Spojení s lidskou přirozeností

Divadelná Nitra 2011

Slovenský Mezinárodní festival Divadelná Nitra, který proběhl na sklonku září, ve shodě se svým letošním tématem (ne)prozrazoval tajemství – na sympoziu věnovaném kreativnímu průmyslu a na jevišti s bílými jeleny. Tajemství toho, jak může divadlo přežít.

Své právo na existenci dnes musí umění obhajovat. Hledají se argumenty, pokud možno racionální a počitatelné, které by poukázaly na jeho přínosy. Umění se mění v investici, počítá se multiplikační efekt, přímé a nepřímé ekonomické dopady, přínos umění v oblasti turistického ruchu, evaluuje se, nebo se aspoň po evaluaci volá. Je to logické: umění čerpá veřejné finance generované z daní poplatníků, u nichž ve věci potřebnosti či nepotřebnosti umění neexistuje konsenzus. Je to otravné: umění se obhajuje a tím se dostává do defenzívy. Počítá peníze a ekonomika utlačuje vizi.

 

Krása a dobro

Prosazovaným výzkumným a diskusním tématem jsou už i v Česku a na Slovensku ­kulturní a kreativní průmysly. Pražský Institut umění v této oblasti realizuje dva výzkumné projekty, na Slovensku proběhlo při festivalu Divadelná Nitra mezinárodní sympo­­zium Festival jako (kreativní) průmysl. Možná by někdo čekal, že bude v sále nabito, především zájemci z řad festivalových organizátorů. Ale žádný přemrštěný zájem se nekonal. A tak si aspoň nemnozí přítomní s hosty oťukali, jak se to má s festivaly za hranicemi. V Německu, kde působí Cornelia Dümckeová se svou organizací Culture Concepts. A také v Maďarsku, kde Budapest Observatory v čele s Péterem Inkeim bez předsudků registruje a hodnotí tamní festivaly – od uměleckých po gurmánské a folklorní.

Pestrou škálu pohledů demonstrují Roman Martinec z Institutu umění se svým příspěvkem Ekonomické přínosy organizování kulturních akcí a naproti tomu László Berczes hovořící o vlivu festivalů na komunitní rozvoj. Jeho příspěvek působí ve spleti ekonomických termínů a výstupů z kalkulaček jako hlas z jiného světa. Jaká je jeho nadějeplná teze zprostředkovaná konferenčním programem? „Festivaly dávají šanci, jak být aspoň několik dní v roce dobrým a krásným. Je to návrat k lidskému rozměru, k hledání a definování základních lidských hodnot, jako jsou láska, dobro, kvalita, osobnost…" S dobrem a krásou se i k uším generace Y (o generaci Z zatím nemluvě) vracejí tradiční, opuštěné a pak znovunalézané estetické, respektive etické kategorie.

 

Jeviště plné jelenů

Dvacátá Divadelná Nitra skončila a hned překvapivě vyhlásila veřejnou sbírku na přípravu příštího ročníku. Ke slovu tak přichází metoda osvědčená v předminulém století a modifikuje se idea shrnutá pod prosté heslo Národ sobě. Je to spíš smutné, nebo se ­naopak máme radovat z možnosti demonstrovat svou sounáležitost? Na východ do Nitry se však vyplatí vážit cestu. Nitranský festival je rámcově srovnatelný s tím plzeňským (Mezinárodní festival Divadlo), svou dramaturgií ho ale tentokrát překračuje. Letos si zvolil za téma větu „(Ne)prezraď svoje tajomstvo".

Dům jelenů belgické Needcompany v režii Jana Lauwerse a kolektivní choreografii právě o odkrývání tajemství vypráví. Staví na skutečné události, kdy bratr jedné z tanečnic souboru zemřel jako vojenský fotograf v Kosovu. Využívá tradiční motiv fiktivního deníku, po jehož stopách se tanečníci­-herci vydávají. Jako jevištní řeč se zde střídá hudba, tanec i činoherní postupy a čerpá se i z výtvarného divadla – Jan Lauwers původně studoval malbu a dnes se věnuje divadlu i výtvarnému umění, videu i performanci. Jeviště plní figurínami těl bílých jelenů, zvířecí závějí, ve které je snadné přijít o rozum a v níž je smrt tak přirozená jako rozpuštění vločky na dlani. Vizuální jelení báseň kontrastuje s představou válečných masových hrobů a poprav bez rozsudku, zároveň je ale paradoxně symbolizuje. Lauwers promýšlí relativitu viny (je skutečně vinný ten, kterého k vraždě donutili?) a odplaty. Hlavně ale na scéně rozvíjí obraz, velkoformátové plátno, jehož všechny motivy ani není možné najednou sledovat – má své tajemství. Buduje teatrální svět, se stejně jemným citem pro skutečné tělo jako pro pohádkové elfy.

„Jako médium má divadlo to nejpřímější spojení s ‚lidskou přirozeností‘, neboť ho hrají lidé pro lidi. Je velmi důležité hledat tuto lidskou přirozenost, aby se divadlo mohlo znovu definovat a tak přežít. Znamená to, že je nevyhnutelné vyprávět nové příběhy," cituje Jana Lauwerse festivalový web a já tuto citaci pro její důležitost vyjímám. Protože o přežití a formy přežití současné divadlo hraje. Musí hledat nové strategie, jak se co nejhlouběji dotknout každého v publiku.

 

Taktiky přežívání

Pro někoho mohou mít i slevové letáky ze supermarketu a „blafy" v hrnci pod pokličkou svoje drásavé tajemství, jak ukazuje polský režisér Grzegorz Jarzyna, který nastudoval v TR Warszawa inscenaci Mezi námi v pohodě. Za textem stojí prozaička Dorota Maslowska. A ve vypité lahvi zase může vězet tajemství života a smrti (sebevraždy), jak je vidět v dramatu Na dně Maxima Gorkého, které revitalizoval režisér Oskaras Koršunovas v Městském divadle v litevském Vilniusu. S Jarzynou i Koršunovasem můžeme napodruhé meditovat nad krásou, láskou, dobrem, kvalitou či osobností. Nyní ale v bezvýchodné situaci, ve zploštělé lidské existenci, v developmentu taktik přežívání. Ve světě postav, které vizi budoucnosti nahrazují ustrnutím na místě, „přepočítáváním" přítomnosti nebo návratem k minulosti. A to je jenom jedno z tajemství. Lidí i divadla.