Čeští fanoušci hip hopu o raperu Bonusovi z většiny nevědí nebo dělají, že ho neslyší. To platí i pro ty, kteří už roky netrpělivě vyhlížejí nějaký angažovaný rap. Přebujelé pozornosti se těší snad jen ze strany recenzentů, hledajících tolik postrádaného rebela.
Bonus aka Bourek nepřišel odnikud, jako hudebník se roky podílí na celé řadě projektů (Ememvoodoopöká, Sporto, Aran Epochal, Plugnplay a další). Nyní ale z autonomního prostředí hardcoreové subkultury okolo Silver Rocket vykročil do zglajchšaltované a takřka programově apolitické oázy českého rapu. S deskou Konec civilizace se navíc pokusil do rapu vrátit původně klíčovou, dnes však v podstatě zapomenutou nebo spíše vysmívanou radikalitu a vytvořit v místních podmínkách něco, co tu vlastně nikdy úplně nebylo, a když, tak především v podobě povšechné rýmované hospodské kritiky té ošklivé politiky (kterou je v současnosti třeba už jen vytěsnit).
Výměna klišé
Kromě svérázného nerapového projevu a nepostradatelné ideologické výbavy s sebou ale Bonus táhne i některé domovské stereotypy. Skrytý útok na prázdnotu českého rapovaného „egotripu“, stejně jako na stádní, označkované myšlení zkomercializované subkultury se tak lehce mění ve výměnu jednoho klišé za druhé. Jen s tím rozdílem, že Bonusovy floskule nutně působí v prostředí českého hip hopu na první poslech jako živá voda. Spíše než o jeho výjimečnosti ale vypovídají o myšlenkové sterilitě českého rapu, v němž pubertální sdělení lehce nachází své místo.
Kritika „světosystému“ se v Konci civilizace zřejmě zcela záměrně neustále střídá s autorskou introspekcí, jíž by nejvíce slušela předpona „emo“. Temnota je všudypřítomná, nakonec je přece jedno, zda máme depresi z lidí a systému kolem nebo z ženské vedle sebe. Hlavní totiž je, že vůbec máme depresi. Splín ze všeho a ze všech včetně sebe je odvěký, prověřený a nikoliv pouze hudební nástroj. V případě Konce civilizace se navíc zdá být samoúčelným tmelem, který lze jen těžko rozeznat od autentické znechucenosti. Zuřivost se potkává se sebelítostí a ta zase přiživuje sebelásku. Výsměch poměrům pak bohužel trochu zaniká v zákrutách jedné rozbolavělé duše, která si svou situaci docela užívá. Bonusova snaha přeložit přímočarou punkovou analýzu přítomnosti do poetizující a podstatně složitější vyprávěcí polohy se prostě moc nedaří. Nejvíce je to patrné ve srovnání s klasicky rozčíleným partem hostujícího Banána, který v posledku několika málo vykřičenými slovy válcuje veškerou Bonusovu mnohomluvně lítostivou obžalobu. Zkratka jednoznačně vítězí.
Pravdivé alibi
Konec civilizace je tak paradoxně nejsilnější tam, kde temnotu současnosti komentuje s nadsázkou („jak sem si moh dovolit ty vole nevolit“) nebo dokonce vtipem („to zboží je boží“). Cele se to ovšem daří snad jen v písni Dětem, která je obligátní antifašistickou agitkou. Těch sice není nikdy dost, ale jsou zajetou rutinou v punku stejně jako v hip hopu. Podobně se to má s reflexí osudů těch, kteří propadli nejrůznějším tvrdým jedům. To je sice nezbytná výbava každého rapera, jen překvapí, že to platí i v případě Bonuse.
Jinde se Bourek kupodivu skvěle trefuje v refrénu („Sme squateři, feťáci, anarchisti, nepřizpůsobivý extremisti, až mi to někdy přijde trochu směšný, jak moc sme nebezpečný“), aby vzápětí všechno pohřbil („Kurva to je fakt tak těžký najít práci, mladý mlátěj nevinný, fotři byli estébáci“). Podařených momentů je tedy málo a musíme si vystačit s tradiční rétorikou o zlatých padácích, lidech v saku a světě, který stojí za prd. K dobru lze desce přičíst snad jen to, že je prostá idealistického vzývání a očekávání revoluce, která stále nepřichází. Myšlenka „dočasných autonomních zón“, již lze spatřovat třeba v DIY přístupu a konceptu vnitřní svobody (která nemá tak daleko k vnitřní emigraci), je Bonusovi asi mnohem bližší. V českém hip hopu sice nevídané, jinak ale nic nového. Stejně jako zúčtování s generací rodičů dnešních třicátníků, která pro nesvobodu doby minulé přehlíží sofistikovaný útlak dneška. Je to všechno pravda – jenže její opakování začíná připomínat alibi.
Politika byla a je na domácí hiphopové scéně nahlížena otrocky jednoduše. Jihlavští Pio squad se občas snaží, ale zůstávají v zajetí hrubě konspiračního diskursu. Rapová elita politikou sice jakoby pohrdá, ale když se blíží volby, hned státotvorně vyráží na boj proti Paroubkům a levici obecně. Lyricky nadaný Deph z Prago union čte noviny odzadu, těžko od něj tedy v tomto směru cokoliv očekávat. Petržalský DNA se svou deskou Revolucionár sice hodně, ale také velmi nekonkrétně lamentuje nad poměry a ve volbě nepřítele se zdá být nejistý. Není proto žádným překvapením, že Bonus svým Koncem civilizace všechny poráží na hlavu. I když přednes silně připomíná slam poetry a vytoužené sdělení nezní nijak nově. Bourkovo příliš snadné dobývání prozatím prázdného prostoru uvědomělého rapu snad tedy nebude posledním počinem tohoto druhu.