Hle, vzhůry ministr si hraje - literární zápisník

Přišla mi před Vánocemi upomínka, že dne ani hodiny konce našeho neznáme. Aplikované exaktní vědy však opět prokázaly svůj impakt a akci, k níž se upomínka vázala, oddálily. S ozvláštněným údivem teď koukám, že zatímco uvnitř mi krev teče novými objížďkami, vnější svět zůstal stejný a poskytuje i nadále ctitelům groteskna bohatou nadílku dobrého materiálu.

Má­li si člověk uchovat jakékoli zbytky smyslu pro spiritualitu zakotvenou nejen k onomu „až bude po smrti“, ale i k tomu teď a tady, potřebuje od světa kolem nás alespoň občasné signály, že čím výše a vzdáleněji, tím lepší stavy jevů a věcí nastávají. Takový výhled na transcendentno, s hlavou zakloněnou vzhůru. Rozhlížímli se opět nyní se zájmem po světě vezdejším, dostavuje se nicméně spíše nutkavý dojem, že čím výše se někdo vyskytuje, tím větším blbem se stává. Do velké výše však nevidno, a proto těžko říct, zda jde o zdání způsobené zkreslenou perspektivou anebo o přesné pozorování.

Mí nadřízení na děkanské i rektorské úrovni jsou ničím nijak zvlášť zajímaví vykonavatelé úřadu a udržovatelé pozice, jíž se jim dostalo. Dbají o to, aby ve své pozici vydrželi bezpečně po celé vyměřené období, a pečují tedy především o své volitele; zbudeli čas, pak i o některé ostatní. Takového času se jim však zas tolik nedostává, a tak do uvolněného prostoru moci bez vize a přesahu vstupuje sveřepé úřednictvo, jež bují jak kokotice v tropických deštivých lesích.

Na dohled vzhůru se tedy nic tak zajímavého neděje. Je třeba upřít zrak výš a dál; tam k spatření je podívaná kalibru jinšího: náš stávající ministr školství, muž postavy malé, přitahuje zrak činy neuvěřitelnými a neslýchanými. Je ministrem školství; tedy kromě přílepku jedné věkové skupiny a jednoho typu herních činností. A školství je oblastí, v níž věci fungují jedině tehdy, respektují­li se herní pravidla. Hlava a vůdčí duch tohoto hájemství výchovy a vzdělanosti, v němž nějak jsou zapojeny téměř dva miliony obyvatel, ovšem ani elementárních pravidel nedbá.

Postoupí­li student na úroveň horních pater škol středních a pak do škol vysokých, je rozvíjen, ale i testován skrze projekty, které má psát či jinak textově fixovat. Eseje, projekty, písemné práce, laboratorní zprávy a tak. Odevzdává­li student takový výstup k atestaci, pravidlo školní výuky předpokládá, že jej napsal, vytvořil (mohl jej diktovat do pera babičce, která psala, ale myšlení šlo z jeho hlavy a on je autorem). Jak nás nedávno informoval mediální veletok, objednala si šéfka kabinetu ministerstva školství svoji vysokoškolskou práci u samotného ministra. A ten s ní – a zde už milovník groteskna jásá – nejen nevyrazil dveře, ale práci jí napsal, poslal a pár dobrých rad k jejímu užití přibalil.

Co z toho vyplývá? Znepokojivá otázka, jak asi intelektuálně nadaná musí být šéfka kabinetu, není­li schopná napsat si práci pro bakalářský obor na velice průměrné škole sama? Jak je možné, že se rozhodne nedodržovat základní pravidlo sféry, kterou spoluřídí, a očekávané autorství ve smyslu „toto jsem napsala“ si klidně nahradí vlastnictvím ve smyslu „toto jsem si obstarala“, „toto jsem v prostředí volného trhu získala“? Jak je možné, že podvod nijak nevadí škole a ta dál spokojeně vede šéfce daný úkol jako splněný? Ale hlavně – jak je možné, že sám ministr má čas, energii a hlavně ochotu podvádět řád, který reprezentuje?

To, že byl ministr školství ochoten napsat školní práci někomu jinému, je zhruba analogické k tomu, kdyby si náš ministr obrany občas jezdil zacvičit s kluky od alKáidy, aby si vzrušení užil a nějaké to kilo shodil. Nebo že by ministr dopravy nařezal koleje a vykolejil vlak. Můželi podvádět šéfka ministrova kabinetu, ba i samotný ministr, může to analogicky dělat i jakýkoli kmán pod nimi. Svědčí to jen o posunu od dosavadního zadání „předveď znalosti a schopnosti“ k novému, tržnímu „sežeň si požadované výstupy“, k němuž v našem školství, ale i vědě už došlo.

Ač už jistě byl milovník groteskna uspokojen na míru nejvyšší, špíl ještě nekončí. Ministr oficiálním vyjádřením popřel, že práci šéfce napsal. Bulvární investigativci tedy vytáhli jeho mejly, jež takové psaní potvrzují a které už popřít nedokáže. Takže říkalli předtím, že nepsal, tak lhal. Dá se mu pak věřit věta, že to psal opilý? Co když opět prášil, celý den vůbec nepil a s rodinou hrál pexeso? Proč se ale pak před podřízenou chvástá, jaký že je pijan? Že by se pán styděl, zda to napsal dobře, a tak jako puberťák mlží o opilosti?

A od takového barona Prášila čekejte vizi, transcendentno, lídršip… Čas tráví podváděním pro své podřízené, a tak nemá kdy si v hlavě sesumírovat, že když ve vládě zvedne ruku pro vyšší DPH i na knihy, zvedne to ve školství rozpočtové náklady o miliardy, neboť dosti velká porce knih jsou učebnice. Na hravě subverzivní dovádění myslí, a proto ve vládě neřekne: „Chlapi, když my to dépéhá u knížek zvedneme, tak z toho prd, Kalousku, získáme, protože jednak je budou míň kupovat, jednak o to vybrané dépéhá zas skrz ty učebnice přijdem.“

A tam, kde ministr má dosti starostí sám se sebou, úřednictvo se činí. Je ještě co pozřít ve školství českém. Dle toho, co dosud prosáklo o novém návrhu vysokoškolského zákona, se chystá třeba možnost získat si své PhDr. či JUDr. už po bakalářském, tedy tříletém studiu. Prý je to po těch dosavadních pěti letech moc náročné a leckdo by to chtěl, a dosáhnout nemůže… Jenže o to jde, panáčkové. Ten titul je ozdobný, ale přece jen byl dosud signálem jisté vzdělanosti, či aspoň jistého úsilí, jež musel jeho nositel vynaložit. Má­li být k dostání za tři roky (dálkového) studia, navrhuji jeho uvedení na trh rovnou; v plastovém obalu jak počítačové flashky; v diskontech o něco levněji, občas s akcí 1 + 1 zdarma. Protože jej nebudou vyrábět a prodávat školy, neb dodavatelem bude přímo ministerstvo, vznikne jim pěkný zdroj na další roztomilé hry a hrátky, jimiž si tam líně se vlekoucí čas tak hezky krátí.

Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.