Boris Vian
Pěna dní
Přeložil Svatopluk Horečka
Argo 2011, 180 s.
Až vnoříš v pivní pěnu sosák svůj, Pěnu dní Boris Vian že sepsal, pamatuj! „Skutečnost je taková, že masy se mýlí a jednotlivec má vždycky pravdu." Tak z Pěny dní se vynoří rozliční tvoři a netvoři: vorvani, plejtváci, ulejváci, amoři, venuše, oškeruše, knoti, šproti, malamuti, cvikejřové a puchejřové i rozmanití pryskejřové – ti všichni Pěnou dní plují a slují ozdobou slují; za nimi táhnou pukanýři a vachrlatí kýhovýři, čeládka prudná, připruzená, co jídává se vyuzená, anebo vznáší se povětřím a se zvony odlétá poctít Řím… „Fakt je, že skoro všichni ministranti z povolání se jmenují Josef," pravil mistr Boris Vian, který byl absinthu věhlasného pijan, z čehož měl častokrát namále, když zasvitly luceren korále a nad Seinou mlha se dloužila, zatímco kolesa parníků kroužila navzdory hranatým cedulím a nakrájeným cibulím, které se škvířily na sádle a dělaly fleky na prádle, pokud se zdárně ucintnuly – ti všichni tvoři dál po svém sluli! Pokud vám na mysli vytane, že tenhle den pění a tamten zas ne – buďte docela ujištěni, že všickni dnové jsou napěněni a bude tomu tak provždycky: ujišťují vás cynicky! Na koho cynismus neplatí, ať si dá podolek do gatí, čímž bude zase à jour, a pro mě za mě: bon jour! Pokud by se vám zdálo, že o Pěně dní zde málo, tak buďte si klíďo jisti, že knihu tuto lze čísti.
Vít Kremlička
Pál Ficsku
Továrna na děti
Přeložila Ana Okrouhlá
Kniha Zlín 2011, 181 s.
Stejně jako autor je protagonista knihy Ziggy Bulvár spisovatel, nakladatel a novinář. Točí se v nevyzpytatelném a nezáviděníhodném víru událostí, s nimiž se nemůže vypořádat – miluje svou ženu, rád by měl dítě, ale bezúspěšně. Továrna na děti je sugestivní, sebeterapeutický záznam promluv a myšlenkových zvratů muže, který musí postupně absolvovat prohlídky u lékaře, nekonečné návštěvy nemocnice a také darování spermatu. Zlomová situace, zkouška, která dokáže podlomit nohy i mužské sebevědomí. Vylíčit se ji autorovi relativně daří. Dokud nechá zběsile vyprávět Ziggyho, dokud jej nechá uvažovat na ploše reálného časoprostoru, působí kniha hořkosladce upřímně a čtenář si lehce představí její civilní přesah směrem k mužům i ženám v podobné situaci. Jakmile ale Ziggy začne sepisovat knihu pohádek určenou pro nenarozené dítko a pohybuje se na hraně fantazijního příběhu, bortí se svižně psaná próza jak domeček z karet. Pál Ficsku zachytil moment, kdy člověku bájně tikají biologické hodiny, a načrtl psychologickou fresku muže, který se musí postavit nechtěnému osudu. Otevřenost ale bohužel přechází v jednolitý proud jednotvárných rozhovorů, ve kterých se čtenář dříve či později ztrácí. Autor nejde hlouběji k problému, jen umanutě přešlapuje na místě, odkud před pár stránkami vykročil. „Pál Ficsku tvrdí, že je posledním žijícím lidovým spisovatelem," říká přebal knihy. Není posledním, není ani jediným, je jen jeden z průměrných, a to nebývá dobré znamení.
Michaela Hečková
Paulus Hochgatterer
Sladkost života
Přeložil Tomáš Dimter
Host 2010, 256 s.
Sladkost života je detektivní román psaný tradičně z více perspektiv. Vyšetřuje se vražda muže, kterému spadlo na hlavu něco záhadného, pod čímž si detektiv astronom dokáže představit jen meteorit. Paulus Hochgatterer, profesí dětský psychiatr, si mohl dovolit sofistikované prokreslení psychiky, nejspíš se toho ale dobrovolně vzdal. Díky stavbě díla se noříme do myšlenek postav, ty jsou ale poněkud fádní a nepřesvědčivé. Čtenář se nemůže zbavit pocitu, že vnímá pouze Paula Hochgatterera. Paula Hochgatterera, který se snaží přemýšlet jako vrah, jako pomatený farář, jako dítě, jako detektiv, jako psychiatr a tak dále. Postavy nenosí vlastní kůži. Co se týče psyché, na závěr se dozvíme, že vrah je také člověk a má ke svému činu motiv. Hochgattererův vypravěč zahořel spalující vášní pro detailní popisování všech, kteří by se byť jen mohli mihnout okolo, avšak popisy jsou k jeho škodě esteticky i informačně vlažné. „Třeskutě mrzlo. Ludwig Kovacs si navlékl rukavice a zvedl vatovaný límec bundy. Sabine Wiecková si zastrčila manžetové kalhoty do kozaček. Joachim Fux si nasadil novou černou vlněnou čepici s klapkami na uši." Odbočky využité k oddálení pointy nefungují, děj je zanesený spoustou přebytečných postav, které příběh jen rozmělní a přidají mu na délce. Čtenáři nezbývá než pokrčit rameny a pokorně přijmout, že se po dvou set padesáti stranách obohatil aspoň o to, že Joachim Fux měl na sobě novou černou vlněnou čepici. S klapkami na uši.
Barbora Urmaničová
Sacha Sperling
Bludy z nudy
Přeložila Míša Řezáčová
Odeon 2011, 168 s.
Sacha Sperling je současný francouzský spisovatel. Jeho prvotina vyšla roku 2009, když mu bylo pouhých osmnáct let, a moc nepřeháním, když řeknu, že způsobila nemalé pozdvižení a opatrnost. Je to pochopitelné. Hlavní hrdina je čtrnáctiletý dospívající kluk. Syn z bohaté rodiny, který vyrůstá v dobré pařížské čtvrti, na prázdniny jezdí do Maroka. Všechno se láme ve chvíli, kdy potká Augustina – s ním ho propojí noční život, alkohol, sex, drogy, noční civění na seriály. A právě odsud ta opatrnost, protože, přiznejme si to, kdo by chtěl číst další nářek dospívajícího? Dnes přeci jen nudou trpí každý druhý a zlhostejnět není nic neobvyklého, obzvlášť když na to máte prostředky. Už z první strany ale čtenář pochopí, že Sperling jde o kus dál. Obava z banálnosti příběhu mizí díky zpracování. Autor používá krátké věty či nevětné útvary sekající text. Rychlost se stupňuje. Přirozenost reálných promluv vypravěče vytváří odstup. S tím se proplétají snové vize – prostor textu ovládnou metafory a přirovnání. Přijdou úryvky z deníku, představy a blouznění z drogového opojení, vzpomínky, v nichž do sebe jazyk nasákne vášeň, snahu zachytit něco hlubšího, mimo svět, který je právě teď. Ztrácí se popisnost a objevují se samostatně stojící příběhy. Sperlingův vypravěč v sobě nese oba póly: jedním je znuděný komentátor a druhým je snílek, postava plná touhy po něčem silnějším. A právě toto napětí bude rezonovat ještě dlouho po přečtení.
Barbora Čiháková
Aloys Skoumal
Pěšinka pro podivíny
Plus 2011, 245 s.
Po svazku textů Zdeňka Vašíčka předkládá Edice Speculum další porci řízného nadčasového kritického myšlení. Aloyse Skoumala (1904–1988) zná veřejnost především jako autora výjimečných překladů – Joyceova Odyssea, Tristrama Shandyho Laurence Sterna či Gulliverových cest. Kromě tohoto zaměření se však v přítomném svazku Skoumal ukazuje jako kritik i aktivní účastník kulturního dění od dvacátých do šedesátých let. Editorka Edita Beníšková rozčlenila texty tematicky – na literární kritiky, společenské komentáře, divadelní recenze, literární doslovy a statě o překladu. Ve stati z roku 1946 nazvané Stojíme na prahu nového baroka poukazuje Skoumal k vratkému společenskému stavu, jenž je pro něj synonymem barokní nálady. Lékem na tuto křehkou nerovnováhu mu je spiritualismus, personalismus a humanismus.
Všemi těmito prvky rezonují i jeho texty; ono krédo se odráží i v polemických výpadech proti osobnostem (zejména) dvacátých let. Skoumal stojí zásadně proti plytkosti či žoviálnosti, literatura i kritika jsou mu zápasem a posvátnou půdou. Proto se pohoršuje nad obhroublostí fejetonů Karla Horkého, ale i nad cestopisy Karla Čapka, jimž vyčítá přílišnou snadnost. Zdá se, jako by přítomné eseje bojovaly proti opatrnému a alibistickému „neberte si to osobně". Skoumal si osobně bere všechno, oponenty oslovuje přímo a polemiky vede se vší vervou, ale i zodpovědností – k nim samým, ale především k diskutované věci. Kultura pro něj představuje záležitost nejvyšší důležitosti, avšak texty prostupují i komentáře obecně společenské. Již roku 1926 poukazuje na xenofobní tendence v české společnosti, což poněkud kalí iluzi o demokratické první republice. Podobně působí i kritický text o adoraci Fráni Šrámka a následná glosa popisující, jak byl autor za svou stať pokárán Mladou frontou. Pluralitní prostředí dvacátých let zdaleka nebylo tolerantní ke všem.
Skoumalova literární i divadelní kritika je charakteristická hlubokou obeznámeností s předmětem, ale i schopností vidět souvislost mezi díly na první pohled vzdálenými (pronikavá esej o sternovských stopách v Máji). Tato vědoucnost může být pro probírané knihy – či spíš pro jejich tvůrce – až nebezpečná. Při hodnocení Willetsova výboru Moderní anglická poezie Skoumal autorovi vyčte opomenutí určitých básníků a nadto odmítne kritéria uváděná v úvodu s odkazem na Dějiny anglické literatury 20. století Otokara Vočadla: podle něj „famózní slátaniny, kde se moderní angličtí básníci klasifikují podle toho, který píše líp o kravách a který líp o ovcích". Skoumalova jízlivost ale nejen že není neopodstatněná, je také vykoupena vědomím o tom, jak se rodí dobře odvedená práce: „Je věru na čase vrátit překladatelství tam, kam patří, totiž k řeholi, přísné, odříkavé, tuhé, nepomíjející řeholi, závazné na celý život, bez úlev a dispensí od slibů. To ovšem nikterak neznamená, že by překladatelství mělo být řeholí žebravou…"
Anna Vondřichová
Souvislosti 2/2011
Aktuální Souvislosti akcentují morální neoblomnost člověka, s důrazem k literárnímu historikovi, spisovateli či umělci vůbec. Ústředním tématem je odpovědnost slova. Odpovědnost, které si byl vědom básník Deml a kterou přímo bolestně pociťoval Vladimír Holan, táž odpovědnost, kterou by měl ctít i dnešní literární historik a interpret. Markéta Kořená v textu Triumf hmoty polemizuje o prázdnotě slov, jimiž mechanicky přistupujeme k interpretaci díla, a o naší nechuti zabývat se tím, na co na první pohled nestačíme. Logicky vyvrací duté a tendenční pojmy spojené od nepaměti s básníky, jako je právě Holan. Pojmy snažící se alespoň hmotně osvětlit poezii, jež se interpretovi zdá díky jeho nedostatečné kompetenci nepřístupná. (Kořená se též konkrétně zabývá interpretačním postupem v monografii Vladimír Holan básník Vladimíra Křivánka.) Proti tomu stojí úsměvná paralela demlovská. Na Demla jako na člověka se navzpomínalo již dost a dost. Je znám jako básník, který celý život platil za odpovědnost svých slov, ať už je vyřkl v uměleckých textech či nikoliv. Byl bit za své „pravdy okamžiku", jimiž se vypořádával se svými přáteli i nepřáteli. V konkrétních vzpomínkách Demlovy praneteře Marty Milotové nazvaných „To je jedlý, ale my to nesbíráme" (rozhovor připravený Danielou Iwashitou) je Deml vylíčen ze zcela jiné stránky, nikoli jako autor, ale jako hodný tasovský strejc, člověk „velice milý a nehašteřivý".
Tereza Šnellerová
Alan Moore, Curt Swan
Superman
Přeložil Viktor Janiš
BB art 2011, 128 s.
Tři příběhy se Supermanem sebrané do českého vydání vznikly přibližně v období poloviny osmdesátých let, kdy jejich scenárista Alan Moore pracoval na svém průlomovém komiksu Strážci. Jeho scénáře s Mužem z ocele na jednu stranu spadají ke konvenčním superhrdinským příběhům a rozhodně v nich nenajdeme ani stín typicky „strážcovského" podezření nad tím, jak by svět, kde žijí superhrdinové, mohl ve skutečnosti vypadat. Přesto je z nich cítit čitelná snaha prozkoumat statut a smysl celé nadlidské ikony s velkým S na hrudi. Hlavně v komiksu Co se stalo s mužem zítřka?, který měl uzavřít klasické supermanovské univerzum s množstvím paralelních dimenzí a postav a připravit půdu pro restart celé série, se ostře prolíná fantastická rovina nadsazené akce s civilními vsuvkami v podobě rozhovoru Lois Laneové s reportérem o Supermanově smrti. Ovšem i další dva příběhy kladou otázku, co je Superman zač, co chce a co pro nás znamená. Komiks Co se stalo s mužem zítřka? mimochodem skoncuje se Supermanovou postavou mnohem elegantněji a vtipněji než pozdější slavná rozmáchlá série Doomsday a její nekrofilní pokračování Pohřeb kamaráda (1992 a 1993). Do sbírky byl zařazen i jednosešitový crossover Supermana s Bažináčem, což je postava, na níž Moore pracoval ještě před Strážci. Celkově představuje soubor Moorových Supermanů svižný a nápaditý příklad klasických superhrdinských komiksů z období před polovinou osmdesátých let včetně charakteristické realistické kresby.
Antonín Tesař
Evelina Merová
Opožděné vzpomínky
Barrister & Principal 2011, 155 s.
„Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti," vypráví jedna z dívek z terezínského ghetta Evelina Merová z pokoje 28. Po konci války ji adoptoval sovětský armádní lékař, musela se sžívat s novým prostředím a ještě snášet ústrky od adoptivní babičky: „Bylo by prý lepší, kdybych se jen starala o domácnost, která byla v dost dezolátním stavu, nebo stála ve frontách u nejrůznějších obchodů." Stručné a výstižné vyjádření válečného a sovětského chaosu po přechodu ze světa říšských koncentráků do „nejsvobodnější země světa za ostnatým drátem" zaujme každého divadelního vizážistu: „Na nohou jsem ve svatební den měla bílé ponožky, a protože kožené boty nebyly, musely posloužit tenisky natřené na bílo práškem na zuby."
Samozřejmě čteme autobiografii Eveliny Merové v její drastické výpovědi s ohledem na tehdejší dobu, ale při představě, že by v dějinách nastalo takové sebeničivé uspořádání natrvalo, v „konečném řešení" bez východiska pro lidskou společnost jako v současné barbarizované Číně parafrází a kopií, žili bychom v prazvláštním světě útlaku vůči lidem, násilí proti slabým a bezmocným, ignorace potřebných a devalvace základních lidských kategorií, v setrvalém úpadku do záhuby. Při pozorném čtení naleznete ve vyprávění Eveliny Merové třpytky humoru; jsou vzácné, probleskují jako hvězdy mezi mraky.
Vít Kremlička
Jaroslav Flegr
Pozor Toxo!
Academia 2011, 352 s.
Studium parazita toxoplasmy je jedním z projektů domácí vědy, jehož výsledky se pravidelně objevují v zahraničních médiích. Profesor Jaroslav Flegr (který za svou knihu Zamrzlá evoluce získal cenu Magnesia Litera) se výzkumu toxoplasmózy věnuje se svými kolegy již asi dvacet let – především s ohledem na tzv. manipulační hypotézu, která popisuje, jak parazit mění fungování svého hostitele. I přes pocit svobodné vůle zčásti tančíme, jak píská toxoplasma – však je jí u nás infikována asi třetina populace, včetně autora knihy. Nakazit se potvorným prvokem nepředstavuje riziko jen v těhotenství. Zvýší pravděpodobnost, že člověk zemře při dopravní nehodě (chov koček, hostitele toxoplasmy, způsobuje ročně statisíce obětí na životech), změní míru otevřenosti, ochotu respektovat autority, vzhled, rizika duševních chorob i pravděpodobnost pohlaví potomků. Ještě zajímavější ale je, proč to celé toxoplasma dělá – co třeba má z toho, když nás srazí auto (evoluční biologie je do značné míry vědou o tom, co je pro koho výhodné). Autor navíc podrobně popisuje, jak se k těmto závěrům dojde. Nejde o žádné králíky tahané z klobouku (viz i podtitul Tajná učebnice praktické metodologie vědy). Humorné historky se prolínají s výkladem popisujícím konstrukce a ověřování hypotéz, přípravu a provádění experimentů, statistická vyhodnocení i všemožné nečekané výsledky, k jejichž dalšímu studiu se dosud nikdo nedostal. Výsledkem je čtenářská lahůdka.
Pavel Houser
Brigitte Hamannová
Hitlerova Vídeň – Diktátorova učednická léta
Přeložila Alena Bláhová
Prostor 2011, 512 s.
Ani fakt, že byla vydána již v roce 1996, ani to, že se jedná již o druhé české vydání (poprvé vyšla česky v roce 1999), neumenšuje přitažlivost této knihy. Německo-rakouská historička Brigitte Hamannová patří mezi renomované autory zabývající se především rakouskými dějinami 19. století. Studium Hitlerova Weltanschauung patří k tradičním tématům dějepisců. Inovace této knihy spočívá v tom, že se na problematiku zaměřuje z perspektivy kulturních dějin. Proto nejde ani tak o čtení o Hitlerově Vídni, nýbrž spíše o Vídni na přelomu 19. a 20. století, jejích problémech, sociálním rozštěpení mezi třídami, etnických konfliktech, fungování politického života apod. Hitler je zde jen pragmaticky zvolenou figurkou, kterou každý zná a která poskytuje ideální příležitost, jak propojit individuální osudy všem známé osobnosti s poznáním kulturního milieu, v němž se pohybovala a které, jak brilantně Hamannová ukazuje, ji pro pozdější svět tragickým způsobem formovalo. Autorku zajímá více Vídeň než Hitler, a proto se zde podstatně více dovíme o společnosti ze závěru dlouhého 19. století, než o tom, jak se neúspěšný mladík z ubytovny pro chudé přistěhovalce a nádeníky stal mužem, který změnil tvář 20. století jako nikdo jiný (snad s výjimkou Lenina). Podíváme-li se na autorčinu bibliografii, je zjevné, že o pozdně imperiální Vídni je kvalifikovaná hovořit více než kdokoli jiný.
Jakub Rákosník
Keith Richards
Život
Přeložila Alexandra Fraisová
Ikar 2011, 485 s.
Keith Richards potěší každého. Ortodoxní nebo sentimentální fanoušci Rolling Stones budou hltat historky ze zákulisí, informace o okolnostech vzniku písní a peripetiích vztahů rockových legend. Na milovníky pikantních drbů ze světa showbyznysu možná může být zpověď toho, kdo se stal jednou z ikon sloganu sex, drogy a rock’n’roll, až příliš. Hudební historici se budou s kytaristou Rolling Stones probírat polozapomenutými hudebními světy a vlivy od chicagského blues, přes jamajské reggae a ska, až po osmdesátkové disko. Historiky okouzlí líčení atmosféry londýnského předměstí Dartfordu čtyřicátých a padesátých let. Začátečníci i pokročilí kytaristé a narkomani dostanou řadu užitečných rad. To všechno a mnohem víc Richards podává otevřeně a přímočaře, ale paradoxně zároveň i citlivě a – ať to zní sebepodivněji – cudně. S tím se setkáme nejen ve chvílích, kdy opěvuje své hudební a nehudební přátele, ale vlastně i v okamžicích na první pohled nekompromisního účtování s nejtěžšími vztahy svého života – k někdejší manželce Anitě Pallenbergové a spolutvůrci a rivalovi Micku Jaggerovi. Nesentimentální vzpomínání muzikanta, který se pro mnohé stal zosobněním temné strany rocku, je naplněné láskou k hudbě i lidem. Radost udělá i Ježíškovi.
Filip Pospíšil