Kvalita (demokratického) systému se pozná podle toho, jak reaguje na mimořádné události. Vpád neznámého či nečekaného může buď způsobit obrovský chaos, nejistotu a dezorganizaci, anebo se systém zachová jako inteligentní organismus sui generis a neznámé a nečekané klidně nechá projít svými strukturami, takže se touto procedurou zdomestikuje a jeho struktury naberou na síle a jistotě. Systém si přivlastní to, co mu úplně vlastní nebylo, zkrátka tím, že nechá působit mechanismy, o něž se sám opírá. Přitom samozřejmě tyto mechanismy dává v sázku a riskuje, že během této zkoušky některé z nich obstojí a jiné definitivně ztratí právo na existenci.
Kauza středočeského hejtmana Davida Ratha, který byl přistižen s krabicí napěchovanou sedmi miliony korun, byla náznakem takové systémové neobvyklosti. Reakce poslanců, policie, ale zejména médií neustále dávaly najevo, že se tu děje něco mimořádného. Odhalení korupce v nejvyšších patrech politiky. Vysoce postavený politik, poslanec a naděje sociální demokracie byl chycen při činu. Mediální honička za senzací, vykolejený systém poslanecké práce, do níž vstupují policisté v civilu, ostentativní policejní ochrana včetně útěkové vazby.
Mediální lupa, nejenom ta škodolibě radostná z bulvárního Blesku, zvětšila kauzu Rath natolik, že začala připomínat přelomovou dějinnou událost, po níž už „nebude svět nikdy takový jako dřív“. Zdravý systém by přitom na přítomnost parazita zareagoval zcela automaticky a klidně: vyšetřování by běželo svým tempem, po čase by se kauza dostala k soudu a ten by rozhodl. Místo toho se soudí už dnes, bez konkrétní znalosti důkazů a podstaty věci. Mediální oko dohlíží na každý drobný posun v případu a veřejným prostorem se šíří pečlivě hnětená emoce, která kanalizuje všechny dosavadní frustrace obyvatelstva, jež dlouhodobě podezírá politickou reprezentaci z nelegálního obohacování. Systém nereaguje automatickým zapojením sebeobranných mechanismů, které jsou natolik sebevědomé, že vědí, že si s vetřelcem poradí, ale uměle vyvolává alergickou reakci. Tu podporuje mediální touha po senzaci a uspokojení škodolibé radosti voličů, kteří jsou tak strašlivě šťastní, že je konečně někdo za mřížemi.
Podobné je to s případem exministryně Vlasty Parkanové, již si žádá policie k trestnímu stíhání za to, že před problematickým a kritizovaným nákupem letounů CASA (dokonce i náčelník generálního štábu Picek tehdy tvrdil, že letouny česká armáda vůbec nepotřebuje) nenechala zpracovat nezávislý cenový posudek. Alergická reakce středopravé části politické scény silně připomněla mediální hysterii spojenou s kauzou Rath. Ani jeden z vládních politiků kritizujících postup policie neznal podrobný obsah žádosti o vydání, přesto všichni dokázali desítky minut trávit vysvětlováním, že jde o nepřípustný a absurdní krok, kterému nelze vyhovět. Hysterii podlehl i jindy flegmaticky klidný ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, k jehož ctnostnému vystupování patřívalo heslo – nejprve se ptám, chci vědět a pochopit, teprve potom jednám a hodnotím.
Alergické iracionální křeče vyvolané ve veřejném prostoru kauzou Davida Ratha a stíháním Vlasty Parkanové dokazují, jak málo věříme současnému demokratickému systému. Jak moc, podvědomě i výslovně pochybujeme o tom, že by tento systém mohl s nečekaným a neznámým pracovat spravedlivě. Že by mohl rozumným a akceptovatelným způsobem zacházet s těmi, kdo překročí hranice zákona, jež si tento systém, virtuálně projevující vůli většiny, určil.
Koneckonců, co nenormálního a divného je na tom, že nějaký politik je chycen při činu, vsazen do vazby a vyšetřován? Čím je zvláštní to, že jedna politička (ne)učinila rozhodnutí, jež se nyní policistům zdá podezřelé? Co je na tom všem podivného, když k výkonu moci – jak upozornil předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, když vysvětloval, proč soud podpořil odvolání vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, mediálně přezdívaného „zametač“ – přece patří i odpovědnost, do níž je zahrnuto i případné riziko pohybu na hraně zákona?
Dostali jsme se do zvláštní schizofrenní situace: žijeme v systému, v němž sice všichni nějak fungujeme, ale kterému prakticky nikdo nedůvěřuje. Pokud tvůrci systému – zákonodárci, politici, občané – sami nevěří, že by mohl někdy dobře fungovat, pak asi nemá smysl takový systém udržovat. A přesto dál, při všech těch alergických a hysterických reakcích trváme implicitně i explicitně na tom, že v tomto rozštěpení má cenu dál žít.
Jak vidno, systém přežije téměř všechno. Alergie a hysterie jsou ostatně jenom obranné reakce, které zakrývají podstatu věci: totiž že všechny ty klíčové, kruciální kauzy politiků jsou jen drobnými provozními zádrhely v běhu jednoho obrovského stroje, který vlastně nikdo nechce, ale ani neumí rozbít.
Autor vede kulturní rubriku České televize.