Kdo hledá třetí dno

K demystifikaci Jana Sterna

Populární levicový esejista učinil po sedmi letech na internetových Britských listech odhalení, že veškerá jeho až dosud budovaná autorská identita nebyla ničím jiným než kolosální mystifikací. Jde o zoufalství pramenící z nezájmu médií, nebo o reakci na vznik samozvaných sternovských stránek? Kde vlastně končí mystifikace?

„A hle, přitom se bezděky dostal též k bráně velkého města: tam k němu však přiskočil zpěněný blázen s rukama rozpřaženýma a vkročil mu do cesty. To pak byl týž blázen, jejž lid jmenoval Zarathustrovou opicí: neboť mu odposlouchal něco ze skladu a spádu jeho mluvy a také si rád vypůjčoval (…) jeho moudrosti. A blázen jal se k Zarathustrovi takto řečniti…“

 

Also sprach Mordemy

„Dobrý den, jsem fanoušek psychoanalýzy, světa, lidí, orálně-análního a kromě jiného i vašich knížek a textů obecně. (…) Původní myšlenka byla, že bych udělal cosi jako fanouškovský web o Janu Sternovi (…) pochopil jsem, co jsou ve skutečnosti peníze (jakej je to shit), pochopil jsem, že jsou to hovna, pochopil jsem tam tu analitu, ale místo toho, abych to prostě přijmul a nějak s tím začal pracovat, tak jsem celej ten koncept peněz odvrhnul ve stylu ,Fuj, peníze jsou sračky, já se ve sračkách patlat nebudu.‘ (…) A jestliže mi řeknete, že se vám tenhle projekt příčí (…) tak se na to holt vykvajznu a nic se dělat nebude (…) Předně musím s nadšením přijmout nápad s komunistickou hvězdou a monogramem J. S. To je geniální! U vás mě nenapadlo, že byste do něčeho takového šel, ale je to naprosto super – tohle je přesně jedna z věcí, které tomu dodají šťávu. Paráda! (…) to bude čistě o sterniánství (…) Tak nebuďte srab a pojďte do toho!“

Also sprach Mordemy. Výše citované úryvky pocházejí z e-mailů Petra Švece alias Mordemyho, samozvaného zakladatele stránek janstern.cz. Adresované jsou právě Janu Sternovi a svévolně zveřejněny byly na uvedených „fanouškovských“ stránkách. Dojem lepkavosti srovnatelné s právě odcitovaným septikem nenavozují jen uvedené Mordemyho repliky v konverzaci s Janem Sternem, nýbrž i jeho vlastní stránky psychoanalyza.com. Chudák Lacan, pomyslíme si nad četbou žoviálností přetékajícího článku, vyzdobeného boromejskými uzly, a přitom se dmoucího Antioidipem jak zhltnutým mokrým jetelem.

Divíme se opravdu Janu Sternovi, že proti regredujícímu kryptobloggerovi nakonec nasadil hysterickou artilerii nejtvrdšího kalibru? Kdoví, možná se z úbytku té publicity, o niž stál, a naopak přízně „Sternových opic“, s nimiž patrně nepočítal, doopravdy zbláznil. Některým jeho (nebo jen jeho jménem podepsaným?) výkřikům na adresu Petra Švece morální nevkusnost neupřeme: „Patříš do plynu ty i tvá zkurvená familie.“ Jiné však mohou čtenáře pudit k tomu, aby je četl na pozadí Sternova nového přihlášení se k Jaroslavu Haškovi: „Uvidíme, jak budeš vtipkovat, až ti začnu nehty vytrhávat kleštěma.“

 

Jeden velký vtip?

Žerty stranou – teď k té humoristice: „Byl to jeden velký vtip,“ tvrdí nyní autor na adresu svého dosavadního díla. Obsah sedmi knih, patřících při svém freudiánském ladění k tomu nejpoutavějšímu (se vší tomu vlastní ambivalentností), co tuzemská levicová inteligence v uplynulých deseti letech dokázala vyprodukovat, prý nebyl ničím jiným než parodií. Na co? Prý na „intelektuálský žvást, postmoderní mudrování, v němž anything goes“. No nevím: komunista vyznávající Freuda a explicitně skeptický vůči Lacanovi i Žižekovi (v jednom svém textu označil Žižekem zprostředkovaný lacanismus za „velkou past a prokletí jisté výspy levice“), genderový tradicionalista, pokládající současné dívky za nesnesitelné, protože se zříkají své ženskosti – co je na tom postmoderního? A pokud jde o amatérskost Sternova pojetí Freudovy psychoanalýzy, kterou mu prý k jeho údivu nikdy nikdo neotloukl o hlavu – nezdůrazňuje snad sám, že se nikdy neoznačoval za psychoanalytika, ale vždy jen za freudiána? Jeho knihy přece nebyly nikdy vnímány jinak než jako knihy esejů psaných amatérským freudiánem a toto freudiánství samotné jako svébytně přisvojená „metoda“ – či řekněme raději: východisko – provokativně hroceného komentování.

 

Plochá parodie

Počáteční spekulace, zda to celé je myšleno vážně či parodicky, vlastně pojmenovávaly podstatu Sternovy zajímavosti. Nynější tvrzení o jednoznačně parodických záměrech je naopak docela zplošťující. Sám Stern jako by si toho byl vědom, neboť se přece jen na chvíli – v reakci na sugestivní otázku, zda nejde o podvod na těch, kteří za knihy zaplatili – uchyluje k zajímavému manévru: „Zaplatili za uměleckou performanci, to je v pořádku. Žádné umělecké dílo na sobě přece nemá návod k použití, který by upozorňoval na míru ironie, s níž je děláno. Vezměte si třeba konceptualistické umění, které vystaví otvírák na láhve v galerii. Ten autor k tomu také nepodává vysvětlení, jestli to myslí vážně nebo ne. Je na příjemci, aby sám určil ‚cenu‘, tedy jestli to za umění bude považovat, a pak ať za toto své vlastní mínění zaplatí, nebo zda to bude považovat jen za fór s otvírákem na láhve, a pak nad tím mávne rukou.“

Nakonec se můžeme ptát, co je zde vlastně mystifikací. Nejsme třeba vystaveni nějaké mystifikaci na druhou? Ať už dáme přednost kterékoli verzi, jedno je nyní jisté: autorovi, který se sedm let vepisoval do určitého bohatě rozvětveného kontextu a nechával si v něm přiřknout určitou roli, již jeho dílo nepatří natolik, aby mu mohl svobodně udělit jakýkoli jiný význam a smysl – byť by šlo o skutečně prvotní intenci. (Ačkoli, co my víme? Až se třeba dozvíme, že Petr Švec neexistuje či že je to sám Jan Stern, který svou signaturu nabídl onomu v rozhovoru zmíněnému „píár-kamarádovi“ – pak by mohlo být všechno ještě jinak.)

Autor je bohemista.