Když roku 1892 uspořádal Svaz berlínských umělců výstavu norskému expresionistickému malíři Edvardu Munchovi, musela být po týdnu zrušena. Syrový styl Munchových maleb byl označován za perverzní a neotesaný. Po 120 letech od uměleckého skandálu vydražil neznámý sběratel modrou variantu Munchova Výkřiku za rekordní 2,3 miliardy korun. Obraz, jenž měl zachycovat úzkost moderního člověka, je rázem krásnou dekorací, již si do obýváku může nainstalovat patřičně zaopatřený „milovník“ umění. Přibližně ve stejnou dobu vypluly na povrch i novinky v kauze Romana Týce. Brudňákovi „panáčci“ nakonec skončili v rukou neznámého majitele za 1,2 milionu korun. Příjemná kompenzace za měsíční vězeňskou eskapádu. Jméno vlastníka autorova předchozího skvostu Není co slavit je naopak už jistý čas známo. Je jím proslulý lobbista Marek Dalík. Jiří David k tomu v televizní reportáži podotkl, že špinavé jsou především veřejné peníze. O čistotě peněz, jež inkasuje od galerie Dvorak sec, už taktně pomlčel. Státní podpora umění financovaná z daní „špinavých“ občanů je možná etičtější než dvojsečné mecenášství pražských kmotrů. Navíc Týc, na rozdíl od Muncha, může o osudu svých děl stále rozhodovat.
J. Chlupáč
Řediteli Správy NP Šumava Janu Stráskému se zdařil pěkný kousek – jako druhé osobě po Pavlu Drobilovi se mu naráz povedlo vyhrát dvě antiekologické ankety. Titul Ropák 2011 dostal například za kácení stromů napadených lýkožroutem smrkovým v nejcennějších částech parku či za poškození dobrého jména NP odmítnutím Diplomu Rady Evropy za vzorně spravované území. O Stráského prvenství rozhodla více než stovka členů komise a stejný názor potvrdilo i hlasování veřejnosti na Aktuálně.cz. Sběratel různých funkcí své „ředitelování“ získal přímluvou od Ropáka 1993 Václava Klause a jmenoval ho ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, který v anketě skončil na druhém místě před bývalým ministrem průmyslu a obchodu Martinem Kocourkem. Paradoxně všichni spojení s ODS. Kromě Ropáka Stráský získal i Zelenou perlu 2011 za výrok, že „zákon je dodržován tím, že bude neustále porušován, ale jeho porušování bude kryto jím umožněnými výjimkami“. Dodejme, že si Stráský žádné výjimky stejně nesehnal a kácelo se nezákonně. Snaživec na svém místě!
M. Patrik
České vládě, vštěpující svým poddaným smysl pro šetřivou prosperitu, je vytýkána přílišná zahleděnost do světa čísel. Ptáčci si ve svých hnízdech také štěbetají, že knížecímu revíru vládne nemilosrdný správce. Zvláště léčba chudých se zdá krutá. A opravdu, leckdo je na tom čím dál hůř. V osobě poslankyně Gabriely Peckové má však revír svoji doktorku, která ví nejlépe, jaké sousto se dá marnotratným lidičkám ještě předepsat. „Mnozí se narodili za války,“ říká zkušená lékařka o důchodcích, kteří svoji chudobu dostali takříkajíc do vínku, a tak vlastně nemají proč si na ni stěžovat. „Nikdy jsem ještě v ordinaci neslyšela: já už nechci žít, já už na to nemám! Ale velmi často slýchám ve své ordinaci: já už nechci žít, protože už nemám pro co, protože už nemám pro koho, protože překážím, protože mě nikdo nepotřebuje.“ Ale to není pravda: právě takovéto životem naučené, nemohoucí a k odchodu povolné bytosti každý šetřílek potřebuje. A kdo nechce žít, a nežije, ten nepřekáží.
M. Cecek
Pomáhat a chránit je heslo české policie a občas získává poněkud bizarní nádech – třeba při anarchistické demonstraci na Prvního máje. Pětisethlavý protest obstoupili těžkooděnci ze čtyř stran, a protože zabavili všechny žerdě z transparentů a vlajek, čitelnost nápisů a hesel v posledku zastínili svými obrněnými těly a odháněli lidi, kteří se chtěli k demonstraci přidat. Demonstranty zas nepouštěli ven z policejních kordonů, „aby se jim nic nestalo“. Kdo se nechtěl nechat ochránit, tomu „pomáhali“ šťouchanci obušky do ledvin. Jejich „my jsme tu kvůli vám“ znělo poněkud orwellovsky a nabízí se otázka, zda policie neznemožňovala aktivní výkon ústavně daných práv svobody shromáždění a vyjádření. Navíc svůj deklarovaný úkol ochránit demonstrující nesplnila, protože nebyla schopna v pravé chvíli zabránit neonacistům v metání nejrůznějších předmětů mezi antifašisty. Policie tak vyslala jasný signál všem potenciálním potížistům, kterých může s pokračováním vládních „opatření“ jen přibývat. Je otázka, jak na toto symbolické bububu zareagovat, abychom se na nějaké příští protivládní demonstraci neudusili v policejní ochraně – statu quo.
A. Novák
Při krátké návštěvě Švédska jsme v Malmö náhodou narazili na nově otevřenou galerii Still Kicking. Hned první výstavou byla ikona toho, co je v dnešním umění trendy – Damien Hirst. V téže době, kdy má velkou přehlídku v londýnské Tate Gallery. V relativně malých prostorách podobných charakterem garáži čekalo pár desítek děl a majitel, který nám sdělil své další plány. Program ve velkém stylu: Andy Warhol, Jean-Michel Basquiat, Banksy. Před galerií parkovalo Porsche. Otázku, jak se nováčkovi daří naplňovat ambiciózní cíl přivést do země velké umělce, kteří zde dříve nevystavovali, brzy střídají otázky s podobným, leč obecnějším a bolestivějším podtónem. Na webu galerie čteme upoutávku na probíhající výstavu, zmínku o retrospektivě v Tate a prohlášení, že předností švédské přehlídky je, že všechna díla jsou na prodej. Co na pobyt v prodejních galeriích asi říká Banksy? Jak dnes funguje trh s uměním? A kdo řídí to Porsche?
T. Stejskal