Román o trapnosti života i smrti

Britská autorka Beryl Bainbridgeová (1932––2010) je pro české čtenáře poměrně velkou neznámou. Všední přítomnost zabydluje středostavovskými postavami, jež zpravidla končí špatně. V těchto nudných existencích se skrývá rozsáhlý prostor pro nepředvídatelné zvraty a absurditu, s níž se protagonisté nicméně vyrovnávají s děsivou lehkostí. Hrdinové se nacházejí ve špatnou dobu na špatném místě, ale tímto místem je svět jako celek, osud, jejž nemohou zdolat. Dělnice Freda v Podnikovém výletě (The Bottle Factory Outing, 1974, česky 1981) jede s kolegy na výlet s vidinou romantického flirtu a skončí jako oběť znásilnění a vraždy. A protože by všem přidělávala starost, kamarádka její tělo nacpe do barelu a pošle po řece pryč.

V posmrtně vydané Dívce v puntíkatých šatech (The Girl in the Polka­-dot Dress, 2011) vyrážejí Rose a Harold na cestu, jejímž cílem může být setkání s doktorem Wheelerem, jenž Rose „pomohl, když byla ještě dítě" a Haroldovi odloudil manželku, anebo také atentát na Roberta F. Kennedyho.

Cíl cesty je nejasný

Bainbridgeová vychází z výstřižku z Los Angeles Times dne 6. června 1968, v němž se píše o dívce, jež po útoku na Kennedyho vyběhla z místa činu a vykřikla: „My jsme ho zabili." Je však otázka, kdo je to „my", zda Harold, nebo tajemný muž ve žlutém svetru, o němž prozradilo Rose médium, „že ho ještě nezná, ale mají mnoho společného". Tak v postmoderním duchu konstruuje autorka příběh, jehož potencionalita je dovedena k dokonalosti. Předjímání tragédie, jejíž oběť je nejasná a během příběhu se neozřejmí, vytváří tím silnější napětí – nejde o rozuzlení, ale o záhadu samu. Fakt, že vrahem byl ve skutečnosti Arab Sirhan Sirhan, nepomáhá – fikce totiž realitu nekopíruje, jakkoli se dobové reálie zakládají i na autorčiných zážitcích z cesty, již podnikla po Spojených státech roku 1968. Tedy v době, v níž je kromě Johna F. Kennedyho zavražděn také Martin Luther King, Valerie Solanas zraní Andyho Warhola a vrcholí rasové nepokoje.

Události jsou však v románu nahlíženy perspektivou obou postav, naivky Rose a skeptika Harolda, a zákonitě tak ztrácejí svůj význam, protože protagonisté se zajímají více o cíl své cesty než o „velké" dějiny. Nejasnost je vlastní i popisu postav, neboť to, jak se vidí navzájem, a to, jak samy sebe charakterizují ve vnitřních monolozích či pasážích psaných polopřímou řečí, se zásadně liší. V okamžiku, kdy se Rose ušklíbá nad Haroldovým staromládeneckým bytem, si on pochvaluje, že „jeho byt ji ohromil, ačkoli je úplně obyčejný. Vůbec ho to nepřekvapuje, když si vzpomene na její špinavou ložnici".

Oba hrdinové se v podstatě ani poznat nemohou, protože Rose je uvyklá reagovat naučenými zdvořilými frázemi a Harold se ji ani v nejmenším nesnaží pochopit. Přitom jsou ale spojeni víc, než si připouští. Přiznat si, že byl člověk v dětství zneužíván (ať už psychicky nebo fyzicky), znamená vystavit se nebezpečí studu, pocitu méněcennosti nebo dojmu, že si to zasluhuje. Hrdinové proto žijí víc minulostí než přítomností a jejich budoucnost je motivována tím, že kdysi trpěli. Rose se upíná na postavu doktora Wheelera, ale její sen o tom, že se s ním potká při Kennedyho kampani, je jen velká iluze, podobně jako jejich dávný vztah. Harold, jehož drsňácká slupka oprýskává tím víc, čím blíž jsou cíli, je stále neproniknutelnější. Proč se chce s Wheelerem setkat? Proč veze zbraň? A proč je najednou vlídnější k Rose?

Napětí, tíseň a nepatřičnost

Podivná lhostejnost, s níž se postavy staví ke vzpomínkám (Rose se při návštěvě média obává, že se odhalí, jak sypala spolužákovi na hlavu písek, ne to, že omylem zabila člověka), se nemění ani v přítomnosti. Bainbridgeová načrtává postavy, jež jsou tak uvyklé zlu, že je nerozechvěje loupež, sexuální obtěžování ani vražda. Nedokážou se reality zmocnit emocemi ani jazykem, jejich líčení jsou záměrně omezená a plná frází, které hrůzu jen neutralizují. Tíseň však prosakuje textem neustále, autorka skrze symboliku či konkrétní narážky nenápadně, ale neúnavně předjímá, že Harold s Rose neskončí dobře.

Nepatřičnost, kterou postavy pociťují k sobě navzájem i sobě samým, se logicky přenáší i na čtenáře. Pocit, který ze sledování této literární roadmovie a jejích protagonistů máme, osciluje mezi zaskočeností, odporem a soucitem. Žánr je záměrně (a skvostně) devalvovaný stejně jako postoj postav ke světu. Napětí je nahrazeno trapností, láska podřízeností a smrt černohumornou epizodkou.