Letošní ročník italské přehlídky nových asijských filmů se překvapivě odvrátil od dlouhodobého zaměření na populární žánrové snímky. Místo toho předvedl mimo jiné i trefnou kritiku vyděračských festivalových filmů.
V době, kdy je celý svět zaplavený v zásadě nevyprofilovanými festivaly, je přehlídka asijských filmů Far East Film Festival v italském Udine unikátní akcí s jasně definovanou dramaturgickou koncepci. Navíc se svou profilací relativně úspěšně vyhýbá bažinám festivalově orientované produkce, ba dokonce ji svým letošním programem demaskovala.
Jak napovídá název akce, program udinské přehlídky je věnován filmům z Dálného východu. Čím se však liší od desítek podobných festivalů v okolních zemích, je zaměření takřka výhradně na populární produkci a především záměr sledovat nejnovější vývoj a trendy ve filmovém průmyslu jihovýchodní Asie. Katalog festivalu tak není jen propagační cetka na umístění reklam sponzorů, ale obsahuje i ekonomicky zaměřené texty bilancující vývoj za uplynulý rok v každém konkrétním teritoriu – krom velkých kinematografií jako Čína, Japonsko, Korea, Thajsko, Hongkong a Tchaj-wan jsou tradičně mapovány také Filipíny, Indonésie, Malajsie a Singapur.
Láska a chudoba
Přehlídka každoročně uvádí okolo šedesáti až sedmdesáti titulů, z čehož zhruba dvě desetiny obsáhne autorská či tematicky zaměřená retrospektiva. Letos tak diváci mohli zhlédnout deset korejských snímků z doby vojenské diktatury sedmdesátých let. Zbylých 47 titulů byly povinné světové, mezinárodní festivalové či alespoň evropské premiéry, které v očích investorů a v bilančních tiskových zprávách zvyšují prestiž akce. Zatímco v předchozích letech byly v Udine k vidění největší blockbustery každého roku, tentokrát na přehlídku neblaze dopadl fakt, že během posledních let i jiné evropské festivaly stále víc lákají publikum na divácky atraktivní tituly z Asie. V tomto případě se snaha mít převahu premiér ukázala částečně kontraproduktivní, neboť festival monitorující trendy v Asii tak postrádal již jinde uvedené zásadní loňské tituly jako adrenalinově akční hit z Indonésie Zátah (Serbuan maut), hongkongsko-čínské koprodukční blockbustery Wu xia Petera Chana a Létající meče z Dračí brány (Long men fei jia) Tsuiho Harka, čínský mezinárodně orientovaný produkt s Christianem Balem v režii Zhanga Yimoua Třináct dívek z Nankingu (Jinling shisan chai) nebo poslední animovaný hit japonského Studia Ghibli Z kopce Kokuriko (Kokuriko-zaka kara).
Na druhé straně o to více se mohla přehlídka zaměřit na snímky, které doma lámou rekordy, ale za hranice se zpravidla nedostanou. Právě v absenci tradičních žánrů jako výpravných kostýmních eposů a bojových snímků se Asie ukazuje jako oblast zmítaná citovými výlevy postav z romantických komedií. Pět snímků z programu obsahovalo přímo v názvu slovo „love“ a dalších šest mělo lásku jako centrální motiv. V záplavě romancí, melodramat a komedií pak vyzníval letošní trailer festivalu jako ryze lživá reklama. Brilantní spot (viz areastfilm.com) natočený filipínským režisérem Quarkem Henaresem slibuje, že na italské přehlídce diváci neuvidí žádné „poverty-porn“, tedy vyděračské festivalové filmy o útrapách lidí, obzvláště dětí žijících ve slumech či podobných nuzných podmínkách, ale naopak se mohou těšit na bojové snímky, gangsterky a japonské erotické filmy. Výjimečně nic ze jmenovaných kategorií letos nebylo v Udine k vidění, nutno dodat, že poprvé za čtrnáct let existence festivalu. Naopak se do výběru, který provádějí experti či recenzenti žijící přímo v konkrétních dálněvýchodních zemích, dostala hrstka rádoby oduševnělých či vypočítavých snímků cílených na festivalový trh. Vedle titulů z bašty festivalové komerce Číny, jako byla konfuciánská moralitka Kohoutí zápasníci (Dou ji ren, 2010) nebo okouzlení tibetskými sceneriemi Přes hory (Zhuan shan, 2011), nezaostávala ani malajská vyhrocená exploatace Songlap (2011) o obchodu s novorozeňaty.
Čarodějka a vyžírka
Na druhé straně ale upoutávka jako by předznamenala překvapivé hlavní klenoty letošního programu, dvojici filipínských snímků okouzlujících originalitou a sebereflexí. Debut režisérky Antoinette Jadaone Šest stupňů odloučení od Lilie Cuntapayové (Six Degrees of Separation from Lilia Cuntapay, 2011) v hávu pseudodokumentu vzdává hold reálné ženě – ikonické komparsistce a představitelce malých rolí hrůzostrašných čarodějek či přízraků z céčkových hororů. Důmyslně konstruované zdání reality a především uhrančivá osobnost přirozeně vystupující staré bezzubé aktérky využívá klasického půdorysu outsiderských melodramat a stejně jako v lecčems podobná óda na Jeana Clauda Van Damma JCVD (2008) nám připomíná naši lásku ke hvězdám nižší zářivosti a touhu být svědky úspěchu malého člověka ve velkém světě.
Naopak Žena v žumpě (Ang babae sa septic tank, 2011) přímo poukazuje na vylhanost filmů a jejich moc nad divákem. Vypráví o produkci typického festivalového snímku exploatujícího chudinské prostředí pro dojetí sociálně zaopatřených diváků euroamerických přehlídek. Snímek ukazuje absurdní scénky z pitchingu projektu různým lidem, od zpovykané herecké hvězdy po etablovanou festivalovou vyžírku, jež nápadně připomíná nejpřeceňovanějšího filipínského režiséra Brillanteho Mandozu, který se rochní v inscenovaných obrazech chudoby a utrpení. Jádro filmu představují sekvence, kde se stejná část scénáře prezentuje v diametrálně odlišném formálním zpracování podle toho, jak se s ohledem na zájmy tvůrců a zainteresovaných osob mění stylové polohy projektu. Totožné situace, zpracované tu v pseudorealistickém hávu nefiltrovaných dlouhých záběrů ruční kamerou, případně v mainstreamovém hyperrealismu či à la muzikál nebo dokonce jako telenovela zamořená product-placementem, bravurně odhalují manipulativnost a vykalkulovanost filmové formy.
Autor je filmový publicista.