Ve své reakci Michal Procházka upozorňuje na další rozměr festivalů. Nejde totiž jen o soubor koncentrovaných filmových projekcí, ale o události umožňující širokou uměleckou a společenskou reflexi.
Jistě. V neposlední řadě jde o filmy. Ale… Dívat se na filmové festivaly optikou pouhého sledu trochu náročnějších snímků, jakkoliv bojujících proti Hollywoodu či za umění, je nepřesné. Kdybychom přistoupili na tento zjednodušující pohled, mohli bychom tvrdit, že unikátní festivalovou událost lze jednoduše nahradit či napodobit. Například tím, že si doma sednete do křesla k filmu, připojíte se k sociálním sítím a nalijete si sklenku. Budete si ale připadat jako na festivalu? Budete o něco takového stát?
Zatím neexistuje souhrnná studie zabývající se filmovými festivaly, která by byla s to pojmenovat jejich podstatu. Místo toho se přistupuje k tématu dílčím způsobem v rámci kulturologických či antropologických studií, teorie kulturního managementu či třeba rozvoje turistiky. V obecném povědomí jsou festivaly chápány jako protiváha Hollywoodu, s nímž mají vést bláhový a předem prohraný boj. Nicméně je nesporné, že festivaly stačily zejména od devadesátých let změnit tvář kinematografie – viz Bill Nichols: Global Image Consumptionin the Age of Late Capitalism (Globální konzumace obrazů ve věku pozdního kapitalismu, 1994). Jejich rozvoj spustilo zejména cinefilní hnutí devadesátých let, které reagovalo na komercializaci a formátování distribuce.
Nichols tvrdí, že se podařilo vytvořit nejen alternativní celosvětový oběh snímků, který funguje na jiném principu než centralizovaná distribuce. Jakkoliv může být každý zaměřen různě dramaturgicky, díky množství festivalů vznikl i nový typ artových, nízkorozpočtových titulů, které nabízejí jednou osobité skeče, jindy poukazují především na vlastní nedotaženost. Ale díky festivalovému uvedení se i k vám dostanou drobná svědectví o současném životě třeba v Kolumbii či v Africe, která jinak vidíte pouze v televizním zpravodajství.
Prožitek pospolitosti
Podle antropologa Daniela Dayana mluvíme o festivalu jako o novém typu „filmového diskursu", představení či dokonce instituce. Její součástí jsou nejen filmy, ale k výsledné podobě přispívají svými „vystoupeními" jeho účastníci. Sociální konstrukci festivalu s danou hierarchií dokumentoval na příkladu festivalu v Sundance – viz Daniel Dayan: Looking for Sundance: The Social Construction of a Film Festival (Hledání Sundance: Sociální konstrukce filmového festivalu, 2000). Existují festivalová města, festivalové komunity, příběhy i vyžírkové. Festivaly lákají i na styl iluzorního života, v němž spíte v pětihvězdičkovém hotelu a necháváte se vozit luxusním autem.
Ve fungování festivalů lze dokonce vytipovat základní mechanismy, které se podobají odvěkým rituálům a slavnostem, na nichž se scházela společnost, aby si vyprávěla příběhy. Elita demonstruje svůj luxus, moc či odhalené ženy na červeném koberci, zatímco umělci využívají v případě zdravé společnosti prostoru k tomu, aby revoltovali, dělali si z mocných legraci či zpochybňovali ustálené poměry. Na správném festivalu padají díky alkoholu a společné sugesci nejen společenské role, jak nám ceremonie plní naši potřebu spektáklu, emocionálního zážitku, erotismu či úniku z obyčejného života. Ale festival nabízí i prožitek pospolitosti, v němž mladí lidé symbolicky zažívají společenskou iniciaci. Místní se setkávají se širým světem. Hlavně v rozvojových zemích se festivaly stávají důležitou platformou různých sociálních hnutí. Festival ženských filmů v Soulu například skýtá prostor pro rozvoj korejského feministického hnutí, v českém kontextu jsou příkladem třeba lidskoprávní přehlídky.
Jinými slovy, mluvit „pouze" o filmech a estetice na festivalech zavání umělostí samotných přehlídek či sociálním autismem, neboť tím zdaleka nepostihujeme celou šíři festivalového života. Možná to, že si nevíme rady s reflexí naší vlastní scény, jen dobře dokumentuje, jak obtížně nahlížíme celou postsocialistickou společnost. Filmové přehlídky neskýtají u nás prostor k řadě běžných součástí festivalové kultury, ale odrážejí spíše iluzorní podnikatelské či mocenské fantazie jejich organizátorů. Jsou méně karnevalové, vyvolávají málo debat nad tématy. Na červeném koberci se tu nerušeně procházejí zdiskreditovaní politici i podnikatelé zapletení do pochybných kauz. Kolem běhají uhonění novináři, kteří se bojí napsat, co si doopravdy myslí. A my ostatní si zacpáváme ústa alkoholem a po straně se tomu všemu chechtáme. Možná to může být nakonec důležitější než otázka, která přehlídka vybrala jaký dobrý film z Cannes.
Autor je filmový publicista.