Dnes mám hrozné nervy. Zjistil jsem totiž, že tento zápisník měl být hotov už před týdnem. Naštěstí mi téma hraje do karet – neurózy. Mám totiž pocit, že jsem nějakou čapnul. Příznaky tomu odpovídají: pocity tísně, zrychlený tep, chladnoucí končetiny. Je to tím termínem? Čeho se vlastně bojím? Že mě K!amm umlátí walkmanem, když to nenapíšu?
Skutečně, mám nějak neurotické období. Nedávno mi těsně před vystoupením vypověděl službu computer, musel jsem to celé improvizovaně odvrzat na housle. O týden později se v tom samém klubu zbláznil místní digitální mix, basák zapomněl figuru, já zapomněl nasadit beat a DJ pro jistotu vůbec nedorazil. Lezl jsem z nervů málem po stropě. K tomu nějaké blíže nespecifikované osobní zamotanosti, kapku mi docházejí prachy a také vyhořely gramofonové závody. A umírají básníci! Evropa se prý rozpadá. Naskákaly mi na krku podivné fleky ve tvaru vykřičníku. Paráda, máme to, včetně psychosomatických projevů! Neuróza jak vyšitá.
Opájíme se neurózami. Vzdycháme, trápíme se, romanticky trpíme. Je v tom asi něco z křesťanské glorifikace utrpení, nevím, jak jinak bychom k tomu došli (bacha, jsem křesťan, vím, o čem mluvím). Hudebníci k tomu mají sklony ze všech nejvíc (bacha, jsem hudebník, vím, o čem mluvím). Naše hudební tradice je ostatně z gruntu křesťanská. Skoro jako by se stalo měřítkem kvality, kolik svých patologických stavů dokáže umělec do děl narvat (to se považuje za upřímnost). Tvůrce ostentativně trpí a naříká (což považuje za odvahu), ve skutečnosti je ale velice hrdý na svoji zvláštní a citlivou povahu, zakládá na tom svoji uměleckou identitu, považuje své neurózy za něco exkluzivního, za atribut své příslušnosti k elitě svého druhu.
Chyba lávky. Neurózy jsou velice fádní, rozplizlý, běžný a neoriginální jev. Psychiatrie od této diagnózy prý dokonce upustila – už v roce 1993, jak jsem se kdesi dočetl –, protože by pak musela většinu populace prohlásit za bandu magorů. Všichni jsme hrozně neurotičtí, z neuróz se stalo užitečné neexistující šidítko, na něž lze svést cokoli iracionálního, nepochopeného či nepříjemného, kdykoli je možné použít neurózu jako výmluvu nebo obvinění, jak se to zrovna hodí. O nervové soustavě toho zkrátka víme tak málo, že na ni bez rozpaků házíme zodpovědnost za kdeco. Můžou za to ty nervy… já nic, já muzikant.
Třeba na finančních trzích prý vládnou neurotické stavy. Jde o bandu magorů?
Až mi sleze vyrážka, pokusím se najít algoritmus, s jehož pomocí převedu evropské ekonomické parametry do not. Každé zemi bude přisouzen jeden part. Itálii belcantový tenor, Řecku buzuki, Česku asi dudy nebo fanfrnoch, ještě nevím. Na realizaci si pochopitelně vyžádám tučný evropský grant, ze kterého větší část zpronevěřím a uložím na účet vedený ve švýcarských francích. Jde mi ale především o hudbu, samozřejmě. Jsem zvědavý, bude-li výsledek znít jako cajdák, nebo spíš jako marš. Každopádně tento opus nabídnu jako novou evropskou hymnu – podle mě to mám v kapse, nějaký Ludwig van B. v našich neurotických časech prostě nemůže adekvátně rezonovat! Při troše štěstí se schvalovací procedury stihnou do rozpadu eurozóny a bude tak ještě možno zahráti to milé Evropě nad hrobem.
Co se týče textu nové hymny, mohl by to být třeba ten, který jsme jednou s básníkem a performerem Maxem Bilitzou předváděli pro duchy v pražském Mánesu (nepřišla ani noha). Začíná takhle:
Kennst du das Land wo die Neurosen blühen?
Die Sorglosen leben von vergeben Mühen
Gedeiht der Neid einen Steinwurf weit
Im Garten der Bürokratie
Verdorrt die Phantasie
(V překladu J. Rudiše:
Znáš tu zem, kde kvetou neurózy?
Bezstarostní žijí z marných snah
Kam kamenem dohodíš, tam závisti se daří
V zahradě byrokracie
Usychá fantazie)
Až bude po všem, tak se to jen přearanžuje pro balalajkový orchestr a střelí se to Putinovi. Určitě po tom bude celý divý.
Autor je hudební performer a skladatel.