Perfektní umění - hudební zápisník

Věčný konflikt: touha po dokonalosti versus touha po svobodě. V umění vlastně velice romantický problém. Jak vytvořit kunstwerk, který je opravdu důsledně, dokonale a mnoho­­vrstevnatě gesamt, a přitom jej neumrtvit, nezničit řešením nepodstatných detailů, uchovat bohatství emocí a vnitřní dynamiku?

Klasické lineární myšlení, ke kterému máme v našem kulturním okruhu sklony, perfekcio­nismu přeje. Základní úvaha působí velmi logicky: čím více energie, práce, času, prostředků atd. do díla vložím, tím bude výsledek lepší. Vklad maximální možné energie zaručuje vznik perfektního produktu. Potíž je v tom, že nikdo neví, co znamená ono „maximální možná energie". Pokud tedy s výsledkem nejsem spokojen, neinterpretuju to jako selhání lineární, na výkon zaměřené logiky (to je přece posvátná, axiomatická věc, apage!), ale obviním sám sebe z toho, že jsem neudělal maximum, že šlo přece projevit ještě víc snahy, ještě víc nasazení, že šlo ještě tučnější kusanec vlastní askeze zpopelnit na oltáři umění! Takto se generují tzv. tvůrčí muka, neurózy, deprese, prostě všechen ten romantický balast, bez něhož si tvorbu skoro už neumíme představit. Joj, to se máme! Mimochodem, psychiatrie prý řadí perfekcionismus mezi poruchy osobnosti.

Podílel jsem se nedávno na multimediálním scénickém kusu, který obsahoval hudební, pohybovou a obrazovou složku. Velmi gesamt. Videoprojekci dělal sympatický chlapík, jeho práce na mě působily dobře, stejně jako zjevné nadšení pro věc. Během přípravy a zkoušek se ale ukázalo, že milému videoartistovi je máloco po chuti – sál, projektory, projekční plochy, technický support, dramaturgie, poetika, nakonec i samotný způsob přípravy představení, vše považoval za nevyhovující. Odvolával se neustále na nutnost perfekcionismu a umělecké nekompromisnosti. Nedokázal však nasytit svůj perfekcionismus sám – neprojevil potřebné technické a komunikační dovednosti. Místo toho jen nekompromisně lomil rukama, jak je všechno ­špatně, a když se někdo pokusil o řešení, lomil rukama, jak je to ještě horší. Vše potom analyzoval v sáhodlouhých a zbytečných e­-mailových reflexích. Došlo i na hrubé urážky a dětinské, demotivující řeči pár minut před premiérou. Nemohlo to dopadnout jinak než ukončením spolupráce, na dalších uvedeních bude dělat projekci někdo jiný. Ten člověk tomu přitom věnoval tolik perfekcionismu, tolik – nepochybuju, že naprosto upřímně míněné – emocionální energie! Zcela neproduktivně.

Shodou okolností jsem ve stejné době připravoval kousek filmové hudby. Mix probíhal ve studiu, do nějž instituce, která ho provozuje, vložila nezanedbatelnou dávku perfekcionismu. Hodnota vybavení byla v řádu milionů, nebyl tam jeden zvukař, ale hned tři full­-time odborníci. Bylo to suverénně nejpomalejší a nejneefektivnější zvukové pracoviště, jaké jsem kdy viděl. Zvukaři neustále vedli debaty v nesrozumitelném jazyce a bylo nabíledni, že si vůbec nerozumějí ani navzájem. Není divu – jeden říkal, co se bude dělat, jiný radil, jak to udělat, třetí to dělal. V tak složitém komunikačním vzorci musí nutně docházet k šumům. Banální operace jako vložení efektu delay (obvyklá časová náročnost: 10 sekund až 5 minut, podle složitosti nastavení) trvaly přibližně hodinu – bylo totiž nutné prodiskutovat, zda to provésti softwarovým pluginem v počítači, externím hardwarovým procesorem nebo mixpultem, odzkoušet všechny možnosti (každý ze zvukařů preferoval jinou), následně je zavrhnout a vrátit se k předešlým, už jednou zavrženým, a nakonec se zjistilo, že se celou dobu pracuje se starou, neaktuální verzí zvukové stopy, tudíž bylo hodinové zkoumání delayů zbytečné a je třeba ještě lépe a radostněji přistoupit ke zcela jiným úkolům.

Byl to sychravý podzimní den, já byl nevyspalý, nadopovaný kofeinem, tak trochu v rauši. Nevěřícně jsem zíral, co se tam děje, a nebyl si úplně jistý, jestli se mi to nezdá. V mé těkající mysli se zjevil geniální nápad, jak přežít zimu (v zimě se totiž míň hraje, a já musím přece koupit nový mixák a novou pračku!) – co kdybych se nechal jednou zaměstnat? Mohl bych slíbit, že nahradím tři pracovníky, budu potřebovat jen desetinu vybavení, a přesto budu dejme tomu třikrát rychlejší (abych se nepředřel). Za to bych mohl chtít bratru nějakých 200 000 měsíčně, to by se jim mohlo vyplatit, no ne?

Potom jsem se vyspal a zjistil jsem, že by to bylo příliš perfektní, že by mi z té dokonalosti brzy hráblo. Šel jsem radši sepisovat tento nedokonalý zápisník. Svoboda převážila. Asi jsem přece jen trochu romantik.

Autor je hudební performer a skladatel.