Wolfmann co o něm pořád píšou v novinách? Velký zvíře v realitách?“

„Nikomu ani slovo, Doktore.“

„Jako hrob. Mám to v popisu práce. Dáš mi nějaký telefonní čísla?“

Pokrčila rameny, zamračila se a dala mu jedno číslo. „A radši ho nepoužívej.“

„Cajk, a jak se dovolám tobě?“

„Nijak. Odstěhovala sem se a teď bydlím, kde se dá. Neptej se.“

Málem jí nabídl: „Tady je místa dost,“ což vlastně nebyla pravda, ale všiml si, jak si prohlíží, co všechno u něj zůstalo při starém: autentický terč na šipky z anglické hospody postavený na kole od vozu, závěsnou lampu z bordelu s fialovou psychedelickou žárovkou a vibrujícím vláknem, sbírku vytuněných autíček z plechovek od piva, míč na plážový volejbal podepsaný od Wilta Chamberlaina svítivou fixou, sametový obraz a tak dál. Tvářila se znechuceně, jinak to nazvat nešlo.

Doprovodil ji dolů k autu. Všední dny se tady od víkendu moc nelišily a ulice už se hemžily lidmi, co sem vyrazili za zábavou, halekajícími opilci a surfaři. Huliči sháněli něco k snědku, kravaťáci zas povolné letušky a usazené kancelářské paničky doufaly, že si je někdo splete s letuškou. Nahoře z kopců hučel neviditelný provoz plnící dálnice a bulváry. Výfuky frázovaly zpěvné melodie, jejichž ozvěna se nesla až k moři, kde ji posádky ropných tankerů plujících kolem klidně mohly zaměnit za řev divé zvěře při nočním dovádění na exotickém pobřeží.

Zastavili se v poslední oáze tmy před zářivými světly Beachfront Drive, tak jak to tady chodci praktikují od nepaměti, když si chtějí dát pusu nebo aspoň chytit toho druhého za zadek. Ona ale řekla: „Dál se mnou nechoď, už by mě mohl někdo sledovat.“

„Tak třeba zavolej.“

„Vždycky sem ti důvěřovala, Doktore.“

„Klid, budu—“

„Myslím to vážně, nikdy jsi nezklamal.“

„No… to víš.“

„Vždycky na tebe byl spoleh.“

Na pláži se setmělo už před několika hodinami, moc toho nevykouřil a reflektory to taky nebyly – ale než se otočila, přísahal by, že na její tváři zahlédl světlo. Takovou oranžovou zář, která vám po soumraku zasáhne tvář, když sledujete oceán a čekáte, jestli na poslední vlně dne někdo nepřipluje od západu na břeh, do bezpečí.

Aspoň to auto nevyměnila. Pořád měla tu samou ojetinu, kabriolet Cadillac Eldorado Biarritz ročník 59 koupený v autobazaru na Western, kde se postávalo přímo u krajnice, aby výfuky zamaskovaly vůni všemožného kuřiva.

Když odjela, sedl si Doktor na lavičku na Esplanade. Za zády se mu zvedal dlouhý svah plný rozsvícených oken. Pozoroval jasně kvetoucí vlny a světla aut vracejících se pozdě večer z práce po klikaté silnici na vzdálených vrcholcích Palos Verdes.

Zrekapituloval si všechny otázky, které jí zapomněl položit: jako třeba, jestli si zvykla na Wolfmannovo pohodlí a moc, jestli by se vrátila k bikinám a tričku a jestli by si to pak nevyčítala. A za nejtěžší otázku považoval tuhle: existuje mezi Šastou a staroušem Mickeym opravdová vášeň? Doktor měl jasno, že mu s největší pravděpodobností odpoví „miluju ho“, jak jinak? A není nutné dodávat, jak je dneska tohle sloveso zprofanované. Kdo chce jít aspoň trochu s dobou, musí každého „milovat“. Nemluvě o dalších využitích, třeba když potřebujete někoho dostrkat k sexuálním praktikám, které by jim jinak nebyly po chuti.

Když se Doktor vrátil domů, chvíli civěl na sametový obraz od jedné z mexických rodin, které svými stánky víkend co víkend lemují bulváry na nížině za pobřežními vršky mezi Gorditou a dálnicí, kde lidi ještě pořád jezdí na koních. Už za rozbřesku vytahují ze svých dodávek do klidného rána obrazy šířky gauče s motivy ukřižování, poslední večeře, rebelů na vyšperkovaných harlejích, otrlých superhrdinů v uniformách speciální jednotky s puškami M16 a tak dál. Doktorův obraz znázorňoval jihokalifornskou pláž tak, jak nikdy nevypadala: palmy, holky v bikinách, surfová prkna, na co si člověk vzpomene.

Doktor obraz považoval za okno, ze kterého se díval, když zrovna nemohl vystát pohled z toho tradičního se skleněnými tabulkami ve vedlejším pokoji. Někdy se ze stínů vynořilo světlo, většinou když kouřil trávu, jako kdyby někdo otočným knoflíkem vyladil kontrast samotného Stvoření, lehce všechno podsvítil a dodal věcem svítivý okraj. Noc se pak naplnila příslibem epických událostí.

Dnešní večer ale sliboval spíš hodně práce. Zkusil zavolat Penny, ale nebyla doma. Zřejmě někde tančila watusi s právníkem s krátkým sestřihem a slibnou kariérou. Doktor s tím nemá problém. Pak zavolal tetě Reet, která bydlela na jiné části bulváru na druhé straně dun, na předměstí s rodinnými domky, dvorky a stromy, které téhle části města daly jméno Stromovka. Před pár lety se rozvedla s odpadlým luteránem z Missouri, pojišťovákem aut, který trpěl osudovou slabostí pro neposedné ženy v domácnosti, takové, co člověk potká na bowlingu u baru. Pak se sem přestěhovala s dětmi ze San Joaquinu a začala prodávat nemovitosti. Zanedlouho si založila vlastní kancelář, kterou teď řídila ze svého bungalovu na stejném obřím pozemku, kde stál i její dům. Když Doktor potřeboval zjistit cokoliv týkající se nemovitostí, obrátil se na tetu Reet a její fenomenální znalost každého kousku země od pouště až k moři, jak rádi říkali ve večerních zprávách.

„Jednoho dne,“ předpověděla, „na tohle budeme mít počítač. Jen do něj naťukáš, co potřebuješ, nebo si s ním dokonce jen popovídáš – jako s HALem v 2001: Vesmírná odysea – a vyplivne to na tebe víc informací, než upotřebíš. Jakejkoliv pozemek v celý losangeleský kotlině až ke španělskejm dekretům, práva na užívání vody, věcný břemena, historie hypoték, prostě cokoliv. Věř mi, to je na spadnutí.“ Ale než se tak stane, bude se teta Reet v reálném světě bez výdobytků sci-fi spoléhat na svůj téměř nadpřirozený čuch pro pozemky. V hlavě měla podrobnosti, které byste těžko hledali v dokumentech a smlouvách, obzvlášť těch manželských. Znala pletky a sváry táhnoucí se celé generace a věděla i kudy teče nebo tekla voda.

Po šestém zazvonění zvedla telefon. V pozadí hlučela televize.

„Stručně, Doktore. Ulovila jsem pěknej kus a musím na sebe ještě naplácat čtvrt tuny make-upu.“

„Co víš o Mickey Wolfmannovi?“

Doktor ani nepostřehl, jestli se stačila nadechnout: „Hochdeutsch mafie z Westside, největší zvíře, jaký existuje, stavby, spoření, půjčky, nezdaněný miliardy někde pod Alpama, striktně vzato žid, ale radši by byl nacista. Když v jeho jméně vynecháš druhý „n,“ rozčílí se natolik, až ti jednu vrazí. Proč se ptáš?“

Doktor stručně vylíčil Šastinu návštěvu a spiknutí proti Wolfmannovu bohatství.

„Bůh je mi svědkem,“ poznamenala Reet, „že v týhle branži se morálka vykládá dost volně. Jenže fakt je, že vedle některejch developerů vypadá Godzilla jak ochránce přírody. Na tvým místě bych se do toho možná nepletla, Larry. Kdo tě platí?“

„Kdo mě…“

„Šel si do toho jen tak, co? To sem si mohla myslet. Poslouchej, když na to Šasta nemá prachy, může to taky znamenat, že ji Mickey nechal, a ona za tím vidí jeho manželku a chce se pomstít.“

„Možný to je. Ale řekněme, že se chci jen seznámit a pokecat s Wolfmannem.“

To měl být uražený povzdech? „Tak to bych nedoporučovala tvoje obvyklý postupy. Neudělá ani krok bez tuctu motorkářů; většinou zasloužilý členové Árijskýho bratrstva, co mu hlídaj záda. Soudně potvrzený drsňáci. Zkus si pro změnu domluvit audienci.“

„Počkej. Ze sociologie sem se sice hodně ulejval, ale… židi a árijský bratrstvo… neměli by se, jestli si dobře pamatuju…nenávidět?“

„O Mickeym musíš vědět jedno. Je nepředvídatelnej. A v poslední době je to horší. Někomu připadá výstřední. Já bych řekla, že je spíš zkouřenej jak motyka. Nic osobního.“

„A ta parta goril s ním drží? I když v lochu složili přísahu, ve který bysme asi našli pár antisemitskejch klauzulí, že?“

„Přibliž se k tomu chlapovi na deset bloků a lehnou si ti před auto. Když pojedeš dál, hoděj po tobě granát. Jestli chceš mluvit s Mickeym, nesmíš spolíhat ani na improvizaci, ani na šarm. Musíš si jednoduše domluvit schůzku.“

„Jenže zas nechci dostat Šastu do maléru. Kde myslíš, že bych na něj moh narazit, jako náhodou?“

„Slíbila sem svý mladší sestře, že její dítě nebudu vystavovat nebezpečí.“

„S Bratrstvem je to v cajku, teto Reet. Znám jejich tajnej pozdrav a tak.“

„No dobře, jde o tvůj krk, chlapče. Já se teď musím věnovat tužce na oči, ale proslýchá se, že Mickey teď tráví čas ve svym nejnovějším útoku na ekologii. Je to taková dřevotřísková hrůza, Komplex Channel View nebo tak nějak.“

„Jo, to mi něco říká. Yetti Bjornsen pro ně dělá reklamu. Vysílaj ji během divnejch filmů, o kterejch si nikdy neslyšela.“

„Možná by to měl vzít tvůj starej kámoš polda. Seš v kontaktu v losangeleskou policií?“

„Napadlo mě vzít to přes Yettiho,“ řekl Doktor, „ale jak sem sahal po telefonu, uvědomil jsem si, že se to určitě pokusí hodit na mě. Už je takovej.“

„V tom případě by ses možná měl držet nácků. Ten výběr ti ale nezávidím. Opatrně, Larry. A dej o sobě vědět, ať můžu ujistit Elminu, že seš pořád naživu.“

Ten idiot Yetti. Kdo by to byl řekl. Z nějakého mimosmyslového popudu Doktor zapnul televizi, naladil jeden nezávislý kanál vysílající staré televizní filmy a pilotní díly seriálů, o které není zájem. A jako by to netušil. Ten pošuk plný nenávisti k hippies si tam po náročném dni stráveném porušováním občanských práv přivydělával v reklamě na Komplex Channel View. „Koncept Michaela Wolfmanna,“ stálo pod logem.

Z anglického originálu Inherent Vice (Penguin Books, Londýn 2009) přeložili Linda Petříková a Zdeněk Fučík.