Téma mangy začněme u největšího klasika této komiksové formy, Osamu Tezuky. Tvůrce populárních sérií pro mládež na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vytvořil několik zásadních děl zaměřených na dospělé čtenáře.
V právě skončené dekádě jsme byli svědky toho, jak velkou část globálního komiksového trhu ovládly překladové asijské importy. Japonské mangy či od nich odvozené formy původem z Číny či Koreje totiž dokázaly oslovovat i ty demografické a sociální skupiny, jimž do té doby komiksové médium (minimálně ve své angloamerické odnoži) mnoho uspokojivého „čtiva“ neposkytovalo. V posledních letech pak můžeme v publikačních projektech amerických vydavatelů mangy pozorovat další proměnu. Nadále samozřejmě vycházejí desítky titulů cílících na mainstreamové čtenářstvo, nejvyšších prodejů – byť v celkových číslech oproti nejsilnějšímu období boomu mangy výrazně klesajících – stále bezpečně dosahují nová pokračování nekonečných sérií, jako je i v českém prostředí relativně známý Naruto (1999– ). Stále více vydavatelů ale obrací pozornost i k méně tradičním reprezentantům východní komiksové tradice.
Odráží se v tom jistě i celková změna komiksového publikačního paradigmatu. Snad v reakci na široké společenské přijetí komiksové umělecké formy (zejména pak oné těžko vymezitelné snad-podkategorie graphic novel), tedy už relativně nezpochybňovanou schopnost komiksu generovat i náročné a umělecké texty, se komiksoví vydavatelé začínají důsledně věnovat zprostředkovávání dosud jen těžko dostupných děl z více než stoleté historie média. Stejně tak i vydavatelé mangy pozvolna, ale stále důrazněji prozkoumávají jak dějiny asijských komiksových forem, tak i nejrůznější alternativní větve produkce současné. Péčí kanadského nakladatelství Drawn & Quarterly se zájemcům o jinou, dospělejší a méně komercializovanou tvář japonského komiksu dostávají do rukou leckdy i čtyři desetiletí staré práce autorů soustředěných okolo časopisu Garo a „žánrové“ kategorie mangy pro dospělé – gekiga.
Gekiga, manga pro dospělé
Manga v Japonsku počátku šedesátých let setrvávala téměř výhradně v prostoru vymezeném kategorií dětského čtení. Všemi milovaný Osamu Tezuka coby nejvýraznější tvůrce mangy dvacátého století souběžně vytvářel komiksy pro chlapce i děvčata (tedy Astro Boye, Tecuwan Atom, 1952–1968, i Rytíře s mašlí, Ribon no kiši, 1953–1956) a dosahoval s nimi nemalých úspěchů, komiks pro dospělé byl ale prakticky neznámou kategorií. Ve druhé polovině šedesátých let se však utvořila skupina okolo hnutí gekiga, které představovalo dospělejší varietu japonského komiksu. Realistické příběhy z moderního, z válečných let se vzpamatovávajícího Japonska nabídly svým čtenářům sociální témata i vizuální styl oproštěný od tradiční karikaturní zkratky. Podobně jako ve stejné době komiksová tvorba belgicko-francouzské provenience, začala i manga v tomto období usilovat o dospělého čtenáře a vyšší společenské uznání.
Z dnešního pohledu bylo hnutí gekiga s autory jako Jošihiro Tacumi, Jošiharu Cuge, Imiri Sakabašira či Takao Saitó pro vývoj japonského komiksu nesporně zásadní, ve své době se ale setkávalo s ohlasem spíše omezeným. Stejně jako tolik dalších alternativ komiksových i jiných, potřebovala i gekiga svého vlivného „mainstreamového“ zprostředkovatele. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se tímto prostředníkem stal právě Osamu Tezuka.
Zlé časy
Tezukova reakce na gekigu byla jistě způsobena nezlomnou snahou největšího manga umělce své (i jakékoli jiné) doby nikdy nezaostávat za aktuálním vývojem. Do jeho obratu k dospělejším a vážnějším tématům ale nesporně promlouvala i obtížná situace, v níž se na konci šedesátých let ocitlo Tezukou založené animační studio Muši Productions. V letech 1968–1973 se v jeho tvorbě objevuje hned několik kratších (obvykle o sebraném rozsahu dvou či tří svazků, celkově kolem 700–800 stran) komiksových prací, které zřetelně cílí na dospělého čtenáře.
Díky nakladatelství Vertical se nyní tyto práce konečně dočkaly anglického vydání a na něm namnoze závislý globální komiksový trh jen s úžasem sleduje, jak vyspělé a v pravém slova smyslu naprosto aktuální komiksy Tezuka před čtyřmi dekádami ve svém „temném období“ vytvářel. Do autorova tematického rejstříku začínají v této době poprvé výrazněji pronikat erotická témata, fasety lidské sexuality se mu stávají základní motivační silou, která vede jeho hrdiny vstříc neradostné budoucnosti v příbězích jako Ningen končúki (Proměna člověka, anglicky jako Book of Human Insects, 1970––71), Tikyuwo nomu (Polykání Země, 1968–69) či Aporo no uta (Apollova píseň, 1970). Výtvarný projev se často oprošťuje od tradičního karikaturistického modu zobrazení, aniž by přitom pozbýval cokoli ze své formální invenčnosti. Elegantní práce s panelovou kompozicí umožňuje autorovi efektivní vyprávění děje, suverénní práce s „okem komiksové kamery“ pak dynamicky přispívá k až filmovému prožitku z předkládaného příběhu.
Osudy nešťastné Ajako
Zatím poslední v angličtině publikovanou Tezukovou mangou z tohoto období je sedmisetstránkový opus Ajako (1972–73). V příběhu o nešťastné dívce, kterou pro její nepohodlnou, incestem poskvrněnou existenci rodina uvězní v izolovaném sklepení bez oken, autor prakticky rezignoval na obrazovou nadsázku, pro něj jinak typickou. V černočerném příběhu naturalistického ražení není pro vizuální vtípky místa, dusivá atmosféra poválečného Japonska pod okupační správou působí v kombinaci s až zolovsky fatální příběhovou linií zcela bezútěšným dojmem. Mnohem blíže než k ostatní soudobé komiksové scéně či k zbylým Tezukovým pracím, povětšinou určeným mladšímu čtenářstvu, má Ajako k japonské naturalistické tradici, kupříkladu k prózám Osamu Dazaie.
Úspěšné Tezukovy komiksové romány z přelomu šedesátých a sedmdesátých let výraznou měrou přispěly k akceptování změny dobového vnímání mangy. Pro autora samotného pak toto přelomové období představovalo nezbytnou přechodovou fázi. Ačkoli již nikdy v budoucnu nepracoval tak soustředěně a tak výhradně na komiksech pro dospělé, vždy se k této tvorbě čas od času navracel – například v komiksovém románu MW (1976–78) či sérii Adolf (1983–85). Precizní zvládnutí „realističtějších“ vyprávěcích technik „dospělé“ mangy se pak výrazně promítlo i do dalších zásadních prací, na nichž začal Tezuka po tomto svém „temném období“ pracovat. Ne náhodou patří bezprostředně následující autorovy série jako Buddha (1972–1983) a Black Jack (1973–1983) k nejuznávanějším pracím jedinečného „boha“ mangy.
Autor je bohemista.