Výstava Nekompetentní dialog? švýcarského umělce Daniela Spoerriho ve vídeňském přírodovědném muzeu zkoumá fiktivní cesty, jimiž se příroda mohla vydat, ale nevydala. Spoerri zachází se sbírkovými objekty jako s ready-mades či jako s materiálem pro konstrukci bizarních artefaktů.
Půl roku koncipoval, inscenoval a instaloval Daniel Spoerri ve vídeňském Muzeu dějin přírody výstavu Nekompetentní dialog?. Z bohatých prehistorických, mineralogických, paleontologických, botanických, zoologických a antropologických sbírek sestavoval surreálné (ale též možné) brikoláže, jež vyrážejí dech. Zapomeňte na logiku evoluce, konvenční taxonomie (i na tu proslulou borgesovskou) či prerekvizity muzeologické praxe. Monstrózní spirálovitý skelet hroznýše s tygří lebkou a exotickým opeřencem v tlamě není pouze nádherně bizarním objektem s aurou okultní magie, ale též antievolucionistickou fantasmagorickou konstrukcí, která by mohla být vhodnou ilustrací k Foucaultově archeologii humanitních věd.
Konstrukce evolučních možností
V retrospektivních iluzích, které nám Spoerri nabízí, splývají dějiny přírody s dějinami kultury a prehistorie se prolíná s historií i mytologickými fikcemi. Jeho (ne)kompetentní intervence v depozitech přírodovědného muzea jsou realizací možného, tj. aktem zdůrazňujícím konceptuální formu identity na bázi ambivalentní podobnosti mezi reálným a možným. Umělec nám ukazuje, že i málo pravděpodobné křižovatky a slepé uličky v evoluci (co na tom, že fiktivní) či „zaváhaní mezi virtuálním a možným“, jak by to zřejmě nazval Deleuze, mohou mít své kouzlo. Málokoho však napadlo pokoušet se je „rekonstruovat“ pouze pro sám půvab. Danielu Spoerrimu to ještě stále stojí za to. Proto vytváří monstra, čili prototypy evolučních projektů, které se nestaly druhy, přestože se jimi stát mohly. Počíná si jako chytrý lévi-straussovský brikolér, který si ve svých projektech musí vystačit s limitovaným arzenálem prostředků i možností. Extravagantní plány mu nemohou překazit ani nadmíru přísné muzejní předpisy, chránící vzácné exponáty před doteky lidských rukou.
Spoerri však není jenom vynalézavý brikolér, ale též vášnivý sběratel. Chce napodobit mytické myšlení, kombinuje proto vzácné objekty ze sbírek muzea s objekty z vlastní, léta budované sbírky bizarností různého druhu a původu. A tak se reálný kel jednorohého narvala, brázdícího arktické moře, mění v působivé asambláži na dobře známý symbol možného mytologického jednorožce, obývajícího oceány lidské fantazie. Věrný renomé nového realisty pracuje Spoerri se sbírkovými předměty jako s objets trouvés, začleňuje je do nových kontextů a dává jim nové metavýznamy. S kombinatorickým vtipem (a nejednou i humorem) transformuje asémantické naturálie na sémantické arteficiálie.
Kabinet kuriozit
Jako správného umělce jej samozřejmě přitahují zejména „omyly“ matky přírody (anomálie, malformace, monstra apod.) a antropomorfizované minerály, korály, fosilie či petrifikované exkrementy. Sám však vynalézavé přírodě
rád pomáhá, třeba když na lidskou lebku navléká bílý korál, který vypadá jako mozek či nějaký afro účes, nebo kostře koně nasazuje antilopí lebku s dvěma odlišnými rohy a věší na její žebra krunýř z ústřicových lastur. Anebo z archaických dřevěných mlátiček obilí vytváří jakési alegorické vozy, jednou ozdobené žraločí tlamou s červenou mušlí uprostřed (vagina dentata), jindy zase rohy a parožím rozmanitých tvarů. Tohle vše a mnoho dalších podivuhodných asambláží a akumulací či galvanizovaných ostatků živočichů skýtá surreálný (a patafyzický) kabinet kuriozit Daniela Spoerriho. Rozhodně stojí za návštěvu.
Autor je estetik.
Daniel Spoerri: Ein inkompetenter Dialog? Naturhistorisches Museum, Vídeň, 23. 5. – 17. 9. 2012.