eskA2látor 2

Při cíleném zkoumání exekučních praktik a psychologie věřitelů, dopravců a nájemců jsem došel k následujícím závěrům: úkon soudní exekuce majetku svým původem nejspíše vzešel z doby mezopotámských despocií či ještě dřívějších krutovlád z povodí řek Indu a Ganges – anebo snad z čínské říše starověké. Státní despota­-krutovládce vydělával na bídě svých poddaných, udržoval jejich finanční a majetkovou závislost na monopolu moci způsobem, jenž jim zamezoval dosíci alespoň relativního blahobytu. Stát užívá exekuci zřejmě k vylepšování svého rozpočtu. Přitom však u starozákonních Židů, Keltů, Slávů i ostatních pronárodů se dluhy po lhůtě odpouštěly. Zde vidíme zkaženost současnosti – namísto aby umořena byla pohledávka, umořen jest pohledávaný! Státní moc vždy zabavuje nejprve majetek, a potom paměť – databáze rozhlasu, knihoven, archivy, cenzurními zásahy omezuje svobodu slova psaného i mluveného, a nakonec si nárokuje i občanův život. Patafyzicky chápáno, exekucemi vydělávají exekutoři na lidské nouzi, ano i bídě; chudí chudnou a zámožní bohatnou dále. Jistě je nemravné usilovat o ještě větší nouzi lidí, již nemají na placení jízdenky do tramvaje anebo na splácení půjček na věci, které se stejnak dřív nebo později rozbijí a nepůjdou již opravit. Lze tak běžnou úvahou dojít k závěru, že vcelku jsou exekuce v rozporu s dobrými mravy, zamezují všeobecnému občanskému blahobytu a odporují právní demokracii.